Před dvěma týdny vyšlo další číslo Třídní knihy, občasníku, který se snaží propojovat politickou kritiku s našimi zkušenostmi z pracovišť, dívat se na realitu pracovišť skrze „politické brýle“ a spojovat pracující, kteří nechtějí být jen hadrem na holi kapitálu.
Chtěli jsme, aby Třídní kniha zkusila být spíž než běžnou tiskovinou s píšící redakcí a „naslouchajícím“ čtenářstvem živějším občasníkem, proto se distribuuje jen pro ty, kdo do ní přispívají svými reporty, máme ale za to, že editorial může být zajímavý nejen pro ně.
Kromě něj a reportů jsou součástí obsahu reporty z pracovišť, text od C. Castoriadise a články „Stávkující v korejské automobilce: přitlačení ke zdi“, „Český průmysl: krize prý přinese hned trojí změnu“, „Zajímání šéfů a další události ve Francii“, „Dělníci ve Francii: peníze, nebo vyhodíme továrnu do vzduchu“ a „Dělníci v Lindsey donutili divokou stávkou firmu k ústupu“.
Pokud byste měli zájem do Třídní knihy přispívat, napište na e-mail kpk (zavináč) protikapitalu.org.
V několika příspěvcích tohohle čísla TK se píše o „útoku šéfů“. A právě tak je třeba to, k čemu na pracovištích dochází, chápat: jedná se o opatření, která jsou realizovaná s ohledem na zájem šéfů a kapitálu, který zastupují. Jejich cílem je uspořit náklady na pracovní sílu (a tedy vzít nám peníze – prostředky na obživu) a zvýšit moc, kterou nad námi firma má.
Reporty z pracovišť mluví o řadě příkladů: jednou firma nařídí nucenou dovolenou, pak ji pro část zaměstnanců škrtem pera zase zruší, jednou se jede na jednu směnu a lidé jsou na odstávkách, pak se lidi nahánějí do práce i o víkendech a svátcích, jednou dělám na tomhle pracovišti, pak ale můžu být přeložen na pár dní úplně jinam, ruší se příspěvky na cestovné i stravné.
Stručně řečeno: v krizi zatím těžce vyhrává logika kapitálu. To, co rozhoduje o tom, jaký bude postup firmy, je počet a velikost zakázek, (ne)dostupnost úvěru pro firmu, očekávané zisky a pro firmu blahodárné úspory. A to vše jsou faktory, které jsou na straně kapitálu – zajímají firmu, nikoli pracující.
To, co v České republice zatím schází, je stejně egoistický přístup dělníků – egoistický, co se týče prosazování vlastních, třídních zájmů (bez ohledu na kondici firmy, ambice jejích šéfů či ochotu bank financovat její rozvoj).
Dělníci a dělnice bohužel akceptují politiku šéfů bez kolektivního boje: pod hrozbou propouštění přijímají odstávky za zákonem stanovených 60 procent mzdy a nehádají se o větší procenta (nebo dokonce plný plat), leckde prostě odcházejí z podniků sami z vlastní vůle dřív, aby se jim odstupné nepočítalo ze mzdy osekané o procenta a bonusy atd.
Samozřejmě, je potřeba mít na zřeteli, že současná situace podmínky pro dělnický boj vůbec neulehčuje, nicméně leckdy není příznivá ani pro šéfy – a přesto to jsou oni, ne pracující, kdo ji dokázal mít pod kontrolou a dokázal jí vnutit své vedení.
Existují záblesky naděje, že by se situace mohla obrátit? V Kaplicích u Českého Krumlova zavírá výrobu společnost Kopp Elektrotechnika a plánuje její přesun do Tunisu. Zaměstnanci dobře vědí, že firma na tom není nijak tragicky a řekli si tak o vyšší odstupné, než na jaké mají nárok. Zaměstnancům ve firmě AEES Stříbro firma nakonec dá odstupné ve výši 6,75 násobku platu, zatímco původně firma nabízela jen o málo menší 6,5 násobek (odbory prý zvažovaly i stávku, nakonec jim ale firma vzala vítr z plachet, když narychlo převedla všechny objednávky do svého závodu v Rumunsku, takže by se jí stávka nedotkla). Pře o výši odstupného probíhá i v INTOSu v Žebráku, kde má být výroba ukončena též.
Je možné načerpat z těchto příkladů optimismus? Svědčí o tom, že se aspoň něco málo děje, přesto je ale na místě kritická skepse: Zaprvé, zdá se, že všechny tyhle události jsou pod silnou kontrolou odborů – a těm o formování silné, autonomní dělnické třídy nikdy nejde, protože by byla jejich konkurentem. (Ostatně, o tom, nakolik jsou odbory „schopny“ uvažovat a jednat nezávisle na zájmech kapitálu, svědčí slova vedoucího Metodického pracoviště OS KOVO v Ústí nad Labem Radka Zákona pro odborovou tiskovinu Kovák: odboroví předáci se podle něj musí „snažit ve svých rozhodnutích akceptovat nejen názory zaměstnanců, ale i stanoviska zaměstnavatelů“ – huh, co to je? Bohatě nám přece stačí, že podobné kecy o „vyváženém pohledu na zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů“ slýcháme od firemních personalistů a účetních!)
A zadruhé, aby se pracující domohli skutečného materiálního zlepšení svých podmínek, je třeba sáhnout, zvlášť za krize, k těžkému boji. Zadarmo v kapitalismu nic nedostaneme, tak to bohužel je. Narazí-li kapitál na pracující, kteří akceptují, že musejí brát ohledy na kondici firmy, smete je bez milosti. Kapitál se se slabším nikdy nemazlí – a v době krize obzvlášť ne. A zatím jsme neviděli jedinou stávku, nemluvě o okupační, která by například mohla pomoci v případech, kdy firma práci dělníků nepotřebuje – tehdy si pracující mohou vzít za rukojmí výrobní prostředky, které v podniku jsou. Bohužel, takový scénář je u nás pořád velmi nepředstavitelný – a nemohou za to jen odbory, ale i slabost samotných pracujících.
Dá se očekávat, že pokud se věci budou ubírat tímtéž směrem jako doposud, bude doba po skončení krize pro pracující horší než krize samotná. Jediný faktor, který by to mohl změnit, je, tak jako vždy, jen třídní boj.
A ještě do budoucna: možná by bylo fajn sladit reporty tak, aby se (kromě všeho zajímavého, co se na tom či onom pracovišti stalo) zaměřily na hrst společných otázek, aby tak daly ucelenější obrázek o tom, jak to kde vypadá. V příštím čísle TK (s uzávěrkou 10. září) bychom se mohli zaměřit na tři věci:
Odbory. Protože jsou přece jen v posledních týdnech víc slyšet, bylo by fajn vědět, nakolik jsou na „našich“ pracovištích silné: Kolik mají členů (z kolika zaměstnanců)? V jakém kontaktu jsou se zaměstnanci? Co vlastně dělají?
Agenturní zaměstnanci. Proč? Protože se objevují zprávy o tom, že velké firmy začínají opět pociťovat nedostatek této části pracující třídy jako nejlevnější pracovní síly. A také proto, že se jedná o věc politicky hodně významnou: separace mezi agenturními a kmenovými zaměstnanci je jednou z nejdůležitějších linií, která proletariát rozděluje. A také proto, že má tahle linie i nacionalistický rozměr (drtivá většina agenturních pracujících jsou migranti). A nacionalistické argumenty se netýkají jen Dělnické strany, na tuhle strunu nedávno zabrnkal i předseda OS KOVO Jozef Středula, když prohlásil: „Nic proti cizincům, ale v době, kdy musíme platit půlmilionovou armádu nezaměstnaných, bych jako zodpovědný politik najímání agenturních zaměstnanců okamžitě zakázal.“ Tam, kde kapitál vytváří hierarchie mezi dělnickou třídou (a odbory to podporují), ubývá prostoru pro jednotnou akci.
Přesné suma sumárum opatření, které šéfové v „našich“ firmách provedli od, řekněme, ledna 2009: Čeho se konkrétně týkala? Prošla všechna, nebo musela firma některá z nich stáhnout – kvůli čemu? Tlaku odborů? Brblání či dokonce akci pracujících? Jakou platnost mají – omezenou na trvání krize, nebo na neurčito? Týkala se všechna krize, nebo u některých z nich bilo do očí, že s krizí vůbec nesouvisí?
A ještě jedna věc: jeden z příspěvků v tomhle čísle TK se týká pozice mistrů (obecně vzato všech mini-šéfů, kteří nám jsou bezprostředně nadřízeni). Vypadá to jako fajn téma k diskusi na stránkách příštího čísla: „Na čí straně jsou, na straně zaměstnavatele, nebo zaměstnanců?“ Jaké máme zkušenosti a co si o jejich roli myslíme?
Pro TK pořád platí, že bude zajímavá podle toho, jakou si ji my všichni, co do ní píší, uděláme. Nejsme experti nebo „profesionální revolucionáři“, kteří dokážou všechno popsat a vysvětlit – ale spolu máme větší šance.
A žádný postřeh se nedá podcenit. To nejzajímavější se totiž děje právě na té či oné konkrétní pracovní pozici, na tom či onom zapomenutém pracovišti. Přesně tam, kde denně odpočítáváme minuty zbývající do „padla“. Přesně tam, kde zažíváme to, na co bychom po práci nejradši zapomněli.
Paradoxně se ale právě v tom sebevíc zastrčeném a ubíjejícím zaměstnání skrývá za konkrétními vztahy k šéfům a výrobním prostředkům klíč k pochopení celé kapitalistické mašinérie – ale hlavně klíč k nástrojům a pákám k jejímu odstranění. Ze zkušenosti prodavačky, učitele, dělníka z výrobní linky, asistentky nebo zdravotní sestry se můžeme posunout k prohloubení revolučních perspektiv mnohem lépe než z tun „učených knih“ (byť je „vousáče“ zatraceně potřeba číst! 🙂 ).
Cílem TK je naše hlasy propojovat, organizovat diskusi (třeba právě tak, že někdo z přispěvovatelů nadhodí obecnější otázku tak, jak to udělal M. v případě mistrů) a hledat možnosti boje.
Zůstaňme na příjmu!