» Stephen A. Smith – Rudý Petrohrad: předmluva MC/KPK k francouzskému vydání

Pařížské nakladatelství Les nuits rouges letos na jaře vydalo francouzský překlad knihy Rudý Petrohrad. Stephen A. Smith v ní pečlivě dokumentuje a rozebírá jednání továrních výborů v roce 1917 a 1918, orgánů, které vyprodukovalo tamní dělnické hnutí.

Stephen A. Smith – Rudý Petrohrad: předmluva MC/KPK k francouzskému vydání

Při současných oslavách stého výročí ruské revoluce z února a října roku 1917 se zdá být paradoxní, že od jejího vypuknutí se muselo čekat pětašedesát let, než se objevila díla zaměřující se na hlavního aktéra této revoluce, dělnickou třídu. Jedním z nich je kniha Stephena Smithe, který navázal na přechozí práce a zajímal se o kontext nejkoncentrovanější dělnické třídy v Rusku, o situaci v tehdejším hlavním městě, Petrohradu.

Jaká tedy byla ona dělnická třída, která zahájila útok na carský režim a poté, během revolučního roku 1917, získávala stále větší sebevědomí a zakládala si vlastní organizace, tovární výbory (v jejichž rámci dělnická třída vstupovala do konfrontace se šéfy, ale i s vládou, nejprve princem Lvovem a potom Kerenským)?

Smith zkoumá strukturu pracovišť Petrohradu podle rozsahu a typu výroby. Popisuje dělníky, kteří v nich pracovali, podrobně zkoumá jejich kategorie, původ, demografický charakter, politickou kompozici (kvalifikovaní/částečně kvalifikovaní/nekvalifikovaní, věk, vzdělání, pohlaví, nedávnou urbanizaci a udržované silné vazby na venkov nebo hluboké zakořenění v městském životě, přístup ke kultuře či jeho absenci, aktivismus v rámci stran atd.) Nedívá se na jejich podmínky jen v továrně, ale i mimo ni.

Autor pojednává o podmínkách výrobní struktury po rozsáhlých změnách, k nimž docházelo po roce 1914. Ruský průmysl byl přeorientován směrem k vojenskému úsilí, což vedlo k rozvoji strojírenských a chemických továren.(1) Růst výrobních jednotek (putilovská monstra zaměstnávala od 13 do 30 tisíc pracovníků a řada dalších závodů zaměstnávala více než 10 tisíc pracovníků) vedl k hluboké změně ve složení třídy. Počet žen, které byly před válkou zaměstnané většinou v textilkách, a mladých lidí na méně kvalifikovaných pracovních místech narůstal, zatímco ústřední pozice kvalifikovaných pracovníků svázaných se svým odvětvím klesala, protože byli nahrazováni pracovníky s částečnou kvalifikací. Přestože se mzdy zvyšovaly, podmínky práce se zhoršovaly a v militarizovaných továrnách vládla represe.

Smith popisuje i tvrdé stávky, které otřásaly carským režimem. Počínaje rokem 1916 ukrajovala zvyšující se inflace významné části mezd, zásobování bylo katastrofální a nedostatek potravin poukazoval na kolaps výrobního aparátu vyčerpaného válkou.

Právě za těchto podmínek vypukla k překvapení politických aktivistů únorová revoluce. Když dělníci sesadili cara, uvedli znovu do chodu továrny, ovšem s jasným cílem: jejich podmínky se musejí změnit. Tak jak demokratická revoluce transformovala život mimo továrny, bylo třeba přeměnit život i uvnitř, bylo třeba změnit práci. Pracující velmi rychle vytvořili tovární výbory, nejdříve ve státních podnicích, pak i na velkých pracovištích hlavního města a v dalších průmyslových centrech Ruska. V Petrohradě existovalo na všech velkých pracovištích celkem 244 továrních výborů.

Dělnické požadavky, které výbory předložily, byly jednoduché: zkrácení pracovní doby (na osm hodin denně), (často stejnoměrné) zvýšení mzdy, vyhazovy mistrů, vyšších i nižších vedoucích a ředitelů, v podstatě všech těch, kteří byli identifikováni jako odpůrci dělníků. Cíle však nebyly omezeny jen na toto. Dělníci požadovali nejen lepší pracovní podmínky, hygienu a bezpečnost práce, ale i kulturu (knihovny, výstavy apod.). Výbory vytvořily komise, které někdy vykazovaly až posedlost procedurálními body. Pokud nebyl v továrnách kapitalistický řád zcela zrušen, pak byl vážně zpochybněn a dělníci získali v bojích sebejistotu.

Část kapitalistů byla sice 8. března 1917 přinucena k podpisu dohody o osmihodinové pracovní době, většina z nich ji však odmítla dodržovat, a to i po mnoha nových konfliktech. Od svého vytvoření nechtěla většina výborů řídit ani kontrolovat pracoviště. Jejich původním cílem bylo pouze vzdorovat dopadům kapitalistického řádu. Strach ze sabotáží ze strany šéfů a z uzavírání pracovišť je ale vedl k tomu, aby se seznámily s fungováním továren tím, že jmenovaly volené zástupce do správních rad, ověřovaly účetní knihy a objednávky. Byly to první kroky dělnické kontroly, která nabyla spolehlivosti vytvořením donucovacích orgánů, „rudých gard“, což ale platilo pouze v menšině velkých továren.

Výborům se podařilo prosadit, že hodiny strávené na všeobecných shromážděních a ve výboru platil zaměstnavatel. Permanentnost úkolů (přestože výbory byly často předmětem opětovných voleb) však znamenala, že se někteří aktivní pracující přirozeně vzdálili od výroby a začali se postupně stávat stálými úředníky. V Putilovových strojírnách bylo v říjnu 1917 z 30 tisíc pracovníků přibližně 400 vyčleněno z produkce, aby vykonávali úkoly výboru. Členové výborů byli navíc většinou z řad kvalifikovaných dělníků.

Za svůj rychlý úspěch výbory (kromě skutečnosti, že se jednalo o orgány vytvořené samotnými dělníky na základě dobrovolné početné účasti) do velké míry dlužily carskému zákazu odborů jako zprostředkujících těles, jako orgánů pro vyjednávání. Odborové organizace vytvořené během revoluce v letech 1905 až 1906 měly roku 1917 skutečnou váhu jen na železnicích, v tiskařství a v některých okrajových sektorech.(2) V kovovýrobě téměř vymizely.

Od března se odbory znovu vytvářely v textilním průmyslu a kovovýrobě, ale nábor členů postupoval jen pomalu. Veškerý politický prostor v továrnách totiž obsadily výbory. Odbory proto preferovaly činnost na územních nebo odvětvových úrovních. Své aktivisty do nich posílaly všechny demokratické a revoluční politické strany. Na úrovni odvětví dominovali v této fázi menševici. Jejich váhu podpořil Kerenského ministr práce menševik Skobelev. Ten udělil odborům právo vyjednávat kolektivní smlouvy na základě odvětví a území. Tuto chabou nápodobu sociální demokracie dělníci jako celek podporovali. Pomocná ruka, kterou odborům podala vláda, vysvětluje nárůst počtu jejich členů. Odbory tak rychle začaly konkurovat továrním výborům, které odbory obviňovaly z lokalismu. Byla to kritika, která neměla žádný základ, protože výbory se velmi rychle koordinovaly na úrovni města, pak kraje a nakonec i po celém Rusku.(3) Odbory vedly v červenci a srpnu 1917 stávky za podpis kolektivních smluv se zaměstnavateli. Během agitace za kolektivní dohodu v kovoprůmyslu mladí dělníci v Putilovových závodech 22. července 1917 rozbíjeli stroje. To byla jejich praktická kritika odborářství.

Rozčarování dělníků z kapitalistů a Kerenského vlády se zvětšovalo spolu s rozšířením a radikalizací třídní války. Bolševici toho využili a posílili své postavení ve všech třídních orgánech, továrních výborech, odborech i sovětech. Po ústupu Brusilovovy ofenzívy v červenci 1917 se armáda rozpadla a bolševici těžili i z porážky Kornilovova puče v září 1917. Situace uzrála.

Říjen vzbudil nadšení. V oné atmosféře se unifikovaly všechny části dělnické třídy – a třída se transformovala v politický blok. Znásobování dělnických iniciativ a autonomních bojů živilo bolševickou stranu, která již od přijetí Dubnových tezí živila hnutí. V Petrohradu se počet členů strany zvýšil ze 14 tisíc v dubnu na 43 tisíc v říjnu, dvě třetiny přitom tvořili dělníci.(4) Bolševická strana shromáždila avantgardu dělníků a přitahovala levici eserů a anarchisty. Jenže hnutí dělnické iniciativy dosáhlo svého vrcholu, stabilizovalo se a začalo klesat.

Počínaje listopadem došly tovární výbory na hranici své schopnosti kontrolovat pracoviště a výrobu. Nebyly totiž příliš úspěšné v tom, získávat na svou stranu techniky a inženýry. Několik příkladů samosprávy se zhroutilo. Kromě toho se ukázalo, že výbory nejsou schopny sjednocené strategie.

Tváří tvář návrhům odborů, které se snažily tovární výbory pohltit (a které podporovali menševici a část bolševiků), výbory váhaly, jaký postoj ohledně své vlastní budoucnosti přijmout. Zatímco většina tvořená především levými bolševiky(5) a anarchisty chtěla zachovat autonomii výborů (autonomii, která pro některé znamenala i opozici vůči odborům), jiní nakonec akceptovali, že se stanou základnou odborů, jejich nejnižší úrovní.

Mezitím se kvůli nedostatku surovin a paliv hroutila ruská ekonomika. Objednávky vyschly a vše se rozkládalo. Z tohoto pohledu zůstal dekret o dělnické kontrole publikovaný 18. listopadu 1917 mrtvým dokumentem. Produktivita práce, která byla už tak v prudkém poklesu, klesla zavedením dekretu ještě níž.

Od oznámení příměří a následného podepsání brestlitevského míru se rozklad výrobní struktury zrychlil. Konverze válečného průmyslu na civilní selhala a dělnická třída Petrohradu se zmenšovala: z 417 tisíc pracujících v únoru 1917 na 350 tisíc v listopadu 1917, 200 tisíc v březnu 1918 a poté až na 135 tisíc v červnu 1918; bylo to ve chvíli, kdy byla všechna pracoviště znárodněna, a v době, kdy ještě nezačala otevřená občanská válka.(6) Pokles se týkal zejména strojního a chemického průmyslu. Většina nekvalifikovaných pracovníků opustila město a vrátila se zpět na venkov. Zbytek nebyl zaměstnán a byl bez příjmů.

K tomu si připočtěme nedostatek potravin. Příděl chleba na osobu klesl v lednu 1918 na 150 gramů na den.(7) Současně hrozilo, že město bude dobyto německou armádou. Dělničtí militanti, bez ohledu na svou politickou orientaci, nebyli daleko od vyčerpání.

Počet členů výborů se snižoval, poněvadž část jejich lídrů aspirovala na to, zasednout v orgánech nové vlády, ať už to byla ekonomická tělesa, místní správní orgány, nebo dokonce ozbrojené složky. Nyní, když zmizela velká většina vlastníků a jejich představitelů, se stalo vůdčím motivem většiny továrních výborů volání po státu, po novém státu, který byl právě vytvářen, a volání po znárodnění všech pracovišť (toto opatření přitom nebylo součástí bolševického programu).

Ústup výborů přesvědčil bolševiky, aby změnili kurs. Od této doby strana privilegovala odbory, které zcela kontrolovala. První všeruský kongres odborů v lednu 1918 odmítl nezávislost na novém státě, kterou obhajovali menševici. V důsledku toho byla nezávislost výborů umenšována. Většina z výborů během své poslední národní konference 22. až 27. ledna 1918 akceptovala, že se stanou lokální základní úrovní odborů, zatímco doufala, že výbory budou pokračovat v tvrdém boji. Aby bolševická strana v továrnách obnovila disciplínu, což viděla jako jediný prostředek ke zvýšení skomírající produktivity práce, nahradila společné řízení továren managementem jedné osoby.(8) V obecnou platnost vešla úkolová mzda(9) a zvýšil se význam kvalifikací a odstupňování mezd podle nich, což znamenalo odklon od egalitářského ducha, prosazovaného v roce 1917.(10)

Jednota třídy, která se mezi jejími jednotlivými složkami uplatnila kolem října, nemohla přetrvat: rozpory mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými dělníky, mezi nezaměstnanými (včetně demobilizovaných vojáků, kteří se náhle ocitli na pracovním trhu) a těmi stále ekonomicky aktivními, mezi muži a ženami, mladými a starými, dlouhodobě urbanizovanými dělníky a lidmi z venkova, nemluvě o rozděleních politických, se znovu objevily. To vše zapříčinilo vyhasnutí hnutí.

Poté, co hnutí „proletářské autonomie“ v Rusku „vzalo útokem nebesa“, dosáhlo svého vrcholu, zažilo úpadek a na počátku občanské války nakonec zcela zmizelo. Mohlo to však být jinak? Zatímco se jisté sektory ruského průmyslu daly ve své době srovnat s těmi v nejrozvinutějších kapitalistických zemích a v některých velkých venkovských oblastech bychom nalezli mechanizované pěstování obilnin, všeobecná struktura ruské ekonomiky neumožňovala zahájit přechodnou fázi směrem ke komunismu. Fázi, která by musela znamenat konec oběhu zboží, potlačení peněz a vypracování plánu schopného identifikovat, selektovat a postupně uspokojovat potřeby samosprávné společnosti směřující k osvobození se od státu.

Carismus, který po jistou dobu a do jisté chvíle podporoval kapitalistický rozvoj, skončil u toho, že držel na uzdě a omezoval volný trh, prostě a jednoduše potlačoval jakýkoli třídní konflikt i jakýkoli orgán třídní kolaborace, jakým by se staly odbory.

Máme tedy říjnovou revoluci odsoudit stejně jako menševici? Ani v nejmenším. Houževnatost ruské ekonomiky mohla a musela být zničena jedině sérií násilných útoků. A právě to také ruští proletáři a chudí rolníci udělali. Jak však zdůrazňoval Lenin a bolševická strana, chybělo rozšíření revolučního procesu do vyspělejších kapitalistických zemí v čele s Německem. Ruská dělnická třída zavelela k útoku, ale proletáři západní Evropy v rámci koordinované revoluční strategie nezareagovali.

A abychom se vrátili ke Smithově knize samotné: svým pečlivým výzkumem a analýzou dovoluje každému čtenáři vytvořit si vlastní názor na události, aniž by upadl do zavádějících, zjednodušujících představ, podle nichž je dělnická třída vždy homogenním celkem, který je vždy v ofenzívě, a které bolševickou stranu považují za vševědoucí monolit, vybavený všemi ctnostmi, nebo naopak zatížený všemi neřestmi.

Mouvement Communiste/Kolektivně proti kapitálu

Poznámky:
(1) Mezi roky 1914 a 1917 vzrostl počet dělníků v Petrohradu ze 195 na 417 tisíc, jen v sektoru kovovýroby pak ze 77 na 275 tisíc.
(2) První odbory, tiskařské, byly vytvořeny už v roce 1903.
(3) První konference se konala v Petrohradu 2. dubna 1917. Poté následovala 29. května regionální konference v Charkově. První národní konference zasedala 17. až 22. října v Petrohradu. V červnu byla v Petrohradě vytvořena ústřední rada továrních výborů složená z 25 členů.
(4) V červnu 1918 byl počet členů zpět na úrovni z dubna 1917.
(5) Nezaměňovat s levými komunisty, tedy s frakcí organizovanou v bolševické straně a založenou především v reakci na brestlitevský mír uzavřený na začátku března 1918.
(6) Jen v kovodělném průmyslu klesl počet zaměstnanců ze 197 tisíc v lednu 1918 na 58 tisíc v květnu 1918.
(7) Osmadvacátého února 1918 klesl příděl chleba na 50 gramů.
(8) Přesto bylo ještě v březnu 1920 na 69 procent pracovišť s více než 200 dělníky stále pod kolektivním řízením.
(9) Po únorové revoluci byla téměř úplně zrušena. Od ledna 1918 však odbory kovodělníků vyzvaly k jejímu opětovnému zavedení.
(10) Smith však ukazuje, že některé výbory navrhovaly obnovení úkolové mzdy již před říjnem a krátce poté.