Kdo by měl komu nařezat?

Horké léto 1980. Polskem se valí vlna okupačních stávek vedených Solidaritou. Jedním z předáků je i elektrikář z gdaňských loděnic Lech Wałęsa. Mezi požadavky stávkujících se mimo jiné objevuje zastavení růstu cen, zvýšení platů, prodloužení mateřské dovolené či lepší pracovní podmínky.

Květen 2012. Z bývalého elektrikáře je již bývalý prezident. Polský parlament zrovna zatlouká další hřebíček do rakve sociálních výdobytků – prodlužuje věk pro odchod do důchodu na 67 let. Na protest proti schválení zákona odboráři ze Solidarity zablokovali všechny východy z polského parlamentu. Dále spálili portréty všech ministrů a obraz premiéra Tuska pověsili na šibenici.

Po protestech vstupuje na scénu Walesa a vysvětluje nám, že „odbory mají právo demonstrovat, ale nemají právo po nikom plivat. Protest musí mít svou formu, nelze věznit premiéra a celý parlament“. Co se naučil v roce 1989 u kulatého stolu od generála Jaruzelského ukazuje jasně: „Být policejním velitelem nebo premiérem, nechal bych je vyhnat“ či „Členové Solidarity by zasloužili nařezat“. Jaruzelského metody ovšem dovedl k dokonalosti, na co generál potřeboval policii a armádu, to by Walesa zvládnul sám. Na adresu šéfa Solidarity Piotra Dudy poznamenal: „Udělal bych to nejradši sám. Nařezal bych mu, protože ve svobodné zemi nedokáže vytvořit rozumné politické poměry“.

Otázkou je, jestli by ovšem nařezáno neměl dostat někdo jiný.