» Pár poznámek nejen k dopravní stávce z 16. června

Protesty proti vládnímu útoku na životní podmínky pracujících, jakkoli jsou v odborovém rámci a jakkoli se ničeho nedomohly, jako by naznačovaly, že něco může být ve vzduchu. Přesto se, tak jako vždy, vyplatí přísná analýza víc než levičácké nadšenectví. Nabízíme několik postřehů k dopravní stávce.

Vláda neustoupila. Nikoho by to nemělo překvapit

1. Pokud jde o bezprostřední cíle, stávka se ničeho nedomohla. Občas sice bylo těžké z odborových prohlášení, projevů odborových bossů a jejich rozhovorů pro média vyluštit, jaké jsou přesné požadavky stávky, nejčastěji se ale zmiňovalo, že jejím cílem je, aby vláda stáhla dvě své reformy, sociální a zdravotní.

Ani jednu z nich vláda nestáhla, pět dnů po stávce je poslala obě do senátu, bez jediné změny, kterou by si stávka vymohla.

2. Není se čemu divit. V situaci, kdy byly obě reformy již ve třetím čtení, by byla potřeba mnohem masivnější stávka a ofenzivnější protesty, aby se vláda k jejich stažení donutila. Jindy by byla komplet stojící železnice a pražské metro a ochromená nadzemní doprava v Praze silná karta, na stažení obou reforem na poslední chvíli z parlamentu ale stačit nemohla. Možná by nestačilo ani to, kdyby pracující v dopravě úspěšně zabarikádovali všechny vozovny, zabránili stávkokazům v provozu autobusů a tramvají a kdyby lidé blokovali dopravní tepny. Ony dvě reformy, které již pluly parlamentem, byly velké sousto.

Odbory pozadu. Opět

3. Proč nechaly odbory zajít věci až tak daleko, proč se stávkou čekaly, dokud nebudou reformy na konci poslanecké cesty? Právě tak by mohla znít otázka.

Právě tak zněla otázka už loni při protestech proti škrtům ve veřejné sféře, kdy si vláda testovala, jak daleko až může zajít, a jako první si vzala pod sekeru zaměstnance veřejného sektoru. Odbory tehdy uspořádaly koncem září demonstraci, která překvapila jak tím, že na ni přišlo kolem 40 tisíc lidí, včetně pracujících z Prahy, tak tím, že se mnozí přinesli vlastní transparenty a že se akce nepodobala standardním, uondaným odborovým manifestacím. Hned po ní ale tehdy odbory na škrty přistoupily a počátkem prosince upustily ventil bezzubou (1) a téměř nepostřehnutelnou stávkou… která přišla až poté, co vláda schválila vše, co chtěla.

Loňský scénář se v bleděmodrém vydání zopakoval i letos. Na květnovou demonstraci v Praze přišlo znovu přes 40 tisíc lidí, a to ze soukromého i veřejného sektoru. Podobně jako v září 2010 to bylo víc, než odbory čekaly, lidé si opět přinesli řadu vlastních transparentů, i tentokrát atmosféra jen málo připomínala ospalé odborové demonstrace posledních 20 let.

A i tentokrát si odbory s vyhlášením stávky počkaly až na dobu pěti minut po dvanácté.

A jsme-li u rekapitulace odborových „aktivit“, připomeňme, jak reagovaly na první útok na zaměstnance, který přišel v souvislosti s krizí hned na přelomu let 2008 a 2009. Zvláště průmyslové podniky tehdy masivně propouštěly, snižovaly mzdy krácením pracovního týdne a zhoršovaly pracovní podmínky. Odbory tehdy ani nehlesly a zdůrazňovaly, jak vycházejí šéfům vstříc. Vysvětlovaly to tehdy tím, že v době krize je třeba přitáhnout šrouby – tedy že za krizi mají platit pracující. Krize v průmyslu mezitím odezněla, opatřením, která se tehdy přijala, ale čelí lidé na pracovištích dodnes: mezi jiným nejistým formám zaměstnávání, jako je například agenturní práce.

Vládní ofenziva zůstala bohužel nezpochybněna

4. Se stejnou sebejistotou a přehledem, s jakým vláda prosadila podzimní škrty ve veřejné sféře, tak prosadila i sociální a zdravotní reformu. Svou sebejistotu ukázal stát i předběžným opatřením, kterým stávku původně ohlášenou na pondělí 13. června, zakázal – a odbory svým akceptováním státního zákazu zase ukázaly, na co si „troufnou“. Tím, že stávku odložily, se přitom připravily o její účinek: stát se na ni mohl připravit a minimalizovat očekávané škody. (2) Nepříteli neříkej nikdy dopředu, co se chystáš udělat.

To neznamená, že se věci nemohou, díky aktivitě pracujících, obrátit lepším směrem, zatím je však pro vládu větším protivníkem než protesty její vlastní korupční skandály a vnitřní rozhádanost.

A aby nedošlo k mýlce: netvrdíme, že největším problémem jsou pro pracující třídu odbory. Jakkoli jsou hodné kritiky, největší výzvou je pro pracující jejich vlastní pasivita a to, že si neuvědomují svou vlastní potenciální sílu.

Posílila stávka lidi na pracovištích?

5. Stávky samozřejmě nemůžeme hodnotit jen na základě splnění či nesplnění jejich bezprostředních materiálních požadavků. Vítězství může být i politické: Když se díky podstoupené zkušenosti kolektivního konfliktu prohloubí vědomí o tom, že naše zájmy jsou protichůdné se zájmy firem nebo státního rozpočtu. Když stávka otevře dveře diskusím a obecné kritice kapitálu. Když ukáže, že pracoviště nemusí být místem, kde jen poníženě posloucháme, když tak lidi povzbudí do dalších bitev, když se díky stávce vytvoří kontakty mezi militanty, když … když po akci zůstane něco, o co se budeme moci opřít příště.

Jak stávku hodnotit v tomhle ohledu? Podle toho, co víme, do ní například řada pražských tramvajáků investovala spoustu energie – přesvědčováním svých kolegů na vozovnách, organizováním věcí během stávky, občas snad i potřebnou snahou nedovolit, aby vyjeli tramvaje stávkokazů – a byli hrdí, že se jim tak významně podařilo provoz tramvají ochromit. Nemůžeme pominout, že se stávky účastnila řada neodborářů, ani to, že stávkovali řidiči metra, kteří se dosud drželi od všech bojů v pražském Dopravním podniku stranou a měli renomé elitářů.

Pokud za sebou stávka nechala na pracovištích povzbuzení a podpořila kapacitu pracujících ke kolektivnímu odporu, je to dobře. Jistě, lidé se nevyhnou konfrontaci s tím, že bezprostřední výsledky stávky jsou nulové: snad ale nesklouznou do odevzdanosti a pasivity a využijí zkušenosti k debatám o tom, co dělat příště lépe, i o roli, kterou dosud v protestech hrála instituce odborů, a o tom, jak vzít věci do vlastních rukou.

Naštvanost. A co dál?

6. Během stávky se znovu ukázalo, že vládní kroky namířené proti životní úrovni pracujících (zatímco vláda sama, stejně jako řada radnic, prochází od jednoho korupčního skandálu k druhému) ve společnosti rezonují. Naštvanost lidí je skoro hmatatelná, většina pracujících ví, jaký k reformám zaujmout postoj – to je v Česku docela novinka. Dopravní stávka měla slušnou podporu ze strany jiných sektorů pracujících.

Jenže: Naštvanost je dobrý start, ale jen o málo víc. Důležité je: povede k praktické akci, nebo skončí jen u vyjadřování pasivní, symbolické podpory těm pracujících, kteří se do akce pustí a jimž budou ostatní jen držet palce, aby boj vybojovali i za ně? To je teď ta nejdůležitější otázka, na níž budou muset odpovědět následující týdny a měsíce. Koneckonců, na tuhle otázku museli dát odpovědět jisté sektory pracujících už během stávky z 16. června. Nejen lokální dopravci si bohužel vybrali pasivní podporu.

Generální stávka, kterou vytahuje jako recept z rukávu „radikální“ levice, je na naši otázku špatnou odpovědí. Tváří se jako všelék, jako jaksi automatická „radikální“ alternativa… k čemu? K situaci, kdy se dělnická aktivita na většině pracovišť stále ještě naneštěstí blíží pořád nule? Generální stávka se nedá nadekretovat, ani odborovými strukturami, ani „radikální“ či občanskou levicí, která chce radit odborovým bossům: musí vyrůst z aktuálního poměru sil mezi proletariátem a firmami/státem. Aby mohl být boj generální, musí být pevně zakořeněn v konkrétní aktivitě především v místě našeho vykořisťování. V takové situaci nejsme. Dělnická třída nevykazuje příliš ochoty jít s kůží na trh a bojovat.

Ještě pořád můžeme peníze vytahat z kapes firem

7. Plný dopad reforem na svých peněženkách stále ještě necítíme – to přijde hlavně až od roku 2012, kdy jich má začít většina platit. Pokud se reformy odrazit nepodaří, pak přijde chvíle na to, vzít si to, o co jsme kvůli nim přišli, z kapes firem. Boj za vyšší mzdy pak může být jediným terénem, kde si ztráty budeme moci nahradit. Ostatně, sami zaměstnavatelé si jsou tohohle nebezpečí vědomi a otevřeně o něm hovoří – a touhle šancí bychom se měli vážně zabývat i my, zejména nepovede-li se zastavit vládní ofenzívu. Klíčové bude, zda se jí chopí pracující v autoprůmyslu a dalších významných sektorech a zda se dělníkům podaří prorazit dosavadní limity odborových kolektivních vyjednávání a vzít boj za vyšší mzdy do vlastních rukou.

Takový boj by se samozřejmě odehrával na pokročilejším politickém terénu. Vychází totiž z uvědomění si, že nečelíme jen našemu konkrétnímu zaměstnavateli, ale kapitálu jako celku, ať jeho části spravuje stát, „můj“ šéf či „tvoje“ zaměstnavatelka. Když stávkujeme proti vládě, musíme konfrontovat „našeho“ zaměstnavatele, tak, jak to udělali dopraváci. A když reagujeme na to, jak nám kapitál zdraží reprodukci naší schopnosti pracovat skrze reformy, je zcela na místě chtít peníze po firmě, jíž musíme svou pracovní sílu prodávat.

Kolektivně proti kapitálu (KPK), Mouvement Communiste (MC), 22. června 2011

Background

Motorem stávky byly odbory v dopravě. Ne snad že by řidiči byli v Česku bojovnější částí třídy – o významnějších stávkách a dělnických bojích totiž navíc v Česku už několik desetiletí nemůže být řeč. Pracující v dopravě ale požívají řady benefitů, o které je vládní reformy hrozí připravit. Například pracující v Dopravním podniku Praha by kvůli reformám přišli o roční jízdenku v hodnotě 4 750 Kč, příspěvek na stravenky v hodnotě 10 080 Kč, flexi pass za 1 200 Kč, příspěvek na penzijní připojištění za 6 tisíc Kč a další benefity, jak uvedly odbory strojvedoucích v pražském metru. Účast horníků při protestech (ale ne na stávce!) zase vyvolal záměr na zrušení dřívějšího odchodu do důchodu pro pracovníky z těžkých profesí. Ve čtvrtek 9. června se objevily informace o tom, že na nadcházející pondělí se připravuje stávka. Podle všech dostupných informací na vyhlášení tlačily právě odbory z Dopravního podniku Praha. Odborové špičky se ten den ke stávce vyjadřovaly jen opatrně, oficiálně nic nepotvrzovaly, naplno zastavení práce na pondělí 13. června oznámily až o den později, v pátek 10. června.

Vláda však nezaváhala. Hned následující den v sobotu pozvali politici odborové funkcionáře pod záminkou vyjednávání do vládního sídla, kde jim ale policie předala oznámení o soudním zákazu stávky. Odbory prý stávku neohlásily dostatečně dopředu, proto je nezákonná a vláda tak bude na odborech vymáhat náhradu způsobených škod. Odbory se zalekly. Přes tvrdá slova o „cáru papíru“ odvolaly pondělní stávku a přesunuly ji na čtvrtek 16. června. Přestože odbory v pražském dopravním podniku tvrdily, že stávku ohlásily už předcházející středu, a stávkovat tedy normálně budou, nakonec ustoupily také.

Když v roce 1997 stávkovali pět dní železničáři, soud vydal rovněž něco na způsob předběžného opatření, kterým jim pokračování ve stávce zakázal. Pracující spolu s odbory tehdy soudní papír hodili do koše a pokračovali v boji do vítězného konce. Je pravdou, že tehdejší soudní rozhodnutí přišlo až v době, kdy byla stávka v plném proudu. Přesto tento příběh vypovídá hodně i o aktuální situaci. Tím, co tehdy zaručilo vítězství, byl kromě jednoty železničářů také jejich nekompromisní postoj.

Jedna verze současného příběhu je, že řadu lidí zákaz současné stávky ještě víc naštval, takže se k náhradnímu termínu přidávali i ti, kteří původně stávkovat nechtěli. Pokud tomu tak skutečně bylo, potom odbory (ale především pracující!) promarnily jedinečnou příležitost. Během dvou dnů před stávkou se totiž polohlasně ustupovalo z jedné formy boje za druhou. Nejdřív odbory odvolaly blokády silnic, ve středu se na jednání s primátory Prahy a Brna dohodly na tom, že v provozu zůstanou páteřní linky a že stávkující nebudou blokovat ty, co pracovat chtějí. Radnice a vláda dostala odkladem stávky jedinečnou možnost se na ni lépe připravit.

Na dopravu ve městě je přitom možné nahlížet ze dvou úhlů pohledu. V médiích a ze strany politiků zazníval samozřejmě jen ten občanský: lidé se nedostanou do práce, do škol, na dovolenou. Tato strana vidí jen individuální, atomizované „cestující“ sledující své individuální přepravní zájmy – politici a média se snažili právě tuto strunu rozezvučet co nejvíc, protože atomizovaní cestující skýtají největší šanci, že budou na stávku naštvaní.

Druhý úhel pohledu je ale mnohem významnější, protože ukazuje, proč je zastavení dopravy ve městě pro politiky a šéfy tak citlivou záležitostí. Veřejná doprava totiž nepřeváží jen atomizované občany, „cestující“, ale hlavně zaměstnance, pracovníky, dělníky. Když se nedostanou včas na pracovní místo, nastává kapitálu problém, protože nikdo jiný než zaměstnanci ho v chodu udržovat nedokáže. Jako taková je doprava velice významnou součástí společenské výroby, protože zajišťuje přítomnost proletářů na pracovišti. To samé ostatně ve městě zabezpečují i klíčové komunikace typu magistrály. Lidé samozřejmě využívají dopravu také za jinými účely, jejich podíl je ale na celkovém počtu cestujících zvláště ve všední dny jen zanedbatelný.

Průběh stávky

Odbory chtěly stávku původně spolu s horníky z Ostravska doprovodit blokádami klíčových dopravních tepen, od kterých ale pod tlakem a pohrůžkami policejní represí ustoupili do blíže nespecifikovaných „blokád papalášů“, ze kterých se nakonec vyklubala obyčejná demonstrace. Jediným výsledkem bylo, že Klaus zrušil na Hradě oslavu svých 70. narozenin. Před vypuknutím stávky měla akce nejmasovější podporu v Praze a Brně. Například v Ostravě, kde řidiči dopravního podniku v první půlce června stávkovali několik dní za vyšší mzdy, původně přerušit práci nechtěli. Do stávky se nehrnuli ani řidiči MHD v Ústí nad Labem, ale po zákazu stávky v původním termínu v pondělí 13. června ústečtí řidiči oznámili, že se ke stávce připojují. Podobné informace se objevovaly i z dalších míst včetně Ostravy. Nakonec se ale ukázalo, že v řadě měst se pracující zapojili do stávky jen symbolicky, dokonce v Praze a Brně zůstala v provozu spousta klíčových tramvajových a autobusových linek. V Brně se odbory s vedením města dohodly, že zajistí převoz lidí v ranních špičkách do práce a z práce.

Nejbojovnější byli během stávky na první pohled pracující na železnici a v pražském metru. Železnice stála v celé zemi, stávkovali nejen strojvedoucí, ale také dispečeři nebo lidé v pokladnách. V metru poprvé za jeho historii nevyjel za celý den jediný vlak. Jiná situace byla ale v povrchové dopravě ve městech. V Praze jezdila asi třetina tramvají a čtvrtina autobusů.

Provoz metra a na železnici je technologicky a bezpečnostně náročnější než řízení tramvají a autobusů. Proto je možné do povrchové dopravy mnohem snadněji nasadit stávkokaze. Podle jednoho ze stávkujících řidičů část tramvají vyjela především proto, že byli nasazeni manažeři a administrativní pracovníci, kteří mají řidičský průkaz na tramvaj, ale běžně nejezdí. Někteří řidiči tramvají v Praze během stávky říkali, že jsou ochotní stávkovat i neomezeně. Zůstalo ale jen u proklamací. Podobně jako o pár týdnů dřív při stávce řidičů v Ostravě bylo největší slabinou boje, že se stávkujícím nepodařilo zcela zablokovat dopravu a stávkovými hlídkami znemožnit práci těm, kteří stávkovat nechtěli. Na chvíli se pokusili zastavit stávkokazecké tramvaje v Praze-Vokovicích a Strašnicích, blokády ale měly jepičí život. (Odbory navíc vehementně popřely, že by se něco takového uskutečnilo s udavačským návrhem, že případné „viníky“ si přece může Dopravní podnik Praha lehce dohledat z kamer…) V dalších městech jako například v Brně nebo Olomouci byla doprava sice oslabená, ale přesto fungovala.

V Olomouci do stávky zapojilo zhruba 70 procent z 415 zaměstnanců. Z regionálních měst měla stávka největší podporu v Havířově, do stávky se tam zapojilo 153 ze 190 řidičů ČSAD Havířov. Vedení firmy alespoň zajistilo spoje pro zaměstnance automobilky Hyundai, ArcelorMittal Ostrava nebo dolů. Na Bruntálsku a Krnovsku se do stávky zapojila většina řidičů společnosti Veolia Transport Morava, stávkovalo jich 120. V Brně byla podpora stávky velká, odbory ale ve špičkách zabezpečovaly provoz páteřních linek. Zdá se, že ve většině měst nebylo problémem to, že by pracující z jiných sektorů byli proti stávce. Hodně z nich si jednoduše vzalo na čtvrtek volno s tím, že je lepší mít jeden den placené dovolené než jeden den sice omluvené, ale přesto neplacené absence kvůli stávce.

Poznámky

(1) Oficiálním metodickým pokynem tehdy dokonce ČMKOS vyzvala odboráře, aby na stávku na pracovištích neagitovali. Viz Třídní kniha KPK číslo 3

(2) Když odbory tleskaly tomu, že Dopravnímu podniku Praha stávka v metru nakonec, aspoň podle jeho tvrzení, vynesla tři miliony korun (za ušetřenou elektrickou energii a platy stávkujících), ukázaly jen to, že nerozumějí smyslu stávky: stávka má přece ublížit, způsobit škodu, aby se protivník dotlačil k přijetí požadavků stávkujících.

(3) Paradoxně se tato občanská strana byla schopná projevit i kolektivní aktivitou – především mladí lidé protestující proti stávce v noci před stávkou obsadili na pár hodin stanici metra Dejvická…