» Postoje KPK k protivládním protestům: pesimismus a stereotyp?

Neexistuje přece jen jiná cesta, jak mohou pracující hájit své zájmy, než boj a sebeorganizace na pracovištích? Nejsme moc přísní škarohlídi v tom, jak hodnotíme protesty, které vedou proti reformám odbory a občanská levice? Nemůže být alternativou k třídnímu boji vize nových, samosprávných pracovišť? I internet občas přinese zajímavou kritiku. V debatě pod posledním letákem KPK, který jsme rozdávali na dubnové odborové demonstraci, se na serveru czechcore.cz objevily podnětné kritické poznámky od jednoho ze čtenářů, na něž stálo za to reagovat (ještě jednou díky za ně).

I s ohledem na další pokus odborově-občanské platformy, jak „stupňovat“ „boj“ proti reformám, v podobě symbolických blokád ministerstev, si myslíme, že by debata, která z kultivované kritiky vzešla, mohla zajímat i čtenáře našeho blogu.

Diskusní příspěvky vydáváme (od nejstaršího k nejnovějšímu) bez jakékoli úpravy tak, jak byly zveřejněny, a ačkoli by bylo mnoho co dodat, nechceme využívat výhody „redakčního práva posledního slova“. Diskuse podle nás došla do bodu, kdy obě strany (čtenář s nickem „Hipísák“ a „Guadia“ z KPK) vyjasnily, jak se na věc dívají – a závěr chceme nechat na čtenářích. Pokud byste chtěli na debatu navázat, napište na kpk (zavináč) protikapitalu (bodka) org, třeba se diskuse dočká na stránkách našeho blogu pokračování.

Na czechcore.cz diskusi najdete, spolu s autorovým svolením k její publikaci na našem blogu, tady.

„Hipísák“ – I.

barakuda1:1 Napsat, že hlavní je spolehnout se sám na sebe je hezký, ale je to v podstatě uplná blbost, podle které žít máš samozřejmě právo. Už jen to, že dokážeš odeslat tuhle zprávu a debatovat zde je ukázka solidarity tvého okolí, které tě nenechalo ve sračkách a dopřálo ti naučit se jazyk, dopřálo ti vzdělání a měl si to štěstí, že si se nenarodil v regionu, kde práce není, případně si jeden z těch šťastnějších jedinců, jejichž vůle je nezdolná. Znám desítky lidí, kteří takové možnosti ani to štěstí nemají.

Já sem žaludek na to text KPK rozkliknout měl a našel sem v něm to samé, co pokaždé – pesimisticky popsanou společenskou situaci (odbory, stát, vládní strany – všechno špatně) se stále se opakujícími návrhy řešení (když demonstrace a odbory špatně, co zbývá? tlak na pracovištích, nejlépe pomocí stávek v konkrétních firmách; vzájemná solidarita pracujících v zaměstnáních; sebeorganizace pracujících; velké demonstrace a stávky jsou k hovnu; důležité je dělat konkrétní (finanční) škody, protože jen tomu budou firmy a politici (nepřátelé) rozumnět (použijme jejich metody proti nim samotným); mzdové požadavky).

Stejně jako vždy, i v tomto případě mám s textem KPK problém a to z důvodu, že to podle mě (jako vždy) berou za špatný konec a kromě požadavku zaměstnanců na mzdy se jedná o realitě na hony vzdálený text – alespoň v té části o tom co se situací lidí nespokojených dělat, mezi které ty dle všeho nepatříš, což ti můžeme jen závidět.

1. si myslím, že KPK by mělo více zdůrazňovat masivní odlišnosti jednotlivých oborů a rozdíly v tom kterém zaměstnání a dát tak najevo, pro koho přesně takové věci píše. Je jasné, že text je směřovaný primárně na zaměstnance firem/továren, kteří reálně vytvářejí nějaké hodnoty a né na zaměstnance realitek a dalších uměle vytvářených a ve svém důsledku zbytečných oborů, kteří samozřejmě za to, kde pracují nemohou. Práci potřebuje každý.

2. můj osobní názor, který vychází z dlouholeté zkušenosti s prací v továrně, je nicméně takový, že nad nápady, apely a doporučeními o tom, jak by se měl ten který pracující, odborář a nebo skupina lidí v podniku chovat, lámu okamžitě hůl. Nechci sahat do svědomí lidem z KPK, ale dopřál bych každému, ať se zkusí na pracovišti v továrně prosadit své nápady. Alespoň u nás v práci to v posledních 8 letech vypadá vždy naprosto stejně – odbory vede obvykle ten nejschopnější člověk, nebo ten, co umí nejlépe jednat s lidmi – tím je okamžitě diskvalifikován kdokoliv, kdo nemá dostatečné sebevědomí nebo potřebné předpoklady. Samotné složení vedení odborů, a vlastně i zaměstnanců samotných, se oproti předpokladům neliší od běžné společnosti a to se všemi klady i zápory. Idealizovat si člověka v továrně opravdu nelze. Stejně tak jako drtivá většina společnosti, i dělníci jsou plni rasových a dalších xenofobních předsudků a politické rozložení sil je od toho národně socialistického, přes liberální až po komunistické. Pokud se vrátím k samotnému vedení odborů, je složeno přesně z takového vzorku lidí. Jak se normálně myslící člověk, nezatížený předsudky má v takové společnosti orientovat? Pokud se přes zmíněné rozdíli přesto dokáží jednotlivý pracovníci na něčem dohodnout, obykle se jedná o zlatou střední cestu – konzervativci mezi odboráři a lidé toužící po uznání a pracovním postupu, půjdou na ruku zaměstmavateli, radikálové mezi zaměstnanci pak nedokáží držet pohromadě, protože si nikdy nebudou rozumět jako lidé a nakonec se dojde k dohodě, která ubírá na síle do debaty s vedením. Zástupci odborů – nejschopnější a obykle nejambicióznější, kteří jednají s vedením, obykle nejsou pro vedení žádný problém – spíše partner a navíc, alespoň u nás to tak bylo, ve vedení nakonec končí. Tři poslední šéfové odborů, skončili buď na vysokém postu u nás v práci, nebo po našem protlačení do dozorčí rady a tak získání teplého místečka, na vedení v odborech rezignovali.

Když si člověk uvědomí to, v jaké stavu se nachází jednotlivá pracoviště (což by KPK nejspíše kvitovalo tím, že to, v jakém stavu se nachází dnešní pracující si uvědomuje velice dobře) a má trochu soudnosti a sebereflexe, nikdy by po takových lidech nechtěl, aby se zapojili do něčeho, jako je širší společenské hnutí za lepší pracovní podmínky, nebo jak bych něco takového, jako je odborový slet na Václaváku, kterého sem se rovněž účastnil, nazval. Za lokální vyjímky i za to, že někdo jako velké odborové svazy, dokáže přesto zorganizovat něco tak velkého jako stotisícovou demonstraci, klobouk dolů a buďmě za to rádi. I to je další důvod, proč je pro mě nepochopitelné jednání KPK ve smyslu to, co dělají odbory je k hovnu, ale to co nabízím já nemá už vůbec reálného významu.

Jestli někde já osobně vidím budoucnost, tak v tom, že né že se budou měnit podmínky v konkrétních zdegenerovaných pracovištích – to je podle mě ztráta času, ale že se začnou tvořit pracoviště nová, která budou pracovat podle zásad mezitřídní solidarity, někdy v budoucnu pak snad v podobě samosprávných podniků, kde budou pracovat jen lidé, a v kterých budou panovat podmínky, které nepovednou své zaměstnance k tomu , aby měli důvod, chovat se k sobě jako svině, závidět si a myslet si, že se po zádech svých kolegů dá vylézt až do nebe. Víc takových pracovních míst, budovaných pro radost (a s vedením, které bude žít v úctě ke svým zaměstnancům a nebude brát své pracovníky pouze jako další složku potřebnou k získání finančních prostředků) a podle nějakých etických zásad kooperujícíh vzájemně spolu, je podle mě cesta. Jestli je tohle naivní nápad je jedna věc, jestli se nicméně přibližuje realitě víc, než neustálé apely do míst, kde z principu nemohou být vyslyšeny je věc druhá.

„Guadia“ – I.

Díky za reakci. Myslím, že bychom se shodli ve více věcech, než by se mohlo zdát. Pár poznámek z mé strany:

  • Pro koho píšeme? Primárně se snažíme psát letáky či noviny „na míru“ konkrétní firmy či sektoru (2007 Škodovky, 2009 Hyundai, 2011 lékaři…), a jen poté, co jsme ve věci relativně kompetentní – pak je šance, ne že budou lidi souhlasit, ale že to vezmou jako relevantní věc do diskuse. Větší ambice spíš nemáme, nejsme pupík dělnického světa, který zavelí a lidi vyjdou navzdory všem konkrétním, reálným těžkostem, který jim staví do cesty organizace práce a konkurence na pracovním trhu apod., do boje. Protestů proti reformám se účastní zaměstnanci z mnoha sektorů, takže tady je „cíl“ prostě heterogenní, ale ano, z logiky věci plyne, že naše řádky směřovaly k lidem v klíčových sektorech: Ne ke knihovníkům, ale k lidem v autoprůmyslu, zjednodušeně řečeno.
  • Diferencovat mezi odbory? Jde-li o protesty proti reformám, je to těžký úkol, odhlédnu-li od silných prohlášení dopravních odborů (které ale vždy doprovází – my to ale nezačneme), je jejich strategie totožná. Rozlišujeme, o angažmá lékařských odborů v doktorské mobilizace jsme (http://protikapitalu.org/tk/tk4/) nepsali odsudečně, i když kriticky ano. Na pracovištích, kde děláme my a kde máme kontakty, to navíc vypadá s odbory velmi obdobně, v zásadě tak, jak to, nakonec, popisuješ ty sám. I v případě, kdy se odbory otřou o kolektivní konflikt (Hyunadi 2009: http://protikapitalu.org/tk/tk2/) , z něhož by mohly načerpat iniciativu, „radikalitu“, grassroot charakter, prostě vitalitu, dopadnou jako orgán, který je zaměstnancům odcizený a často hraje sám za sebe, ne za ně. (Ostatně první věc, kterou odbory vyjednaly s vedením Hyundai po divoké stávce, bylo to, že každá další taková, divoká, stávka, která se obejde bez odborů, bude znamenat, že dělníci budou platit – samozřejmě obrovské – náhrady škody.)
  • Idealizace pracujících? To skutečně nelze a nevím, že bychom se něčeho takového dopustili. Bože, všechna neštěstí, od sexismu po rasismus, na pracovištích samozřejmě mají své místo – bohužel. Dělníci nemají v DNA zakódovanou solidaritu atd. o nic víc než šéfové, blondýny či penzisté. Reakce pracujících v děních typu Šluknovsko je nepřehlédnutelným dokladem toho, že když má pocit, že se loď potápí, neváhá dělník strčit „třídního bratra“ do vody, píšeme o tom tady: http://protikapitalu.org/tk/tk5/. Jediná věc, která dokáže hranice (kapitálem podporované) vedoucí skrze fragmentovanou pracující třídu, potlačit, je kolektivní boj. V Grammeru 2010 vedle stávkovali bílí zaměstnanci i Romové: není pochyb o tom, že mnozí z těch prvních ještě den předtím nadávali na Cikány a že si řada těch druhých myslela, že s Gádži nemá nic společného – situace na pracovišti jim ale připomněla, že mají společný zájem a že se v boji o něj nevyplácí snižovat si sílu tím, že se budou jedni separovat od druhých.
  • Stereotypní pesimismus? Je-li šance dát průchod naději, neváháme – viz Třídní kniha o stávce v Hyundai nebo o doktorské mobilizace, mám-li zůstat u příkladů z Česka. Chceme ale být nohama na zemi – a přečteš-li si naši analýzu protestů z roku 2011 (http://protikapitalu.org/tk/tk3/ a http://protikapitalu.org/clanky/par-poznamek-nejen-k-dopravni-stavce-z-16-cervna/) a porovnáš-li to s vývojem poté, obávám se, že jsme bohužel byli víc realistickému zhodnocení než všichni levičáci,od mnohých anarchistů po všechny levicové občanské aktivisty a trockisty. „Je to jasný: lidi jsou našláplí, půjdou do toho, bude generální stávka a vláda to neustojí,“ tvrdili (STEREOTYPNĚ) po velké demonstraci n září 2010 a po stávce v dopravě v červnu 2011. A samozřejmě hřměli hyperoptimismem a nezdolným, ale nerealistickým entuziasmem i po poslední demonstraci. Obávám se, že se jejich hurá vidění světa mine s realitou stejně jako v předchozích případech.
  • Možná ale přece jen mimo realitu? Není sporu o to, že pracoviště nebobtnají radikalitou, politikou a sebevědomím lidí o vlastní možné síle. Ostatně, jen drtivá menšina z nás zažila aspoň malý kolektivní boj na svém vlastním pracovišti. Není to jen proto, že by chyba byla „v myslích a srdcích lidí“, nebo že by byli infikováni „falešným uvědoměním“, má to velmi konkrétní, materiální základy: situace na pracovním trhu, opatření, k nimž firmy využily (zdaleka ne tak bolestivé, jak hořekovaly) dopady krize v roce 2010 a která zaměstnance fragmentovala prekérní prací, opominutá zkušenost pracujících osahat si vlastní sílu a sebevědomí v době nedostatku pracovní síly v letech před rokem 2008 atd. Žádný laláč, nicméně, obávám se, že to je jediný terén, kde se dá něčeho domoci. I s ohledem na to, že krize nekrize firmy dolují slušné zisky, pro „naše“ automobilky (s výjimkou TPCA) to platí dvojnásob, ale nejen pro ně. A s obavami, že se to, o co lidé přijdou kvůli reformám, přetaví do mzdových požadavků, se jako s něčím zdaleka na NEREALISTICKÝM a MIMO, svěřují samy firmy – a dodávají, že by nějaká významná úspěšná, z hlediska lidí, bitva ve významném podniku, mohla zafungovat jako inspirace a povzbuzení pro lidi v jiných firmách a sektorech. (Téhož se báli v roce 2007 při kolektivním vyjednávání ve škodovce). Takže – velmi těžká cesta pro lidi, závislá na zdolání mnoha bariér a na mnoha faktorech, ale ne totálně nerealistická. A obávám se, že mnohem realističtější než „solidární“ firmy, družstva, zaměstnanecké akcie atd. Žádný takový subjekt totiž nebude ušetřen zákona hodnoty – nebude ušetřen konkurenčního boje a chtě nechtě, kvůli jeho tlaku, se nebude moci chovat ke svým zaměstnancům o moc víc laskavěji než ty druhé, „zlé“, nealtruistické firmy, s nimiž se utkává na společném trhu.
  • Každopádně díky za přínosné řádky!

„Hipísák“ – II.

to guadia:

Vaší práci, včetně tebou zmiňovaných konkrétních aktivit „na míru“ dlouhodobě sleduju, takže ponětí o tom, jakou politku KPK kontinuálně prosazujete znám. Rozhodně nemám v úmyslu vaší práci paušalizovat a odsuzovat jako celek. V čem se s vámi shodnu a v čem je vaše práce dle mého názoru největším přínosem, tak v mnoha případech ve velice kvalitně zmapované situaci na jednotlivých pracovištích/v oborech, včetně několika vašich praktických doporučení, případně v popisu vztahu státu a jednotlivých firem vůči zaměstancnům. V tomto ohledu se můžu ve většině případů s vašimi závěry ztotožnit, včetně toho, co jsem asi né zcela dobře uvedl, a to ve stavu v jakém se nachází dnešní pracující (v klíčových sektorech), jejichž katastrofický stav si asi uvědomujeme oba velice dobře.

Na druhou stranu, přesto, že píšeš, že větší ambice jako organizace spíše nemáte, dle mého názoru vystupujete a chováte se zcela opačně (viz rozdávání kritických letáků na odborových demonstracích, pokus o zhodnocení situace na Šluknovsku z třídní perspektivy nebo, kritikou velkých, dle vašeho názoru nic neřešících odborových demonstrací) což je vaše volba, kterou vám nezazlívám, jen se ve smyslu těchto, řekněme středně a dlouhodbých cílů (případně popisu společenských jevů z vaší perspektivy), kterých by se dle vašich doporučeních mělo dosáhnout, s vámi nedokážu ztotožnit.

Diferencovat mezi odbory? Poslední co bych chtěl, tak zastávat se odborů nebo jejich práce. Jen mi přijde, že to, co prosazujete ve svých materiálech vy – (odbory, stát, vládní strany – všechno špatně) + stále se opakujícími návrhy řešení (když demonstrace a odbory špatně, co zbývá? tlak na pracovištích, nejlépe pomocí stávek v konkrétních firmách; vzájemná solidarita pracujících v zaměstnáních; sebeorganizace pracujících; velké demonstrace a stávky jsou k hovnu; důležité je dělat konkrétní (finanční) škody, protože jen tomu budou firmy a politici (nepřátelé) rozumnět (použijme jejich metody proti nim samotným); mzdové požadavky) – není až na mzdové požadavky, které toho v důsledku také moc neřeší, žádný reálný návrh řešení. Uznávám, že odbory ve své podstatě ničeho v ČR nedosáhly, nicméně na druhou stranu je fér uznat, že v zemích západních jako je Německo, Francie nebo Španělsko, dokáží podobné odborové aktivity vládě zatopit pekelně a samotný mobilizační potenciál odbory společně s některými různě pofiderními organizacemi ukázaly na české poměry obrovský. Můj osobní názor je, že vydat a rozdávat ve spojitosti se stotisícovou demonstrací pesimisticky laděný leták s kritikou takové akce je mimo mísu, ač je dlužno dodat, že z dosavadní zkušenosti se vám může zdát, že podobný text má přesně na takové akci místo. Já jsem v tomto směru optimista, vy jste se podle mě zachovali, díky dle mého názoru v dnešní společnosti nerealistickým cílům ve vašem letáku prosazovaných, téměř nihilisticky, taková aktivita dle mě nemůže, mít přes obrovskou možnost propagace mezi tisíci lidmi žádný reálný/realistický dopad. Odbory kritizovat. Zatracovat je na místě podle mě není.

Co se týká idealizace pracujících a vaší práce ohledně situace na Šluknovsku. První jsem se pokusil vyjasnit, že na tom se nejspíše shodneme. K druhému mám jen poznámku, že ač označení hození třídního bratra (respektive třídního bratra jiné barvy kůže) přes palubu by se mohlo zdát jako dosti výstižné označení tamní situace, opět se zde nemohu s vámi stotožnit, ale to by bylo na další sáhodlouhou debatu. Jako opak vaší argumentace ohledně stávky v Grammeru, kde stáli společně Romští zaměstnanci s etnickými Čechy pohromadě za společný cíl, uvedu pouze to, že jak v Přerově v roce 2009 na protiromské demonstraci tak ve většině demonstrací následujících Šluknovskem počínaje, přes Rotavu a Břeclav konče, bylo možno zahlédnout mezi prostestujícícmi na straně bílých rasistů i několik Romů, předpokládám často ze smíšených manželství, kteří šli ruku v ruce s bílími rasisty na ty zlé Cikány. Stejně tak paradox, že podobných akcí se účastní všichni skrze různé sociální, subkulturní a národnostní vrstvy – vietnamci, podnikatelé, skejťáci, bezdomovci, ale i hihopeři, kluk v tričku kapely Los fastidios hned vedle lokálních politických představitelů. Tohle podle mě není klasická ukázka hození třídního (Romského) bratra přes palubu, tohle je mnohem komplexnější problém ve společnosti. Podle materiálů KPK by tento společenský problém (dle KPK kapitálem podporovaný), dokázal porazit pouze kolektivní boj pracujících. To jistě. Stejně jako je řešitelný optikou mnoha dalších ideologických náhledů. Váš názor, vaše směřování, nicméně podané v (univerzálních) ideologických mantinelech, na které jde našroubovat ve společnosti úplně všechno – ať se to lidem v postižených lokalitách líbí nebo ne. Že to nebude mít nikdy reálný dopad? Nevadí, to už je chyba přeci těch, kteří náš koncept nechápou nebo se s ním nedokáží vnitřně ztotožnit.

Stereotipní pesimismus? Opět. Dáváš mi několik příkladů z Česka. Analýza vaše silnější stránka, ve které vás podporuju. Doporučení už vázne, navíc zatížené ideologickými mantinely, do kterých se za každou cenu snažím našroubovat cokoliv – váš názor, vaše směřování, vaše právo. Případnou další kritikou bych se jen opakoval. Generální stávku osobně beru jako téměř nereálnou v našich podmínkách, ale se zhoršující situací ve společnosti se asi vyloučit nedá. Osobně bych jí vítal a zkorumpovaným sráčům v politice a jejich chlebodárcům v podobě finančních oligarchů, kteří společně rozkradli i to, co se do nedávna ani ukrást nedalo, a co si myslí, že jsou nedotknutelní, bych jí přál jako jeden z prvních větříčků určité společenské změny směrem ke spravedlivější společnosti.

Máte svojí víru, věříte tomu, že se může stát, že například jeden podnik strhne lavinu a skrze pracující, kteří si svou sílu uvědomí, lze dosáhnout společenské změny. Přeju vám to, moje cesta ale tohle není, protože v ní význam nenacházím jak jsem zdůvodnil ve svém prvním příspěvku. Mnohem víc vám ale přeji, ať v konkrétních případech sázíte a máte štěstí na ty správné pracovníky, kteří nebudou z těch 95 procent lidí, kteří charakterově případně názorově stojí za vyliž prdel a se kterými bych si nesednul ani na párek v rohlíku na konečný šaliny.

„Guadia“ – II.

Sorry za opožděnou odpověď, měl jsem shon. A sorry ze delší odpověď, ale nechtěl jsem zajímavé věci, kterých jsme se dotkli, odbýt.

Obávám se, že jsme si nerozuměli – když jsem psal o našich ambicích, nemyslel jsem tím nic jiného, než že si neděláme, s ohledem na dosah takové skupiny, jako jsme my, a na současný obecný poměr sil na pracovištích a ve společnosti, iluze o tom, že naše materiály mohou podnítit, vyprovokovat akci atd. Nabízíme v nich náš pohled na věc, a budou-li brány, byť třebas jen menšinou těch, co už mají „připravené uši“, jako kredibilní příspěvek do úvah, jak začít bránit životní standard – tam někde naše ambice končí.

Moje slova neznamenala, že nedistribuujeme letáky či Třídní knihy před továrnami nebo na demonstracích, a ani to, že se v nich lidem jen podbízíme. Nemyslím si totiž, že bychom si měli kritiku vyhrazovat výlučně pro naše nepřátele a ke slabostem a chybám, kterých se dopouští třída, být zticha. Tenhle postoj s klidem přenechám všem, kdo milují růžové brýle, nebo se bojí toho, že by kritikou do vlastních řad „oslabili“/„demoralizovali“ „hnutí“ (jako kdyby „hnutí“ zamlčování chyb prospívalo), nebo, v nejhorším případě, toho, že by přišli u pracujících o rating a popularitu (případně kombinují vše zmíněné). Doplatí na to tím, že se jejich politika opřená o představy a přání, ne o realitu, bude dostávat stále víc mimo skutečný stav věcí.

Hledání důvodů k optimismu: mission impossible
Jo, v případě odborových demonstrací jsme se kritiky nezdrželi (tak jako jsme se v jiných letácích a jiných Třídních knihách nezdráhali poukázat na silné momenty té či oné snahy pracujících). K optimistickému hodnocení situace a dosavadních protestů, které zastáváš, nevidíme důvod.

Jaký by to měl být? Vláda prosadila vše, co chtěla, cítila se být tak jistá, že se nezdráhala vyšlápnout si na ty nejbezbrannější, zdravotně postižené, což je citlivý terén, protože se u něj kapitalistická společnost (pokrytecky) chytá za humanistický šos.

A mnohdy vláda svou sebejistotu a dominanci předváděla s rozkoší a takřka divadelním citem pro to, ukázat, jak moc málo si z protestů dělá: To třeba když schválila snížení objemu peněz na platy ve veřejné sféře hned druhou noc po první velké odborové demonstraci, která se konala právě proti tomuhle kroku (září 2010). Nebo když faktické zrušení platových tabulek odsouhlasila vláda natruc narychlo, ještě několik hodin předtím, než se proti zrušení konala odborová stávka (prosinec 2010).

Nevím, má-li být důvodem k optimismu zavedení pracovních polepšoven pro příjemce dávek, DONEZ či snižování dávek. Nejsem si jist, zda má být šancí k optimismu fakt, že protesty založené na demonstracích, neškodných stávkách a „bojovnému“ odcházení z tripartity (jako „vylepšení“ teď přicházejí nově i teatrální blokády ministerstev) tak úspěšnému útoku na třídu, jaký jsme v Česku inkasovali, v nejmenším nezabránily.

Obával bych se, že nahlížet situaci optimisticky navzdory téhle realitě … TO je věc víry a ideologie.

Buď to zkusíte, nebo budete bitý
Zdůrazňujeme-li, že se nám ústupků nedostane bez toho, že investujeme kuráž, bystrost a potenciální sílu, kterou díky svému významu pro kapitál a stát máme, do boje, a že to za nás nemohou vykopat jiní, vycházíme z „účetní rozvahy“, kterou třídě vystavily nejen poslední dva roky.

Je to nerealistické? Je to určitě těžkou výzvou a je třeba zohledňovat konkrétní situace (i proto píšeme o mzdových požadavcích a strategických sektorech, ne o generální stávce a zaměstnancích muzeí).

Nerealistické je ale očekávat opak – že můžeme na pracovištích zůstat zticha, nechat vše na jiných a něčeho se můžeme domoci. Ještě jednou – tuhle cestu zkoušíme jako třída už dva roky.

Máš pravdu: důraz na to, že bez našeho vlastního angažmá na pracovištích naše zájmy neuhájíme, je leitmotivem našich materiálů. (Ale ne jediným sdělením, v posledním letáku jsme kritizovali generální stávku jako levičácký mýtus a téma korupce jako něco, co hrozí vytlačením dělnických témat, v případě letáků ke konkrétní továrně připomínáme organizaci výroby a její slabá místa atd..) Není to ale věcí víry, spíš konkrétní analýzy (nejen) dosavadních protestů.

Závěry takového bilancování prosvítají stále víc. Ostatně, i když za dubnového pochodu na magistrále nebyl při rozdávání prostor na debaty, mnozí demonstranti kvitovali důraz na boj na pracovištích s povděkem.

Nakonec, názor, že demonstrace nestačí, probublává i do odborářského tisku – v Kovákovi se objevily stesky, že někteří odboráři se zdráhají na demonstraci jet, protože „manifestací byla spousta a k ničemu nebyly, toho se vláda nelekne“ (parafrázuju a dodávám, že to neuvádím proto, že bych měl radost z toho, že by někdo na demonstraci nejel, ale proto, že to naznačuje, že se limity pochodování po ulicích stávají zřejmější).

Když jsme v roce 1999 jeli s jedním dělníkem z ČKD z Prahy (kde lidi nedostávali plat) na mítink s dělníky ze Zetoru v Brně (kde měli tentýž problém), řekl jim v zásadě jedno: „My jsme to nechali na odborech a prosrali jsme to. Vy máte pořád šanci zabojovat sami. Nemáte jistotu, že vyhrajete, ale když to nezkusíte, budete bitý jako my.“

Je zřejmé, že se téhle politiky třída v Česku nedrží – to ale vůbec neznamená, že by absence oné politiky dávala třídě do rukou realističtější nástroje, jak hájit své zájmy.

Kapitalismus mi do družstva nesmí?
Pokud to chápu dobře, říkáš, že alternativním rámcem (oproti třídnímu boji) má být rozvoj „altruistických“, „humánní“ forem podnikání, kdy hodné firmy (družstva, podniky se zaměstnaneckými akciemi atd.) vytlačí ty zlé či budou minimálně pro lidi alternativou. Nemám potřebu poznamenávat, že vidět věci takhle, jít tímhle směrem, věřit tomuhle je tvoje právo, to je očividné. Myslím ale, že to vypadá jako větší utopie než stát za třídním bojem i v době, kdy pracující dostávají na zadek proto, že ho nevedou.

 Každá taková „hodná“ firma se totiž bude na trhu utkávat se „zlou, kapitalistickou“ a trh vyznává rovnost: i ta „hodná“ bude muset prodávat za tržní ceny, jinak testem trhu neprojde, neudá svá zboží, investice se jí nezhodnotí a potopí se ve ztrátě. I ona se tedy bude muset řídit diktátem trhu, ne zájmy dělníků. I ona bude muset snižovat náklady. I ona bude muset zvyšovat produktivitu, a tedy míru vykořisťování. I ona bude muset utahovat opasky v době krize – a v době, kdy jde cyklus nahoru, zaměstnancům říkat, že je třeba na mzdách šetřit, aby vyrostl polštář pro horší fáze cyklu.

Jinými slovy, nemůže říci „U nás bude vládnout laskavost, kapitalismus končí před vraty podniku.“, protože kapitalismus přes bránou nekončí.

Nakonec, fungování družstevní korporace Mondragon, což je kult, který opěvují všichni propagátoři družstevnictví, když čelí pobídce „Ukažte nám příklad funkčního družstevnictví“, to potvrzuje. Šéf tamního oddělení lidských zdrojů (ano, i tam jsou dělníci lidské zdroje) v listu Economist říká: „Družstva sdružená v Mondragonu  jsou soukromými firmami, které operují na tom stejném trhu jako kterékoli jiné. Jsme vystaveni těm samým podmínkám jako naši konkurenti.“

A to s sebou nese nutnost respektovat tutéž logiku nadhodnoty, jakou se řídí jiné (ty „zlé“) firmy. A nejen to, ve družstvech leckdy procházejí kapitálu protidělnická opatření s větší hladkostí než jinde, jak oceňuje Economist (http://www.economist.com/node/13381546) . Výluk, zavádění prekarizované práce a mzdových škrtů lze v družstvech dosáhnout mnohem snáze, než v jiných firmách, bez stávek, v tom je pro manažery družstevnictví výhodné, pochvaluje si podnikatelský magazín. (Samozřejmě, ne vždy si nechají dělníci od svých družstevních šéfů vše líbit. Třídní boj vykvete i v rámci družstev jako něčeho, co má být jeho alternativou, viz: http://libcom.org/news/go-slow-strike-fagormastercook-mondragon-capital-group-25012011).

Odhlédnu-li od toho, že idealismus, s nímž se k družstevnictví upínají jeho zastánci, realita fungování kapitalistických výrobních vztahů uvede do patřičných mezí, jde o perspektivu: družstva mají být cestou, jak se obejít bez třídního boje, dokonce jak ho obsáhnout, jak fungovat „harmonicky“ v kapitalistickém rámci – a v tomhle bodě se od zastánců „lepšího světa“ v kapitalismu lišíme, nám jde naopak o víc třídního boje a o překročení kapitalismu (protože všechna naše vítězství v kapitalismu jsou jen dočasná, a jak se změní poměr sil, kapitál nám je zase vezme zpět; kapitalismus je velmi flexibilní systém, který se učí a reaguje za pochodu). (A ještě jednou, to, že by kapitalismus mohl být překročen skrze rozvoj družstev, je iluzí, protože rozvoj družstev musí respektovat tutéž logiku nadhodnoty, na níž je kapitalismus postaven; překročit ho může jen to, co jde proti ní.)

A z tohohle hlediska se díváme, přiznávám, i na dnešní, defenzivní boje o životní úroveň: nejde v nich „jen“ o materiální zisky, ale i o politické, o to, aby třída přesněji vnímala své postavení a zájmy, aby si osahala vlastní moc, aby se stala subjektem, protagonistou, který si na agendu zapíše i radikálnější, hlubší cíle, než „jen“ větší platy a lepší pracovní podmínky (zatímco dnes to na pořadu dne samozřejmě není).

Odborům jde o vlastní moc a status quo
A proto je komplexnější i naše kritika odborů. Samozřejmě, jednak platí, že jejich spojenci jsou spíše než militantní pracující „uznalí“ šéfové a že jsou odbory vždy připravené pacifikovat boje (to je vklad odborů do jejich sociálního partnerství se státem a firmami), zatímco je pravda, že v Česku jim k tomu lidi nedali moc příležitostí.

To ale neznamená, že by odbory nedokázaly boje vést, někdy to potřebují kvůli tomu, aby si udržely kredit před lidmi, někdy potřebují svým sociálním partnerům zdůraznit vlastní význam, když na něj stát a firmy zapomínají, někdy vedou boje kvůli konkurenčnímu soupeření o stoupence z řad pracujících, které podstupují jednotlivé odbory mezi sebou.

Věřím, že minimálně kvůli prvním dvěma důvodům by se odborům nějaký ten boj hodil i dnes. Že odborovým šéfům dělá vrásky na čele jak to, že lidi sledují, jak tváří tvář vládním útokům odbory total selhávají, tak to, že vládě pranic nevadí, že na tripartitě odbory absentují, že to Nečas (správně) označuje za „pouhé divadýlko“ a že se nad jejich siláckými řečmi ostentativně směje. Určitě, odborům by se teď hodilo ukázat trochu ramena – jenže jejich mobilizační potenciál pro skutečný boj je blízký nule. A mohou si za to samy. Po letech, kdy se bojům vyhýbaly jako čert kříži, se nemohou divit, že je v Česku „kultura“ bojů nijaká. (Nicméně, jak zdůrazňujeme: za vše odbory nemohou, největším nepřítelem pracujících nejsou odbory, ale jejich vlastní pasivita.)

Na druhé straně vždy, když se pracující začnou chovat jako autonomní moc (a nezastírám, že o to nám jde), odbory neváhají a postaví se proti nim (tak byly odbory – a „komunistické“ strany – nepřítelem hnutí ve Francii na jaře 1968 a v Itálii v 60. a 70. letech). Odbory zastupují pracující (pokud vůbec) jen jako lidské zdroje, pracovní sílu, ne jako aktéra, který chce tyhle souřadnice překročit.

Protiromské demošky: jen jsme do tématu strčili nos
Ke Šluknovsku jen krátké poznámky, nejen proto, že už teď je moje odpověď dlouhatánská, ale i proto, že v tomhle těžkém tématu našlapujeme po špičkách a Třídní kniha byla jen pootevření dveří a je otevřena vší kritice.

  • Ano, ve Varnsdorfu jsme na demonstraci mluvili s lidmi různých backgroundů, byli tam mladí, co vypadali subkulturně i mainstreamově, chlapi, ženský, důchodci… tuhle pestrou kompozici ale něco drželo pohromadě: „Berou nám dávky, živíme je a oni se válejí.“
  • Není docela správné, že v Třídní knize mluvíme o rezervní armádě nezaměstnaných: značná část Romů jí už není. Armáda nezaměstnaných je něco, co kapitál odloží stranou, ale v případě potřeby to použije. Romové jsou jiný případ, kapitál po nich nesahá. Když byl v Česku nedostatek pracovní síly, nechal Romy bez povšimnutí a vozil si lidi z Vietnamu atd. V tom jsme se asi sekli.
  • Nemyslím, že jsme si v téhle věci troufli někomu něco doporučovat, spíš jsme jen chtěli pochopit, co přivedlo lidi na ta náměstí. Ale ano, i proto, že se zdá, že protesty byly do jisté míry produktem zkušenosti submisivní (ne)reakce lidí na atak ze strany firem v době dopadů krize, bychom se dívali směrem k pracovištím. Nakonec, právě kritikou státu a tamních firem skončila debata lidí, kteří zůstali na náměstí po jedné protiromské demonstraci, kterou jsme poslouchali. Není přitom sporu o to, že „přesměrovat“ hněv lidí od Romů na šéfy, jak se o tom mluví, není nic lehkého: lidi nejsou automaty, aby po jedné propagandě zvedali pravici, zatímco když se jim dá jiná, ta správná, zatínali místo toho levou v rudou pěst.
  • O tom, že někde na tyhle demošky chodili i Romové, jsem nevěděl. Zajímavý.

Ještě jednou sorry za takový kus textu. A díky za přání, kterým jsi skončil, o to skutečně jde, totéž přeju i tobě.

„Hipísák“ – III.

Ahoj, dřív jsem se k odpovědi nedostal, omlouvám se.

V souvislosti s tvojí další odpovědí si nejprve naší debatu pokusím rozdělit na jednotlivé části, už jen kvůli tomu, abychom jí zase úplně nerozmělnili.

*Odbory a dnešní boj pracujících v dimenzích samotných odborů
*Praktický dopad práce a ambice KPK z pohledu člověka „zvenčí“
*Třídní boj vs pokusy o reformu kapitalismu skrze samosprávné, autonomní celky

Odbory
Velká část naší debaty se točí kolem odborů, což mi přijde jako zbytečné plýtvání času a navíc se tak úzce prolíná se samotným ideologickým rozporem, který máme, a který je alespoň v mých očích mnohem důležitější, že se téma odborů dotku jen rámcově. Oba jsme si pěkně doplnili naše poznatky s prací odborů, zkritizovali jsme jejich práci a já si dovolil vypíchnout jednotlivé body, ve kterých si myslím, že odbory svojí práci plní nebo alespoň jakýsi potenciál plnit mají. Z tvého pohledu lze odbory chápat jako překážku pracující třídy v boji za svržení kapitalismu. Nastínil si svojí/vaší teorii o tom, proč odbory v tvých očích takové místo mají, podpořil jsi toto mínění několika „fakty“, které toto tvrzení mají podpořit. Nemá cenu, abych ti v tomto oponoval. Zasadil si funkci odborů do svého teoretického rámce, který s tebou nesdílím a tudíž si dovolím ponechat svojí kritiku odborů s jistými pozitivy, které jsem zmínil a dál se o tomto bodě nemusíme bavit, poněvadž se na něm pravděpodobně nemůžeme shodnout. Dodám jen, že tvojí konkrétní kritku beru, v mnoha (ve většíně) případech s ní souhlasím a našel bych dokonce nějakou svojí další, což nicméně nevypovídá zhola nic o tom, proč si myslím, že odbory mají ve společnosti stále své důležité místo mobilizačního prvku a pomoci v dosažení zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců.

S tímto bodem úzce souvisí mé údajné optimistké hodnocení situace kolem odborových aktivit. Ničím takovým přesto, že optimista opravdu jsem, netrpím. Jen blázen by neviděl současnou situaci a bezzubost odborů v jednání a s tlakem na vládu. Opět můžu jen souhlasit s jednotlivými body, které jsi vypsal a mají dokázat tuto situaci. Což na druhou stranu mohu využít k pozvolnému přechodu k dalšímu bodu.

Praktický dopad práce a ambice KPK z pohledu člověka „zvenčí“
V úvodu tvého příspěvku naznačuješ, že ambice KPK jsem ne-zcela pochopil a dodáváš k tomu, že tak malá skupina jako KPK si nedělá iluze o tom, že v současném stavu (pracujícíc třídy) nemůže mít vlastně žádný praktický dopad. Dostatečné pro KPK by podle tebe bylo, kdyby se váš názor na věc (jediná možné cestě k porážce kapitalismu je v podobě solidarity a sebeorganizaci mezi zaměstananci, uvědomujícími si svoje místo v rámci pracujícíc třídy, atd) dostal k již „připraveným uším“ a vedl zde k nastínění dalších možných úvah o tom, jak bránit svůj životní standard. K tomu dodáváš, že další ambice KPK je i v podobě kritiky „do vlastních (myšleno třídy pracujících) řad“. Hned v zápětí však dodáváš, že tak do očí bijící věci (silné momenty), jako (nic neřešící a bezzubé) odborové (i ty statisícové) demonstrace a další věci, jako (podle mě vámi špatně pojatý) problém silných vln anticiganismu na severu Čech, si zkrátka vaší odezvu zaslouží. Pokud dám tyto dva argumenty vedle sebe, nacházím v nich jistý rozpor. Na druhou stranu v naší debatě toto neberu jako moment stěžejní.

Co se týká praktického dopadu KPK, řekněme pohledem člověka zvenčí, odpověď z tvé strany by byla pravděpodobně ve stylu – porazit kapitalismus a nastavit novou, spravedlivější společnost může jen emancipovaná, teoreticky připravená třída pracujících, a přesně podle této mantry je zarámovano každé doporučení, které jsem z vaší dílny četl. Těžko se pak dá mluvit o praktickém dopadu KPK – ano určitě mou zmiňované parádní popsání situace na pracovištích; dále návrhy na postupy k tlaku mzdových požadavků zaměstnanců – super; pomoc na konkrétních pracovištích a při konkrétních stávkách – taky super. Vždy, ale podepřeno nihilistickou mantrou o tom, že cokoliv z toho vlastně nemá cenu, dokud se neporazí samotný kapitalismus. Mít vám to za zlé? To ani nejde, podle mě jen ztrácíte zbytečně moc času teoretizováním a svým přístupem v psaném textu, na místě, kde lidé čekají jakoukoliv pomocnou ruku, můžete paradoxně mnoho potenciálních, nestydím se říci soudruhů a soudružek, kteří by byli/y ochotni naslouchat do hloubky, odradit. Ostatním vašim aktivitám, ač nevím do jaké míry se jim skutečně a do jaké hloubky reálně věnujete, tleskám.

Třídní boj vs družstevnictví
Třídní boj je pro mě dnes již téměř vyprázdněným pojmem stejně jako rozvoj altruistických firem jako alternativou ke kapitalismu. Oba pojmy jsou pro mě stejně prázdné jako prázdně znějí. Nevěřím v třídní boj jako v jediný prostředek k dosažení spravedlivé společnosti. Označit zmrda za zmrda, nebo toho kdo vykořisťuje jiného za dobytka, dokážu i bez toho, aniž by mi v tomto hodnocení někdo musel pomáhat. Nevěřím ani v to, že se dá kapitalismus reformovat.

Co tedy dělat, jaká je alternativa? Popravdě řečeno nevím. Nicméně to mě nijak nebrání vzdělávat se, naslouchat, debatovat a hlavně aktivně hledat cesty k té mé pravé společnosti, ve které chceme já a mí přátelé společně žít. Věřím v to, že stojí za to pracovat co nejvíce na lokální/autonomní úrovni a pomalu tvořit alternativu ke světu, ve kterém žít nechci a jít v tom příkladem ostatním a to nejlépe tak, aniž bych se ke svému nekonečnému cíli, musel šplhat po zádech jiných. Je lepší mít to svoje, ve kterém se cítím jako člověk a strachovat se a bojovat o to, než prožít celý život nad tím, snažit se najít ten pravý impuls, který by rozhýbal masu, která se ale až na pár malých vyjímek vždycky rozjela špatným směrem. Bohužel pro tebe pravděpodobně nikam nevedoucí, ani ne alternativa, k dost jasně vymezenému pohybu masy (otázkou je jakým směrem, kam a jak dlouho), ale alespoň máme jasno v tom, že představa budování samosprávných/autonomních prostorů a továren je pro mě v reálu mnohem zajímavější než myšlenka na třídní boj – na straně pracujících jako autonomní moci.

xxxxxxxxxxxxxxxxx

Nerealistické je ale očekávat opak – že můžeme na pracovištích zůstat zticha, nechat vše na jiných a něčeho se můžeme domoci.
- Nikde jsem netvrdil opak. Jen zpochybňuji reálný dopad takových aktivit, z části postavených na mých zkušenostech z prostředí velké firmy. Neodsuzuji, naopak podporuji – co si člověk v takových případech nevybojuje, to nemá.

Co se týká debaty nad protiromskými demonstracemi, opravdu bychom debatu rozváděli do neskutečných délek. Ponechávám si zde prostor na případnou debatu v budoucnu, poněvadž si myslím, že k tématu něco říci dokážu, ale čas na to dnes nemám.

Poznámky

1 Reakce na autora jednoho z předchozích příspěvků, který „ani neměl žaludek na to“, rozkliknout leták v pdf, a podle něhož by se měl člověk namísto solidarity spolehnout sám na sebe.