» Rozhovor pro Existenci č. 3/2013

Třetí letošní číslo časopisu Existence je věnováno vydavatelské činnosti anarchistické/antiautoritářské scény. Součástí čísla je i série rozhovorů o vydavatelských projektech. Přinášíme naše odpovědi z rozhovoru o publikacích KPK.

Od čeho se odráží publikační činnost KPK?

Nejsme vydavatelství s širokým portfoliem. Vydáváme to, co v drtivé většině sami napíšeme. (Pod „my“ v odpovědích zahrnujeme nejen KPK, ale též skupinu Mouvement Communiste z Francie a Belgie, s níž jsme se vší pečlivostí vlastně po osm let srůstali v de facto jedno těleso.) Jinými slovy, naše vydavatelská činnost vychází z naší politiky. Schematicky řečeno, zajímáme se o to, co má bezprostřední vliv na kondici pracující třídy, a o třídní boje v našem regionu i jinde. (příklady: Třídní kniha o limitech odborových protestů proti reformám a škrtům, Třídní kniha o stávce v nošovické továrně Hyundai či Třídní kniha o mobilizaci Děkujeme, odcházíme, Třídní kniha o protestech na Šluknovsku; brožurka o stávkové vlně v Číně, dvě brožurky o krizi v Řecku)

Staráme se však i o obecnější kritiku a věci, které sice nejsou na agendě dneška, skrze které ale můžeme lépe rozumět nejen tomu, co může přijít, ale i tomu, co se děje dnes. (příklad: text o vztahu mezi třídním násilím a třídní autonomií, který v češtině vydáme v následujících týdnech)

Jedno je ještě potřeba dodat: Nezdráháme se publikovat a „poslat dál“, když k něčemu dojdeme, ale naším cílem není vyjadřovat se ke všemu, jen abychom byli slyšet a měli co prodávat/rozdávat a mohli dělat propagandu. V první řadě chceme věcem lépe rozumět – „posíláme to dál“, jen když máme za to, že jsme došli k něčemu podnětnému, relevantnímu, „novému“, co může třídě prospět (byť mohou být naše závěry prozatímní a jako za takové za ně neseme riziko). Jinak netiskneme, a platí to pro brožury i pro letáky.

Kladete důraz na spojení teorie a praxe. Jak se to v konkrétních případech daří?

Snad daří. Vždycky by se mohlo dařit líp. Vážně, těžko odpovědět, spíš bychom řekli, co spojením teorie a praxe máme na mysli: jde o to, mít hlubokou, radikální kritiku kapitalismu usazenou v realitě (ne v oblacích a fantaziích) a umět ji použít tak, aby kapitalistickou společnost opravdu bolela, aby za sebou nechávala praktickou stopu, vryp, ne aby byla jen dogmatem, co se odříkává. Musíme rozumět Marxovým kategoriím, jako je (nad)hodnota či ziskovost, ale taky skutečným pohybům a organizaci kapitálu i třídní kompozici. Nestačí teoreticky chápat, jak dochází k vykořisťování – musíme taky rozumět tisíci a jedné jeho konkrétní podobě. Bez byť jedné z těchto dvou rovin bude jakákoli intervence impotentní.

Bez snahy o skloubení obou rovin nám hrozí minimálně dva trable: buď se staneme ideology (kteří si budou myslet, že dělají teorii), nebo aktivisty (kteří si budou myslet, že dělají praktické věci).

Publikace KPK mají odbyt především v rámci anarchistického hnutí, i když se od něj skupina ideově odklonila. Jde o staré přátelství, nebo o přirozené místo KPK v antiautoritářském prostředí?

Naše politické pozice, perspektivy i metoda jsou specifické, nejsme dobře zařaditelní, a to ani v Česku/na Slovensku, ani mezinárodně.

Anti-autoritářství je navíc přinejlepším prázdným kritériem. Je největší chybou odborů, že jsou autoritářské, nebo to, že konzervují dělnickou třídu v podobě pouhé pracovní síly (v podobě variabilního kapitálu) a s třídou, která jde za každodenní požadavky tady a teď a bouří se proti kapitalismu, zacházejí jako s nepřítelem (viz Itálie v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století)? Je odsouzeníhodná stávka, kterou bez debaty, natož odsouhlasení většinou, odstartovala totální minorita dělníků a postavila ostatní před hotovou věc (jako v Nošovicích v roce 2009)? A co stávka, při níž stávkující autoritářsky vystupují proti stávkokazům a snaží se alespoň neutralizovat váhající?

Je to tak, za anti-autoritáře se nemůžeme označit. Těší nás ale, že v poslední instanci se s námi mnozí anarchisté shodnou, že cílem je třídní hnutí, které bude dost silné, bystré, sebeorganizované a politicky kompetentní na to, aby postupovalo proti kapitálu a státu se vší autoritativní mocí, kterou bude mít k dispozici. A které bude kapitál/stát diktátorsky vytlačovat ze všech oblastí společnosti, aby tahle nově dobytá místa hned mohlo zaplňovat novými společenskými vztahy.

Jakou roli u vás hraje při přípravě jednotlivých publikací kolektivní rozměr této činnosti?

Co děláme (a vydáváme), je výsledkem kolektivní práce, i když je vždycky někdo ten poslední, kdo má v ruce pero či mluví na prezentaci. Na druhou stranu, někdo má víc zkušeností z pracovišť než ostatní. Někdo lépe rozumí kategoriím kritiky politické ekonomie. Ne každý překládá z cizího jazyka. Někdo je houževnatější a trpělivější, když se skupině nedaří. Někdo má vždycky kupu nápadů a někdo víc dotahuje věci do konce, někdo lépe píše a někdo lépe mluví před lidmi, někdo píše zápisy ze schůzek jako seznam věcí na nákup a někdo se vyzná ve statistikách a grafech – kompletní kolektivní homogenizace neexistuje. Jde o to, abychom kolektivně uměli využít různých individuálních „vkladů“ – a aby se každý učil a rostl i tam, kde to zrovna není jeho parketa. Specializace škodí, i proto, že vede k hierarchiím – a hierarchie jsou špatné (ne z morálních důvodů, ale) proto, že znehybňují to, co má žít a rozvíjet se (kolektivní silou). Nutnou podmínkou je naprostá volnost diskuze a volnost zpochybňování. Absence sebereflexe = konec čehokoli smysluplného. Sebereflexe přitom předpokládá sebe-participaci. Abych mohl (spolu)řídit vlak, musím v něm jet, ne stát na peróně.

Od věci není ani cit pro míru (mimochodem, kapitál je často flexibilnější než formalistické radikálně-levicové organizace, které nedostatek politické unifikace „vyvažují“ lpěním na byrokratických – demokratických procedurách). Je-li skupina politicky unifikovaná, když stojí na živých, permanentně debatovaných a dost hlubokých politických základech, ne s každým letákem se musí čekat, až si ho přečte úplně každý. A na druhou stranu, u některých úkolů je na místě nespěchat: leckdy je důležité prodloužit debatu, aby se otázky vyjasnily (pro každého), aby panovala spokojenost s úrovní interní diskuse a závěry. (Abychom dali příklad i tady: Po nástupu krize v roce 2008 jsme – jako jedna z mála mezinárodních skupin – nevydali rozbor krize. Téma bylo pro nás tehdy prostě příliš těžké a kolektivně jsme potřebovali víc času na pochopení téhle konkrétní krize i kapitalistických krizí jako takových. Proto jsme se od té doby otázce krize intenzivně věnovali interně i na veřejných prezentacích. Zhodnotilo se to (nejen) v brožurce Státní fiskální krize a příklad Řecka.)