» Za duchovní potřeby pracující třídy!

Následující úryvek z vystoupení poslankyně Gabriely Peckové (TOP09, na fotografii) lze interpretovat různě. Třeba jde o svérázny příspěvek k (jinak k smrti nudné) debatě katedrových socialistů 21. století o „přerozdělování versus uznání“, ve kterém se Pecková postavila jednoznačně na stranu současného šéfa frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum, Axela Honnetha. Je však taky možné, že paní poslankyně pro inspiraci sáhla ke klasické politické ekonomii a rozhodla se kázat tělesnou zdrženlivost ve jménu duchovní čistoty (a zdravého rozpočtu). Nebo jde snad o souhlasné kryptostanovisko k šesté z Tezí o Feuerbachovi, ve které Marx definuje lidskou podstatu jako „souhrn společenských vztahů“? Posuďte sami.

„Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, mechanismus úpravy valorizace důchodů pro období od ledna 2013 do roku 2015 nám detailně vysvětlil pan ministr a nemá smysl ho opakovat. Navržené opatření je jen jedním z celé řady, ke kterým vláda rozpočtové odpovědnosti musela sáhnout. Jednoduše řečeno, můžeme se natahovat jenom tak, jak nám stačí triko. Když se totiž budeme natahovat víc, ukáže se holé všechno od pasu dolů. Můžeme spekulovat, proč je nám najednou triko malé – jestli jsme tak ztloustli, anebo jestli jsme tak zběsile topili pod kotlem, až se srazilo. Ať se nám to líbí, nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil.

Ale oni nejsou nejvíce ohroženi úspornými opatřeními této vlády, oni jsou nejvíce ohroženi postojem této v uvozovkách moderní společnosti, jsou ohroženi společenským vyloučením. Nikdy jsem ještě v ordinaci neslyšela: já už nechci žít, já už na to nemám! Ale velmi často slýchám ve své ordinaci: já už nechci žít, protože už nemám pro co, protože už nemám pro koho, protože překážím, protože mě nikdo nepotřebuje. Přes evidentní demografický posun směrem k seniorům není naše společnost schopna a především ochotna na tento vývoj reagovat.

Když si pustíte televizi, uvidíte reklamu na Pampersky proti inkontinenci, na lepidlo na zubní náhrady nebo v lepším případě na preparáty na kloubní chrupavku. Což je krásný signál našim dětem, na co jsme zredukovali život seniora.

Senioři nemívají zpravidla již tak nákladné materiální potřeby, ale o to intenzivnější a imperativnější jsou jejich potřeby duchovní. Touží po uznání zkušeností a utvrzení, že jsou respektovanými členy této společnosti. Jakkoli bude v budoucnu nutné částečně přenést odpovědnost jak a za kolik prožijeme svoje stáří na každého jednotlivce stejně tak jako odpovědnost za zdraví fyzické a psychické, proměnu dozajista bude muset prodělat i společnost. Bude se muset naučit vést se seniory dialog jako s partnerem, který něco nabízí a něco zcela oprávněně žádá. Tato vláda bohužel v tuto chvíli za daných podmínek neumí dostatečně naplnit peněženky seniorů. Ale co bychom měli umět všichni – naplnit jejich duši. Protože zdravý rozpočet bude málo, jestli nebude zdravá i společnost.

Děkuji za pozornost.“