» Žluté vesty pohledem z mého pracoviště. A dodatek o přístupu „ve hnutí mají právo na existenci všechny ideje“

Hnutí „žlutých vest“ vyvolává naděje mezi krajní levicí i krajní pravicí. Hnutí přitahuje bombastické interpretace, oslavuje se „pluralita“ „lidové aliance“ „přehlížených“ i politický apetýt „žlutých vest“ změnit politický systém a posunout moc blíže k „lidu“. Pohled našeho soudruha z Paříže, který vydává sborník Ni patrie ni frontières, se drží víc při zemi, jak co se týče kompozice hnutí, tak jeho cílů a vyhlídek.

Začátky žlutých vest na mém pracovišti
První, kdo se zmínil o „žlutých vestách“, byl řidič autobusu, obzvláště rasistický a xenofobní člověk a zároveň nepřátelský vůči svým nadřízeným a šéfům v naprosto pravicovém antikapitalistickém smyslu. V té době, bylo to v říjnu, „žluté vesty“ ještě nebyly miláčkem médií. Zpočátku jsem si myslel, že jde o hnutí proti snížení rychlosti, protože řada řidičů byla z nedávného omezení nešťastná. Onoho řidiče jsem často viděl opakovaně vyzývat své kolegy, aby nosili žlutou vestu, hlasovali na internetu nebo na Facebooku, na obskurních webových stránkách nebo FB skupinách atd. Pro kontext řekněme, že řidiči autobusů (alespoň ti, kteří nejsou zaměstnáni pod agenturami – a těch je spousta), berou 2 500 eur měsíčně a mají veškeré „výhody“ (například dostanou 18 eur za stravování v restauraci, zatímco my na jídlo dostaneme pouze 5 eur, to je na jeden sendvič) spojené s dobrou kolektivní a firemní smlouvou, které dodnes „chrání“ řidiče autobusů a nákladních automobilů. Všichni žijí na předměstích. Aby dostali svůj autobus v dopoledních hodinách do garáže a vrátili ho zpět večer nebo uprostřed noci, musejí domů dojíždět nejméně hodinu autem.

Nevím, jestli je onen řidič militantem Národním fronty (dnes Rassemblement national), v každém případě linii této strany dokonale brání: podporuje Frexit, je proti imigraci, proti daním, proti cizincům, proti Romům, kteří žebrají na turistických místech, proti Macronovi a Hidalgo atd. Právě tenhle chlapík a další mi pak vyprávěli o sociálních sítích, které utvářely hnutí žlutých vest, a o sociálních sítích, které jsou pro ně těmi jedinými, kdo „říká pravdu“.

Není přitom jediným, kdo uvažuje takto, jeden z mých kolegů (jsem turistický průvodce), člen Parti de Gauche (sociálně-šovinistická frakce mainstreamové socialistické strany), mi řekl: „Nikdy jsem nečetl noviny ani se nedíval na televizi, protože tam jsou všichni lháři.“ Když jsem mu ukázal článek buržoasního deníku (Le Monde), který popisoval konzervativní či krajně pravičácké pozice iniciátorů hnutí žlutých vest, řekl na to jen: „No jo, tohle mě od Le Monde nepřekvapuje.“

Obdobně ale reagovali i někteří radikálně levicoví soudruzi: když jsem poukázal na nejednoznačnost hnutí „žlutých vest“ a jeho pseudospontánních forem „organizace“, byl jsem pro ně „stoupencem teorie spiknutí“ nebo „defétista“.

O konspirační teorie přitom nejde. Nemyslím, že bych je zastával, když si všímám vlivu toho, co je na sociálních sítích, na mentalitu, když zaznamenávám politické koncepce „lidu“, tyto nové, obdivuhodné společenské protagonisty podporované všemi politickými tendencemi, od francouzské krajní levice až po krajní pravici, nemluvě o vládnoucích médiích (televizi, rádiích, novinách): ti všichni podporují „žluté vesty“. Každý, kdo se narodil v padesátých letech minulého století (což je můj případ), si může všimnout rozdílu s „naší dobou“, kdy politické diskuze a závazky závisely na přímých osobních a lidských vazbách s odboráři v našem podniku, středních školách nebo univerzitách, s militanty Komunistické strany Francie nebo Socialistické strany, kteří žili v našem okolí, s těmi, kteří prodávali týdeník komunistické strany na trhu u nás ve čtvrti a tak dále.

Síla a limity sociálních sítí v malém vítězném boji na mém pracovišti
Abych vysvětlil výhody a nedostatky sociálních sítí, mohu popsat dvě (vítězná!) „hnutí“ „, která se odehrála na mém pracovišti. Donutili jsme šéfa, aby dvakrát vyhověl našim požadavkům. Jak? Jednoduše jsme si psali přes WhatsApp nebo po e-mailech, aniž by došlo na osobní schůzky, a nakonec jsme napsali dva různé kolektivní dopisy šéfovi, které na schůzích, kde byl šéf a odbory, předložil delegát velmi umírněných odborů… Nic z toho nepocházelo z konspirace žádné „tajné menšiny“ (většina mých kolegů není v odborech a nepatří k žádným stranám); byla to prostě forma protestu a způsob, jak spojit naše osobní rozhořčení s našimi pracovními podmínkami a přeměnit je na jakési „před-stávkové“ oznámení, aniž by reálně došlo ke stávce … A fungovalo to.

Během obou těchto „hnutí“ jsem si však všiml, že „nejdrsnější“ lidé, přinejmenším ti, co umějí dobře psát, byli zároveň těmi ti, kteří nechtěli, abychom se potkali osobně, a vrcholně jim stačila komunikace přes WhatsApp, zatímco ti z nás, kdo byli uměřenější nebo ochotnější dosáhnout zdravého konsenzus (jako já), upřednostňovali, abychom se dohromady potkali a diskutovali, abychom si byli jisti, že skutečně budeme souhlasit se stávkou, pokud šéf nebude chtít ustoupit.

Toto jsou typické příklady síly a limitů „boje“ založeného na sociálních sítích ve společnosti zaměstnávající 200 lidí, včetně méně než dvaceti zaměstnanců, kteří „se zajímají“ a „mobilizují“ ve virtuálním prostoru. Takže si lze představit, jak tento druh „hnutí“ na Facebooku může ovlivnit celou zemi, když to není malá skupina 20 lidí (jako v mé firmě), ale desítky facebookových skupin, z nichž každá má podporu desítek tisíc lidí, skupin, které iniciovaly a „moderovaly“ reakcionáři, kteří tvrdí, že jsou „apolitičtí“ a proti odborům. Hnutí Pěti hvězd (Cinque Stelle) v Itálii, Bolsonaro v Brazílii a Trump ve Spojených státech používaly tyto komunikační techniky k tomu, aby se dostali k moci, avšak levice tyto metody zjevně nerozpozná, i když jsou používány přímo před jejím nosem.

Vymývání mozků „lidu“ přes Facebook
Síla, kterou jednotlivec nebo skupina disponuje, když iniciuje „hnutí“ v kybernetickém prostoru, je taková, že jeho nebo její „přátelé“ na Facebooku věří, že jejich jazyk, jejich nápady patří jim samým, zatímco je to onen muž, žena nebo skupina, kdo formuje jejich mysli tím, že do nich nenápadně vnáší jistá reakční slova a myšlenky.

Všechny akce „vest“ byly svolány právě prostřednictvím sociálních sítí. Témata, slogany, zásadní diskuze, to vše probíhalo a probíhá na sociálních sítích. Teprve poté se „lid“ setkal v reálném světě. Otázkou je: když jsou „lidu“ vymývány mozky komunitou „přátel“ na Facebooku, jak je zázračně zbavit všech reakčních myšlenek, které se předtím sdílely na Facebooku? Jen tím, že se setkáte s ostatními tváří v tvář na demonstraci nebo na silniční blokádě?

Většina francouzských trockistů, anarchistů a „autonomně-insurektionistických“ skupin odpovídá víceméně stejným způsobem: „No, to je jednoduché, když budou mluvit s námi, a my máme správné ideje a/nebo správný program, názor změní.“ Vůči tomuto blaženému optimismu je třeba být skeptický, protože po „Nuits debout“ v roce 2016, po „hnutí“, které částečně spočívalo na různých sociálních kruzích, nezůstalo nic, ona vlna nezrodila nic, ačkoli byla v oné době nadšeně a nekriticky podporována většinou proudů levice…

Samozřejmě můžeme doufat, že „spontánní“ setkání v reálném světě mezi sympatizanty „vest“ dokážou dělat zázraky. Tak či tak, na svém pracovišti, mezi svými kolegy, s nimiž často diskutuji, nevidím ani nejmenší pokrok… pokud jím nemají být reakcionářské představy o „kastě“, o „super třídě“ (to je slovník používaný krajní pravicí a „insoumisty“ a Parti de Gauche Jean-Luc Mélenchona), o tom, že Macron přijímá příkazy od „světa financí“, od Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky atd. Stručně řečeno, všechny tyto základní zjednodušující ideologie sdílí „insoumisté“, Parti de Gauche i Rassemblement national.

Soudruzi, kteří pozorně pozorují „fašosféru“ a obecněji „patriotosféru“, si všímají, že nejpolitičtější reakcionáři (čistí fašisté nebo členové Národního fronty/Rassemblement National, Debout la France, Identitaires atd.) si vybírají populární témata (jako omezování rychlosti, používání radarů, „ekologická“ opatření k omezení dopravy v Paříži nebo jinde, zvýšení ceny paliva apod.) k zahajování diskusí nebo hledání společných pozic. Nejčastěji pod akronymy s neutrálními nebo dokonce levicovými názvy, jako byla webová stránka „participativní demokracie“, která byla zablokovaná francouzskými soudy v listopadu 2018 z důvodu rasistického, antisemitského a homofobního obsahu.

Již v roce 2010 jsme měli příklad s Riposte Laïque (Světská odpověď), kdy malá skupina vedená bývalými trockistickými, feministickými militanty a členy Komunistické strany politizovala otázku muslimských „pouličních modliteb“ v 18. arrondissementu Paříže na internetu a sociálních sítí, aby se jejich virtuální agitace dostala na přední stránku médií. Jejich reakcionářskou kauzu tehdy přejala Marine Le Pen a mainstremová pravice a muslimy vykreslovala jako „nájezdníky“.

Po 17. listopadu, kdy došlo k prvnímu násilnému střetu v blízkosti prezidentského paláce, a po 24. listopadu měl u mě v práci nejreakčnější řidič, který jako první vykládal o „žlutých vestách“ kolegům, dokonalé vysvětlení: „Média obviňují krajní pravici, ale ve skutečnosti je to zodpovědnost levice, tak.“ Nemělo by nás překvapit, že všechny tyto hloupé fámy šíří fašisté.

Stručně řečeno, lepenisté, národní populisté a fašističtí aktivisté na svých pracovištích své velmi pravicové názory neskrývají, naléhají na své kolegy, aby se účastnili hnutí „vest“ a pak říkají: „Extrémní pravice za nic nemůže.“ Je to hrubé, ale funguje to.

Nepopírám velmi různorodé rozhořčení „lidu“, který se hnutí účastní nebo s ním sympatizuje. Nemyslím si však, že to může vést k něčemu pozitivnímu, zvláště když se dva z jeho požadavků týkají vyhošťování žadatelů o azyl, kteří nedostali povolení k pobytu, a ukončení takzvané „závislosti na sociálních dávkách“ placených státem (tedy placených námi, „chudými daňovými poplatníky“, kteří pracují a nejsou parazity; šéfové přitom pro „vesty“ paraziti nikdy nejsou). Stranou nenechejme ani fakt, že „vesty“ dokonce ani nepožadují osvobození svých zatčených a odsouzených facebookových „přátel“, že se naopak snaží hledat všechny možné omluvy pro policejní násilí proti sobě samým atd.

Podle soudruha, který pečlivě sleduje sociální sítě, jsou na nich nejagilnější takzvané „střední třídy“, střední management a profese jako úředníci, účetní, učitelé (podle něj tato kategorie ve Francii zahrnuje čtyři miliony lidí, počítám, že do ní počítá to, co národní statistický institut nazývá jako „profession intermédiaire“). A tito stoupenci levice ze střední třídy jsou ohromeni zjištěním, že mají stejné všední problémy a zkreslené představy o kapitalismu jako „žluté vesty“ z maloburžoazie. A to je pro jednotlivce, kteří pocházejí ze stejné společenské třídy, z maloburžoazie, která panuje sociálním sítím a udává tón na Facebooku, opravdu úžasný objev.

Zpět k některým základním politickým problémům
Na závěr se možná musíme vrátit k tomu, co je našim zájmem, tedy k sociální revoluci, k socialistické revoluci.

Pokud člověk obhajuje leninskou nebo krypto-leninistickou perspektivu (aby se provedla revoluce, je třeba vybudovat stranu), je zřejmé, že člověk může naskočit na jakékoli hnutí. Cílem je pak v nejhorším případě nábor sympatizantů nebo budoucích militantů; v nejlepším případě uchopení vedení hnutí, vyvolání ozbrojené konfrontace se státem a „pokud se prohraje, nesejde na tom, bude to pro proletariát další zkušenost“.

Stoupenci anarchistické perspektivy se obecně domnívají, že stát je slabý a sám se zhroutí (když jsou anarchisté, tak jako mnoho jiných levičáků, optimističtí, nechtějí přemýšlet o rozvoji státu a jeho sofistikovaných prostředcích kontroly nad populací a raději věří, že se stát zhroutí automaticky).

Zastánci insurekcionisticko-autonomní perspektivy, věří se, že moc lze získat s pomocí zbraní bez přípravy – a stát se zhroutí sám.

Obhájci neintervenční perspektivy, která si rozumí s konceptem moci dělnických rad, jsou přesvědčeni, že dělnická třída má, jako Delfská Pýthie, k dispozici všechny odpovědi – a stačí jen počkat, až je najde…

Byli jsme svědky mnoha revolucí, povstání a nepokojů – a během dalších let bude mnoho dalších. Skutečnou výzvou je přemýšlet o jejich významu.

Nevěřím, že by mohlo dojít k nějaké socialistické revoluci:

- mimo hlavní výrobní oblasti, i když v Evropě již nenajdeme velké koncentrace pracovníků ve stejných obrovských továrnách nebo stejných kancelářských budovách. Téměř všichni, od „autonomů-insurekcionistů“ až po trockisty, však přitom přijali (oficiálně nebo neoficiálně) ideologii revolucí na náměstích, pouličních nepokojů, které mechanicky položí stát nebo přivedou k moci reformisty, kteří pak budou svrženi nebo politicky eliminováni.

- bez výrazného zvyšování úrovně uvědomění pracujících (nikoliv jen „lidu“): to předpokládá intenzivní politické diskuse, udržitelné formy demokratické organizace atd.

- bez existence několika revolučních organizací pevně zasazených do pracující třídy, které by měly jasné představy o tom, co je to socialismus.

Pokud nebudou tyto tři minimální podmínky splněny (a ony nejsou splněny nikde na této planetě), můžeme být svědky vážných politických krizí (a to může být případ Francie v nadcházejících měsících), ovšem nikoli se sociálními nebo socialistickými revolucemi.

Y.C.,
Ni patrie ni frontières (npnf.eu)
9. prosince 2018

Na serveru Libcom ke svému článku přidal v komentářích další postřehy. Jsou velmi praktické a důležité, proto z nich vybíráme:

„Vychází to, jak ve studentském hnutí, tak na sociálních médiích, z myšlenky, že všechny myšlenky si jsou rovné. Na blokádě tak musíte dát prostor všem idejím: jedna fašistická, další rasistická, potom antirasistická, antisemitská, další volá po solidaritě mezi pracujícími… Pokud toto pravidlo akceptujete, jste součástí, jste uvnitř „hnutí“. Pokud ne, jste venku. Kdo může v této situaci vyhrát?

Otázkou je: Co za onoho zmatku dělat? Nejsem si jistý, zda účast na něm může něco změnit. Několik textů popisuje, že nejspokojenější jsou krajně-pravicoví nacionalisté a levicoví suverenisté, protože právě oni sdílejí základní myšlenky tohoto „hnutí“.

(…)

Ještě zpátky ke konceptu „všechny ideje si jsou rovny“: je velmi populární ve hnutích na univerzitách: ti, kdo jsou naprosto proti blokování univerzity (a mezi patří pravice a krajní pravice), mají na všeobecných studentských shromážděních právo bránit své myšlenky… Je to jako abyste při okupaci pracoviště nechali žluťácké (pro-šéfovské) odboráře řečnit a přesvědčovat pracující, aby nestávkovali a nebojovali…

A hlavní věc: mluvčí „žlutých vest“ dnes v Paříži obhajují ideu „lidových občanských referend“. Švýcarsko má onen systém již dlouhé roky a švýcarský „lid“ během referend pravidelně hlasuje pro reakční zákony…

A kromě toho, požadavek na referenda prosazuje krajně-pravicové uskupení National Front/Rassemblement již od raných osmdesátých let dvacátého století…

Nejsem si jistý, že referenda jsou nejlepší cestou, jak změnit společnost.“