» Turecko: úvod do událostí

O kontext dění v Turecku jsme požádali autora, který je s tamními politickými reáliemi obeznámen. Jeho report vydáváme se zpožděním, takže mu schází aktuálnost, i tak ale může posloužit.

Dnes, 5. června 2013 probíhá v Turecku generální stávka. Stávky, kterou organizuje pět „levicových“ odborových svazů: KESK (veřejný sektor), DISK (soukromý sektor), EĞTİM-SEN (školství), TTMOB (kovo) a TOB (lékařská komora), se má podle odhadů zúčastnit asi půl milionu pracujících. (1) Od minulého pátku proběhly v 67 z 81 tureckých provinciích stovky demonstrací s celkovou účastí milionů lidí, nejméně dva lidé byli zabiti a tisíce osob byly zadrženy.

Jak došlo k takové situaci během méně než jednoho týdne? Jak se z malé environmentální demonstrace za záchranu istanbulského parku rozhořel požár, který zachvátil celou zemi a aktivizoval ohromující počet lidí? Abychom tomu mohli porozumět, musíme se seznámit s některými detaily stojícími v pozadí současných událostí.

Skutečným důvodem pochopitelně nebyl fakt, že má jeden park ustoupit stavbě supermarketu. Události v parku Gezi sehrály pouze roli pomyslné rozbušky. V pozadí současného dění stojí pět hlavních příčin.

1. Policejní brutalita. Asi nejbezprostřednější příčinou byla brutalita, s níž policie rozehnala demonstranty na Taksimském náměstí. Turecká policie má přitom dlouhou historii brutálních zásahů i proti těm nejmenším poklidným demonstracím. Vodní děla a slzný plyn jsou oblíbenou metodou, jak zacházet s tak odlišnými situacemi, jako jsou obrovské prvomájové pochody, neukáznění fotbaloví fanoušci nebo malé environmentální demonstrace. Současná situace je z části určitě způsobena právě touto zkušeností s policejním násilím.

2. Taksim. Toto náměstí má v historii tureckého dělnického hnutí zvláštní postavení. Nachází se v centru Istanbulu a je tradičním místem mnoha protestů. Právě zde bylo na prvního máje v roce 1977 zastřeleno dvaačtyřicet lidí a zraněno dalších 220. V posledních letech zde byla s jednou výjimkou všechna shromáždění zakazována a v okolních ulicích docházelo ke střetům s policií. Taksim má své pevné místo v srdci turecké levice. Pravděpodobně horší než stavba onoho supermarketu je přitom plán vlády vybudovat zde mešitu.

3. Kradmá islamizace. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) je přímou následnicí Strany blahobytu (RP), kterou v roce 1997 zbavil moci de facto vojenský puč. Následujícího roku byla zakázána pro porušování ústavních principů sekularismu. AKP je u moci od roku 2002 a ve volbách roku 2011 dosáhla podpory 49,8 procenta. Během této doby kousek po kousku osekává principy sekularizace. Jedním z nejznámějších případů je povolení nošení muslimských šátků na univerzitách, ale v nedávné době byly schváleny i zákony omezující reklamu na alkohol a omezení jeho prodeje, snížil se věk nezbytný pro studium na náboženských školách, v ankarském metru visí oznámení o tom, že líbání se na veřejnosti není morální. Po celé zemi je přítomný trpký pocit, že se vláda snaží udělat z Turecka další Irán. Jiná věc, která hluboce zasáhla alavity, největší minoritu v zemi, je jméno nového mostu klenoucího se přes Bospor. Vládou vybrané jméno je natolik kontroverzní, že se mu vyhýbá i společnost, která stavbu provádí – nazývá ho prostě ‘Most 3′. Má totiž nést jméno sultána Selima. Sultán, známý jako Selim Krutý byl zodpovědný za masakry alavitů a dalších šíitů. Představte si, že v iráckém Kurdistánu věnujete stavbu památce Saddáma Husajna… Je to vnímáno jako podobná urážka.

4. Politika v regionu. Dva nejdůležitější aspekty turecké politiky poslední doby jsou podpora syrským rebelům a mírová dohoda s PKK (Kurdská strana pracujících). Sekulárním sektorům společnosti vládní podpora islamistické opozice vůči sekulárnímu státu pochopitelně nevoní. Zatoulané rakety, bomby a proudy uprchlíků navíc válku u sousedů přivádějí na domácí půdu. Mírová dohoda s kurdskými nacionalisty zase nepotěšila ty turecké, a to ani ty na levici, ani na pravici. Prohlášení ústředního výboru komunistické strany ze 4. června jasně deklarovalo, že turecká státní vlajka je „v rukou lidu“, že by kurdští nacionalisté na dohodu s AKP neměli přistoupit, že by se měli stát součástí „sjednoceného, vlasteneckého, osvíceného lidového hnutí pracujících“ a nejspíš by pak měli tou krví nasáklou vlajkou pěkně mávat nad hlavou tak, jak to dělá sama komunistická strana.

5. Dělnické boje. Od doby hnutí, které se zformovalo během zimy a jara 2010 kolem bojů v TEKELu, je situace celkem klidná. Poslední dobou jsme ale mohli sledovat nárůst militantních tendencí během bojů v textilním sektoru a přístavech na jižním pobřeží. Turecké aerolinky jsou ve stávce už druhý týden a 240 tisíc členů KESK by dnes stávkovalo pravděpodobně i v případě, že by k incidentu v parku Gezi vůbec nedošlo. Dalších 100 tisíc pracujících organizovaných v kováckých odborech se chystá stávkovat ke konci měsíce.

Když se všechny tyhle věci potkaly za Erdoganovy neomalené autokratické semi-imperiální vlády, není divu, že se situace vyvinula tak, jak ji dnes můžeme vidět.

Od parku Gezi ke generální stávce
Po policejním zásahu v parku Gezi se demonstrace rychle rozšířily po celé zemi. Zezačátku lidé vyšli do ulic spontánně. Tisk a televizní stanice blízké vládě incident ignorovaly nebo o něm informovaly jen sporadicky, ale díky internetu a Twitteru se informace rychle rozšířily, což přimělo Erdogana vyhlásit sociální sítě za „nejhorší zhoubu země“. Od té chvíle bylo čtyřiadvacet osob uvězněno kvůli zločinu, který spočíval v užívání Twitteru.

Hlavní opoziční strana kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) zorganizovala velkou demonstraci směřující na Taksimské náměstí. Další demonstranti se nenechali odradit ani uzavřením metra: několikatisícový dav přešel přes Bosporský most, aby se přidal k protestům. Ráno 1. června Erdogan prohlašoval, že se policie z náměstí nehne, ale v 14.45 hodin téhož dne se jednotky začaly stahovat a nechaly tak náměstí pod kontrolou protestujících. V jiných městech docházelo během demonstrací ke stupňujícímu se násilí. V Ankaře policie házela slzné granáty z vrtulníků a nejméně jeden člověk zahynul při pokusu o vyklizení hlavního náměstí.

Přinejmenším jeden další člověk byl zabit ve městě Antakya. Podle neověřených zpráv byl protestující zastřelen i ve městě Tunceli. V Izmiru bylo vypáleno místní sídlo AKP. Nehoří však jen centra velkých měst, v plamenech je celá země od předměstí metropolí až po menší provinční městečka.

Protesty se zdají být přes-třídním hnutím oslovujícím všechny, kteří cítí k současnému režimu nenávist. Zastoupené jsou v nich všemožné politické skupiny od levice po pravici. (2) Na Taksimském náměstí byly rozvinuty transparenty s podobiznou uvězněného předáka Kurdské strany pracujících Abdullaha Öcelana, jiní lidé tu mávají tureckými státními vlajkami a další se dokonce zdraví pozdravem Šedých vlků, což je místní ultranacionalistické uskupení.

A co dělnická třída?
Masové hnutí, jakým je to v současném Turecku, se bez síly dělnické třídy samozřejmě kupředu nepohne. Výzva k pondělní generální stávce se po sociálních sítích začala šířit v neděli v noci. Pravděpodobnost, že by byla vyslyšena, byla ovšem malá, přestože ankarské a istanbulské univerzity byly v pondělí skutečně ve stávce. Některé ankarské nemocnice také vydaly prohlášení, že budou ošetřovat pouze urgentní pacienty a demonstrující.

V pondělí 3. června se také setkaly „levicové“ odbory na jednání o tom, zda generální stávku podpoří. KESK prodloužily svou již naplánovanou úterní stávku i na středu a DİSK, EĞTİM-SEN, TTMOB a TOB odsouhlasily, že se ve středu připojí. V Istanbulu, Ankaře a Izmiru pak proběhnou početné demonstrace. Dohromady mají tyto organizace více než milion členů, ovšem reálně lze očekávat, že se počet stávkujících bude pohybovat okolo 500 tisíc. Opoziční skupina uvnitř hlavní turecké konfederace vydala také prohlášení, v němž vyzývá své členy k podpoře boje. Na jejich dlouhém seznamu doporučených forem této podpory je ovšem stávka až na samém konci.

Během protestů, které se před třemi lety odehrávaly kolem boje ve společnosti TEKEL, se zdálo, že hnutí ztratilo svoji dynamiku právě po skončení generální stávky. Dělníci a dělnice měsíce okupovali centrum Ankary a organizovali bezpočet demonstrací, aby své odbory přiměli generální stávku vyhlásit. Když k tomu konečně došlo, zdálo se, že nikdo nemá žádný plán, jak hnutí posunout vpřed. Stejně jako tenkrát je i dnes rozhodující to, co se bude dít po generální stávce.(2)

Devrim (autora můžete kontaktovat prostřednictvím KPK)

(1) Nakonec to, podle tureckého listu Radikal, bylo 850 tisíc lidí. Realističtější odhady však hovoří o 400 až 450 tisících stávkujících. (update od autora)
(2) Někteří však měli problém. Například turecká sekce Socialist Workers Party, která AKP podporovala. Vysloužila si dokonce poděkování od samotného Erdogana. Děkuji svým přátelům z Revoluční socialistické dělnické strany,“ prohlásil v roce 2010. Trockisté se v jeho prohlášení ocitli v dobré společnosti, kromě nich děkuje i islamistům ze strany Saadet a ultranacionalistům ze strany Büyük Birlik. („Bu değişikliğe destek veren CHP’li, MHP’li, BDP’li kardeşlerimi tehditlere aldırmadan sandığa giden kardeşlerimi kutluyorum. Başından itibaren “Evet” diyerek desteğini veren Saadet Partili kardeşlerimi, BBP’li kardeşlerimi, Hak-Par’lı kardeşlerimi, Bağımsız Ülkücüleri, Kürt Aydınları, Devrimci Sosyalist İşçi Partili arkadaşlarımı kutluyorum. Başından beri evet diyen AKP’li kardeşlerimi kutluyorum. Genç Siviller’i kutluyorum.“)
(3) Události, které se staly po napsání tohoto text, už bohužel daly odpověď: stávka skončila ve středu 5. června, tak jak odbory naplánovaly. Nikde nebyla prodloužena ani odbory, ani dělníky samotnými. (pozn. překladatel)