Přinášíme leták, který jsme rozdávali u továren Škody v Mladé Boleslavi, Vrchlabí a Kvasinách. Management a odbory věru nepotěšil, reakce dělníků a dělnic pak ukazovaly, že málokdo z nich věří, že odbory „kopou“ za jejich zájmy.
Ekonomika roste – a experti tuto situaci označují za tu nejvhodnější pro prohloubení reforem, které mají dál zhoršit postavení dělnické třídy (zaměstnanců továren, kanceláří, nemocnic, škol, nezaměstnaných atd.). Také „kolektivní vyjednávání“ ve Škodě Mladá Boleslav, v němž jde hlavně o mzdy a jejich strukturu, se odehrává v situaci, kdy Škoda dosahuje obrovských zisků. Tato situace však není výhodná jen pro kapitál. Dělníci mají prostřednictvím svého nezávislého boje (tzn. bez odborů a politických stran) velice dobrou možnost obrátit ji ve svůj prospěch.
V ČEM MŮŽE BÝT SÍLA DĚLNÍKŮ A DĚLNIC ZE ŠKODOVKY?
Vedení Škody nemůže zastrašovat dělníky pohrůžkou propouštění: automobilový sektor (do něho patří i dodavatelské firmy) expanduje a už teď má problém s nedostatkem dělníků. TPCA dala v Kolíně horko těžko dohromady všechny tři směny; Škoda se při rozjezdu výroby Roomsteru v Kvasinách potýkala s podobným problémem; kvůli nedostatku dělníků nemůže rozšířit výrobu kolejových vozidel Siemens na pražském Zličíně.
Dělníkům nahrává i organizace práce: výrobní linka (mezi dílnami a dodavatelskými továrnami) je závislá na systému přesných just-in-time dodávek a zastavení práce v kterémkoli místě vede k ochromení výroby jako celku.
Příklady ukazují, že tohle jsou slabá místa kapitálu. Když v dubnu 2005 probíhala tříhodinová stávka ve Škodě, zaměstnavatel věděl, že je nelze jen tak vyhodit – a toho, že se o „podíl na zisku“ začnou hlásit další dělníci, se báli i šéfové dalších firem, kterým se daří (jihlavský Bosch, kolínská TPCA, brandýský VDO Siemens, novojičínský Visteon či otrokovický Continental…) O zranitelnosti organizace práce svědčí, že pouhý výpadek elektřiny v lakovně TPCA ochromil na třicet hodin celou továrnu. V Itálii dokázali před třemi lety divokou stávkou ochromit dělníci z továrny Melfi celou výrobu Fiatu v zemi, která byla závislá na jejich dodávkách plechů, a vydobyli si tak zlepšení pracovních podmínek.
JAK TÉTO SÍLY VYUŽÍT ?
Věci kolem nás lze měnit – a mohou je měnit zejména dělníci, jejichž práce zisky tvoří. Ovšem jedině, když si své cíle/požadavky stanovují a boj za ně vedou sami. Spoléhat na odbory a jejich „kolektivní vyjednávání“ je prohraná sázka. Ostatně, vyjednávání odbory začaly – vyjednáváním proti dělníkům. Když se začal předseda odborů Povšík scházet s dílenskými organizacemi, pro „Škodováckého odboráře“ prohlásil: „Bude to vlastně první stupeň kolektivního vyjednávání – vyjednávací tým versus základna. Nepřijmeme žádné nereálné číslo, které by základna navrhovala a které by bouralo jiné hodnoty.“ Odbory v akci: nejprve je třeba zpacifikovat dělnickou základnu, přijmout „realistické“ číslo, aby se pak z něj během vyjednávání, jak už to bývá, ustoupilo a u stolu se za zády dělníků přijalo ještě „realističtější“ číslo akceptovatelné pro vedení. (Před dvěma lety odbory požadovaly růst o 10 procent, aby dosáhly 7 procent: Kolik si tehdy bývali mohli vydobýt dělníci, kdyby si požadavky zvolili a bojovali za ně sami?)
Kdo rozhoduje o tom, co je „reálné“ číslo? Odbory a vedení firmy? Reálný je předně fakt, že čistý zisk Škody jen mezi lety 2004 a 2005 stoupl o 134 procent; že v případě uzavření mzdové dohody na dva roky by růst mezd o 8 procent pořád jen sotva pokryl (odhadovanou) inflaci; že akceptování jakékoli změny mzdového systému, která by provázala mzdu s efektivitou dělníka/prodejem škodovek, by bylo těžkou výhrou šéfů, že strašení „přesunem výroby“ je propagandistickou lží – vybudování TPCA či Hyundai, jimiž se Jahn ohání, neznamenalo zrušení pracovních míst v Koreji/Francii/Japonsku a jejich přesun do ČR, bylo to prostě rozšíření výroby.
Na tajných jednáních za zavřenými dveřmi dělníci nejednají, měli by se ale sejít na vlastním mítinku – bez poručnictví odborů. Své místo by na něm měli mít všichni dělníci, se smlouvou/přes pracovní agentury, odboráři/neodboráři, z ČR/Polska/Slovenska, z dílen/kanceláří, protože síla spočívá v jejich počtech a sebeorganizaci, kdy o vedení boje nerozhodují jejich odboroví „zástupci“, ale oni sami.
Škodovka je v situaci, kdy dělníci mohou slabých míst kapitálu využít pro přímý nátlak: požadavky dělníků se totiž nedosahují „kolektivním vyjednáváním“ u stolu, ale kolektivním bojem.
To, na co zaměstnavatel při prosazování dělnických požadavků slyší, je kolektivní síla dělníků – kteří jsou těmi, kdo může zastavit výrobu a tvorbu zisku. Objektivní situace přitom hraje do karet dělnického boje. I to je reálný fakt.
12. února 2007,
Kolektivně proti kapitálu