» Fiat Melfi: stávka proti modelové továrně

Článek z magazínu Wildcat (Německo) se věnuje stávce v továrně automobilky Fiat v italském Melfi v roce 2004.

Fiat Melfi: stávka proti modelové továrně

Od poloviny dubna do začátku května stávkovali v jihoitalském Melfi dělníci a dělnice Fiatu, a to jak v jeho tamní hlavní továrně, tak v okolních dodavatelských firmách. Po dramatické porážce u Fiatu Turín v roce 1980 to byla pro jednu celou dělnickou generaci první masivní stávka, během níž se museli dělníci prosadit proti podniku, odborům, policajtům a vládě. Politický význam této stávky daleko přesahuje hranice Itálie. Kompozice dělníků (továrna na „bílé louce“) a hlavní důvody pro vypuknutí stávky (nižší mzdy a vražedná organizace směn v duchu „flexibilizace“) jsou například velmi zajímavé s ohledem na nové automobilky ve střední a východní Evropě. Článek jsme dali dohromady ze zpráv od italských soudruhů a soudružek a od Mouvement Communist a zároveň jsme ho psali společně s nimi.

Konec dělnické třídy…

V posledních letech se nadělalo hodně řečí o konci staré dělnické třídy, o konci centrálního postavení velkých továren, o decentralizaci, přesunech výroby a společnosti služeb. Jako červená nit se napříč těmito úvahami – které se mezitím staly všeobecně rozšířenými – táhne přesvědčení o údajné překonanosti třídního boje. V „postindustriální“ výrobě se prý dělnická třída rozpustila a může prý jednat nanejvýš tak ještě jako zájmová skupina v „boji o přerozdělování“. Toto téma by bylo možné odbýt starým vtipem o dělníkovi, kterému někdo vypravuje, že třídní boj je již minulostí. Ten na to odpovídá: „A sdělil jste tuto informaci také zaměstnavateli?“ Avšak sociální otázka se samozřejmě nerozhoduje uvnitř diskurzu. A hnutí dělníků a dělnic není žádnou mechanickou odpovědí na „třídní boj shora“, nýbrž výsledkem individuálního a kolektivního formování, v němž se aktuální zlomové situace stavějí do vztahu k minulým zkušenostem.

…toyotistický sen

Fiat v Melfi byla při svém slavnostním otevírání před deseti lety prezentován jako postfordistická modelová továrna. Poté co špičky koncernu přemýšlely o přesunu výroby do Portugalska, Velké Británie nebo Polska, rozhodly se nakonec pro zelenou louku u San Nicola di Melfi v nejjižnější části Itálie v Basilikata – mezitím již ostatně dvě třetiny všech italských dělníků Fiatu pracuje v jižní Itálii; naproti tomu v 60. a 70. letech jich pracovaly až tři čtvrtiny na severu země.

Melfi mělo tři důležité výhody. Fiat zde mohl shrábnout subvence od italského státu a od EU, a to ve výši jedné třetiny celé investice. Mafie tu není tak silná jako v sousedních regionech Kalabrie a Apulie a je zde i podstatně lepší průměrná vzdělanost. V neposlední řadě 20 procentní regionální míra nezaměstnanosti umožňovala provést drastický výběr zaměstnanců: z 80 000 uchazečů a uchazeček o práci jich nakonec bylo přijato 7 000, a i ti ovšem museli nejdříve absolvovat dlouhou „zaučovací fázi“. Nízký věk (nejstarší: 32 let) a žádné pracovní zkušenosti v průmyslu – to byla nejdůležitější kritéria pro přijetí. Ještě předtím, než byly podepsány první pracovní smlouvy, došlo ze strany odborů k uzavření dohody o mzdových tarifech.

Všechno mělo být nové, nic nemělo upomínat na staré časy, dokonce tu muselo být i nové jméno: továrna v Melfi se jmenuje Sata (Società Automobilistica Technologie Avanzate – Automobilová společnost pokročilých technologií). A aby nedocházelo k zatěžování „starými zvyky“, přesunul Fiat do Melfi také pokud možno co nejméně správních zaměstnanců a techniků z jeho dalších továren, celkově se jednalo jen okolo dvaceti lidí.

Melfi představovalo odvrat špiček Fiatu od programu totální automatizace. Živá práce opět získala ve výrobním procesu ústřední postavení. „Toyotistická organizace práce“ znamenala v Melfi flexibilitu, just-in-time a nulovou zmetkovost (neboli v řeči Fiatu „totální kvalitu“). Přes jednu třetinu všech průmyslových zaměstnanců pracuje v Melfi ve více než 20 dodavatelských závodech umístěných na pozemcích továrny nebo v jejím bezprostředním okolí. Melfi mělo vytvořit tlak na mzdy a pracovní podmínky v celém koncernu Fiatu (jednotlivá výrobní místa však byla proti sobě stavěna už před „melfizací Fiatu“).

Melfizace Fiatu

V září 1993 se rozeběhla produkce modelu Punto, jeho masová výroba a prodej na trhu potom začali od ledna 1994. Továrna může vyrobit až 450 000 automobilů ročně – to je však číslo, kterého nebylo dodnes dosaženo. Původně mělo být zaměstnáno 7 000 lidí – také toto číslo zůstalo nenaplněno. V roce 1996 zde pracovalo 5 900 lidí, kteří ročně vyrobili 360 000 aut. S průměrnou produktivitou 61 automobilů na zaměstnance je však přesto Melfi nejproduktivnější automobilkou v Evropě (na druhém místě je Opel Rüsselsheim). Toho bylo dosaženo především intenzifikací práce, neboli v řeči Fiatu: „saturace“ (vztah „produktivní činnosti“ k přítomnosti v továrně) byla navýšena až na 94,3 procenta.

Mzdové náklady se v automobilovém průmyslu během posledních let nepřetržitě snižovaly. V průměru dnes tvoří pouze 10 procent tržní hodnoty automobilu – roku 1995 to bylo ještě 19,1 procent. Na jedné straně to je výsledek investic do strojního vybavení, kterým je ještě dále zvyšována produktivita práce, na straně druhé zde sehrál roli neustálý tlak na mzdy (škrty mzdových složek, navázání mzdy na výsledky celého podniku, přesunování výroby do oblastí s nízkými mzdami, outsourcing). V Melfi tak byly například sníženy příplatky za odpolední a noční směny a mzda byla uvedena do závislosti na kvalitě, nemocnosti a na výsledcích práce, a to jak skupin, tak celých dílen. Výsledkem bylo, že se mzdy v Melfi nacházely 15 procent (cca průměrně 2000 euro za rok) pod celkovým průměrem Fiatu v Itálii – a naopak že se tu průměrná produktivita práce překračovala o 20 procent!

Kromě toho byla pracovní doba napojena na skutečná čísla prodeje, aby tak bylo možné snížit na minimum stav zásob. Dělníci a dělnice (ženy tvoří deset procent pracujících, což je u Fiatu absolutní novinka) musí vydržet pracovat v třísměnném provozu s pohyblivými přestávkami, jež jsou 6krát za 24 hodin – přesto mohou být ještě navíc posláni na neplacenou zkrácenou práci.

Fiatizace Melfi

Melfi od začátku bojovalo s vysokou fluktuací. V regionu, kde je obtížné najít si vůbec pevné zaměstnání a kde mnoho dělníků a dělnic denně dojíždí do práce až 100 kilometrů, vypovídají stovky výpovědí o potížích mladých proletářů přizpůsobit se flexibilní továrně s jejím moderním systémem směn (tento fakt ještě více vynikne, jestliže se si uvědomíme, že se jedná o region s více než 50 procentní nezaměstnaností mladých lidí!).

Z „toyotistického snu“ se velmi rychle stala továrna-vězení se zostřeným dozorem: kontrola kvality byla zrušena jako „plýtvání časem“, všichni noví zaměstnanci byli přijímáni na dobu určitou a poté byli zařazováni jen do těch nejnižších mzdových skupin. Disciplína byla prosazována drakonickými pokutami. Během deseti let bylo provedeno na 9 000 disciplinárních opatření (suspendace a srážky z mezd), z toho 2 500 během posledního roku.

A přesto nedošlo k žádnému boji. Zaměstnanci továrny se nepodíleli na tom, co si tradiční odboráři představují pod slovem „hnutí“. Ještě před dvěma lety ukázali masivně dělníci z Melfi záda svým kolegům z jiného závodu Fiatu v Termini-Imerese (Sicílie), kteří je přijeli navštívit během jejich stávky proti uzavření továrny. A celé roky byly při volbách do podnikové rady voleny pravicové a žluťácké odbory. Zůstává proto velmi zajímavou otázkou, proč právě tito dělníci ukončili více než dvě desetiletí trvající třídní trauma panující u Fiatu. Na to však dnes ještě nemůžeme poskytnout odpověď.

Stávka začíná…

Závod Sata tvoří čtyři oddělení: lisovna, svařovna, lakovna a montáž. Motory jsou dodávány z továrny v Termoli. Počet zaměstnanců hlavního závodu se stabilizoval na 5 000, v dodavatelských podnicích v současnosti pracuje 3 500 lidí. 25 nejdůležitějších dodavatelů je spojeno do konsorcia Autocomponentistica del Mezzogiorno (ACM). Desetina z těchto firem patří ke koncernu Fiatu (např. Magneti Marelli), avšak jsou mezi nimi i zahraniční nadnárodní společnosti (např. Johnson Controls, Lear, Valeo, Ti-Automotive a Benteler-Automotive). Uvnitř továrny vykonává veškeré nakládací a přepravní práce firma TNT-Arvil. Právě její dělníci zahájili stávku.

Během několika hodin se k nim připojili dělníci a dělnice z celého výrobního cyklu v Melfi. Nejdříve vyzval k omezené stávce FIOM (1) s požadavkem, aby byly zaplaceny i dny zkrácené práce, kterých od počátku roku neustále přibývalo. Dělníci a dělnice však tento rámec velice rychle překročili a požadovali projednání tří hlavních bodů:

- zrušení současné úpravy pracovního času (třísměnný provoz včetně sobotních směn, přičemž dělník jede dva týdny za sebou tu samou směnu – včetně nočních!);

- vyrovnání mezd na úroveň jiných závodů Fiatu v Itálii;

- zrušení disciplinárního systému.

Deset dnů stávky způsobilo Fiatu škody ve výši 16 300 automobilů (pouze v Melfi se denně montuje 1 200 Fiatů Punto a Lancie Y, ale také plechy pro jiné závody Fiatu). Strategie „nulových zásob“ se obrátila proti svému původci – 95 procent italské automobilové produkce se zastavilo. 26. dubna zaútočili policajti tvrdě na stávkové hlídky. Mnoho dělníků a dělnic bylo těžce zraněno (do nemocnice však musela být odvezena i velitelka zásahu).

…razantní dynamikou

Boje, které vyjadřují vyostřené stránky společenského antagonismu, získávají většinou razatní dynamiku. Tak tomu bylo také v Melfi: dělníci postavili velmi rychle na pořad dne dva precizní cíle. Vyrovnání mezd na úroveň jiných dělníků koncernu a překonání moderní organizace práce.

Svůj boj vedli mimořádně tvrdě a rozhodně a fakticky postavili mimo hru „žluťáckou“ podnikovou radu (v níž má většinu Fim (2) , Uilm (3) a Fismic (4) ) i odbory. Využili ve svůj prospěch citlivost just-in-time organizace práce. „Integrovaná továrna“ bez polštáře zásob je odkázána na to, že výrobní cyklus, na kterém se podílí různé závody a podniky, funguje jako na drátkách. Dělníci a dělnice obrátili rozkladný proces staré fordistické továrny, kterým měla být oslabena jejich vyjednávací moc, proti zaměstnavateli a jasně tak dokázali, že i v postfordistické továrně je možné bojovat.

V tomto zápasu mohli sáhnout zpět po bojových zkušenostech minulých let. V létě 2003 proběhla velká mobilizace proti uložištím jaderného odpadu: masy lidí ochromily pomocí silničních blokád „celou Lukanii“ (staré jméno Basilikaty). Jednalo se zde sice o hranice třídy přesahující lidové hnutí, které však velmi jasně ukázalo, že lze pomocí přímé akce něco prosadit. Již v zimě 2002/2003 se v rámci sporu o zkrácenou práci staly blokády silnic u Fiatu masovým fenoménem – a to přestože se tento boj skončil jasnou porážkou. Divoké stávky ve veřejné dopravě a zaměstnanců letišť poté v zimě 2003/2004 představovaly kvalitativní skok, protože přikročily od vnějších blokád k akcím v samotném výrobním procesu.

Konec?

Po 20 dnech boje a po zhruba 35 000 nevyrobených automobilech (více než 1,5 procenta roční produkce Fiatu) dosáhly odbory Fim, Fiom, Uilm, Fismic a Ugl (5) dohody s Fiatem a to znamenalo ukončení dělnického boje. V závěrečné fázi probíhala jednání v Římě před národním představenstvem odborů, které tím opět společně vstoupily na scénu, když to ještě krátce předtím vypadalo na to, že z vyjednávacího stolu zbyly jen třísky.

Jestliže byl konec stávky Giannim Alemannem z postfašistické vládní strany Alleanza Nazionale zhodnocen jako „velké vítězství dělníků Mezzogiorna“ a uvítán ze strany šéfa Rifondazione Comunista Fausta Bertinottiho, potom je to spíše projevem útrpného postoje ke stávce všech zúčastněných institucí.

Kritika přišla od Giorgia Santiniho, předsedy odborového svazu CISL, který se stejně jako UIL a FISMIC postavil proti blokádě v Sata: „Jedna věc je, mít továrnu, která je ovladatelná, a něco jiného je zjistit, že továrna je vlastně neovladatelná. (…) Obávám se, že na projekt Melfi by nyní mohl pohlížet jinak i samotný Fiat.“ (Corriere della Sera, 10. květen 2004).

Dvanáctistránkovou dohodu lze shrnout zhruba takto:

1. Od července dojde ke zrušení dvou týdnů nepřetržitých nočních směn následujícími po sobě. Po 6 denním pracovním týdnu musí následovat 4 denní pracovní týden se dvěma po sobe následujícími dny pracovního klidu. Současně však došlo k prodloužená denní pracovní doby ze 7:15 hodiny na 7:30 hodiny. 15 minut práce navíc dává 7 dodatečných dní pracovního klidu. Příplatky za noční směny se od července 2004 zvednou z 45 na 60,5 procent (tedy na úroveň jako v jiných závodech).

Dělníci a dělnice tím získali hodně, avšak práce o sobotách a nedělích a pouze 30 minutové polední přestávky zůstávají nadále v platnosti.

2. Mzdy dělníků a dělnic v Melfi budou postupně zvyšovány na úroveň zaměstnanců Fiatu v jiných továrnách (k polovině tohoto vyrovnání dojde od července 2004, k další čtvrtině v červenci 2005 a zbytek budou dostávat od července 2006).

K tomuto vyrovnání mělo dojít okamžitě.

3. Dalším podnětem ke stávce byl tvrdý režim v továrně: nyní byla zřízena „smírčí a preventivní komise“, která má prozkoumat uložené sankce za posledních 12 měsíců.

Toto je už skutečně ožehavý bod. Během stávky docházelo k extrémně tvrdým střetům a přenechání prozkoumávání disciplinárních sankcí komisi složené ze zástupců zaměstnavatele a odborů, které se z velké části stavěly proti boji, je skutečně sebevražedné. V pozadí se zcela jasně skrývá pokus o znovuobnovení moci zaměstnavatele a odborů, která během boje ztratila značně na síle, a to tím, že se hraje o čas, sází se na ústup mobilizace atd…

Návrat dělnické třídy

- Boj z Melfi ukazuje, že je nezbytná silná a rozhodná mobilizace, aby se něčeho dosáhlo – a že tomu dělníci a dělnice rozuměli.

- Právě ti nejrozhodnější nepřátelé hnutí mezi odbory pochopili podstatný bod celé stávky, když konstatovali, že byla vážně ohrožena tovární disciplína, a že minimálně prozatím je pohodlný život dílenských předáků a odborových byrokratů minulostí.

- Dělníci a dělnice z Melfi donutili všechny významné politické a společenské síly zaujmout postoj buď pro boj a nebo proti němu. V nejvyšším a nejvlastnějším slova smyslu „dělali politiku“, protože do středu postavili otázky, které se týkají nás všech.

- Vycházejíce z těchto úvah musíme posuzovat dohodu, která znamenala konec stávky. Bylo by falešné nyní říci pouze: „No jo, ale mohlo toho být dosaženo ještě více, ale Fiat musel ustoupit a to je už samo o sobě mimořádný výsledek.“ Tento boj byl pro miliony dělníků a dělnic důkazem, že samotný boj má mnohem větší hodnotu než tisíce řečí, a jasně ukázal, že je možné se prosadit pouze silou.

- Last but not least dělníci a dělnice z Melfi ukázali, že jsou schopni mobilizovat v rámci celého výrobního cyklu a sjednotit dělníky Fiatu a dodavatelských firem na základě vlastnických a obchodních vztahů a ochromením výroby na strategických bodech výrobního cyklu přitlačit zaměstnavatele ke zdi.

Otázka po třídě není sociologickou otázkou. Třída není žádnou statickou skupinou osob, která by zahrnovala všechny námezdně pracující nebo všechny dělníky. Třída není definována ani společnou ideologií, nýbrž je procesem, kolektivním sebe-pochopením, které musí být dobýváno. Boje jsou pro tento proces zcela zásadní, protože právě v nich jejich účastníci zakoušejí svou autonomii a sebe samé mohou vnímat jako subjekty a ne jako kolečka společenského stroje.

Mnohokrát již zaznělo, že tato společnost je založena na třídním boji a že člověk musí bojovat, aby buď odvrátil zhoršení situace, a nebo – jako v případě Melfi – aby si vybojoval něco lepšího.

Poznámky:

(1) FIOM – kovácké odbory ústředny CGIL.

(2) FIM – kovácké odbory ústředny CISL.

(3) UILM – kovácké odbory ústředny UIL.

(4) FISMIC – klasické „žluťácké“ podnikové odbory u Fiatu.

(5) UGL – odborový svaz blízký postfašistům (Alleanza Nazionale).