Osm militantů z Aliance socialistických pracujících Koreje, skupiny, která se podílí na dělnických konfliktech v jihokorejské industriální oblasti Ulsan, čelí hrozbě vysokých trestů ve vězení. „Moc nevěřím v účinnost takovýchhle písemných protestů, v tomhle případě ale snad mezinárodní zájem bude mít dopad na konečný rozsudek nad těmito militanty,” píše americký levý komunista Loren Goldner, který se skupinou spolupracuje.
Loni třetího prosince požádal u soudu pro ústřední oblast Soulu státní žalobce o trest ve výši 4 až 7 let ve vězení pro dělnické militanty (mezi něž patří Oh sei-chull, Yang Hyo-seok, Yang Joon-seok, Choi Young-ik, Park Joon-seon, Jeong Won-hyung a Oh Min-gyu a Nam-goong Won) z Aliance socialistických pracujících Koreje (SWLK), revolučně socialistické skupiny.
Tito militanti hnutí dělnické třídy v Koreji byli obžalováni podle nechvalně známého jihokorejského zákona o národní bezpečnosti (který byl přijat v roce 1948 a teoreticky stále stanovuje trest smrti pro „pro-severokorejské” aktivisty).
Osm militantů skupiny SWLK, kteří jako internacionalisté obhajují postoj, že v obou Koreách je potřeba revoluce dělnické třídy, nebyli obžalováni z žádného konkrétního trestného činu, jen z toho, že jsou socialisté, ve skutečnosti však k jejich obžalobě vedly jejich intervence v několika stávkách a hnutích, které podnikali od roku 2007.
Je to poprvé za mnoho let, kdy došlo k tak tvrdé represi podle zákona o národní bezpečnosti, a celý proces se odehrává v širším kontextu těžkého obratu doprava za vlády jihokorejského prezidenta Lee Myong Baka, která se chopila úřadu v roce 2008, obratu, jehož součástí bylo i rozbití stávky v továrně firmy Ssangyong Motor Co. v roce 2009 (viz níže). (Klíčovým důkazem byly u soudu letáky, které skupina SWLK během stávky právě v Ssangyong distribuovala).
Žalobci se pokoušeli obžalovat členy SWLK několikrát od roku 2008 a až do prosince loňského roku byly všechny jejich pokusy soudem zamítnuty. Není tedy nemožné, aby hromadné posílání e-mailových protestů pomohlo snížit hrozící tresty či obžalobu úplně smést ze stolu. Konečné líčení se má odehrát 27. ledna.
Dejte soudci Kimovi vědět, co si o této akci proti „zločinným myšlenkám” myslíte, a napište na e-mail:
swlk (zavináč) jinbo.net
Vaše e-maily musejí dorazit do pondělí 17. ledna 6.00 hodin ráno (soulského času), aby je právník SWLK mohl přeposlat soudci Kimovi.
Prosím, šiřte tuto výzvu, jak můžete. Vítané jsou zpráv i v jiných jazycích, než je angličtina.
Loren Goldner
Pro bližší detaily mě kontaktujte na adrese lrgoldner (zavináč) gmail.com
(1) Stávkující v korejské automobilce: přitlačení ke zdi
Urputné boje svádějí dělníci v jihokorejském městě Pyengtaek nedaleko Soulu. Jejich stávka, při níž stále okupují část továrny Ssayngyong Motors a násilím ji brání proti policejním silám, trvá již osmý týden a jejich boj se stává stále zoufalejší. Jedná se o nejtvrdší třídní boj v Jižní Koreji za dlouhé roky.
Pozadí boje
Firmu před třemi roky ovládla čínská společnost Shanghai Automotive Industry Corporation, která drží 51procentní vlastnický podíl. Tehdy měl podnik v Pyeongtaeku 8 700 zaměstnanců, dnes jich má 7 tisíc. V únoru vyhlásila firma bankrot, navrhla restrukturalizaci a nabídla podnik v Pyeongtaeku jako zástavu na další půjčky, aby se z bankrotu dostala.
Soud konkurzní plán schválil, v očekávání adekvátního propouštění zaměstnanců, aby se firma stala zase ziskovou. Vypadá to, že strategií managementu je snížení počtu zaměstnanců a získání technologie pro provoz v Číně. Od doby, co firmu převzala Shanghai Automotive, se v Ssangyong Motors do nových technologií neinvestovalo a nespustila se výroba žádného nového modelu.
Tamní dělníci jsou organizováni v Odborovém svazu korejských kovodělníků a v průměru v továrně pracovali 15 až 20 let. Běžný dělník pobíral základní plat 30 milionu wonů (25 tisíc dolarů) ročně, příležitostný dostával za tutéž práci 15 milionu wonů. (V Koreji je základní plat jen částí mzdy, která zahrnuje i benefity – pro běžné dělníky – stejně jako významné příplatky za přesčasy, které jsou vypláceny ve vyšší sazbě, často tvoří až 10 hodin týdně a jsou akceptovány, či dokonce vyžadovány většinou dělníků, protože představují nezbytný doplněk příjmů).
Průběh boje
27. květen
Na hrozící propouštění odpověděli v dubnu dělníci v podniku stávkami, které 27. května (kdy byl zveřejněn seznam dělníků, kteří měli být propuštěni) akcelerovaly do celkové stávky a převzetí a okupace továrny 1 700 dělníky.
Stávka se zaměřila na tři hlavní požadavky: 1) žádné propouštění; 2) jistota pracovních míst pro všechny; 3) žádný outsourcing. Firma chtěla donutit 1 700 dělníků k předčasnému odchodu do důchodu a vyhodit 300 příležitostných dělníků.
Polovina června
Od poloviny června pokračovala v okupaci továrny tisícovka dělníků, jimž jídlo zajišťovaly ženy a rodiny. Okolo pěti set dělníků, jichž se propuštění nemá týkat, zůstává doma a asi tisícovka supervizorů funguje jako stávkokazi: hlavně udržují stroje, protože od začátku okupace nebyl v továrně vyroben jediný vůz.
V té době byly v Pyeongtaeku policejní síly přítomny jen málo. Bylo to přinejmenším zčásti kvůli politické krizi v Jižní Koreji po sebevraždě ex-prezidenta No Mu Hyeona a následných rozsáhlých demonstracích, který vyjadřovaly stále rostoucí pobouření nad současnou pravicovou vládou Lee Myong Baka. Hloubka pobouření, kterou demonstrace, které mobilizovaly až milion lidí, odhalily, Leeovu vládu zaskočila. Když vláda pustila ze řetězu zásahovou policii, vztek to ještě prohloubilo a do ulic to přivedlo ještě více lidí: a za této situace vláda nechtěla riskovat další nespokojenost lidí tím, že by továrnu v Pyeongtaeku napadla.
Zatímco stávka v oné době těžila z momentálně příznivého politického klimatu, který oslabil korejskou vládu, stála zároveň proti hluboké krizi světového automobilového průmyslu i proti světové ekonomické krizi jako takové. Nedaleký podnik Kia Motor Company byl uprostřed kritických jednání o krizových opatřeních a GM-Daewoo bylo zasaženo globální reorganizací společnosti GM.
16. června
16. června se u továrních bran konalo velké shromáždění více než 1500 lidí namířené proti stávce. Přišla na něj tisícovka stávkokazů – supervizorů, 200 najatých rváčů (v korejštině kasule) a 300 dělníků, kteří nejsou na seznamech propouštěných a stávku nepodporují. 400 členů zásahové policie stálo nečinně opodál a nakonec stávkokazecké shromáždění prohlásilo za nelegální. Během onoho shromáždění ale přišlo továrnu Ssangyangu bránit 700 až 800 dělníků z nedalekých továren, částečně v reakci na šířenou SMS zprávu od Odborového svazu korejských kovodělníků.
Organizace a násilná obrana stávky
Okupující dělníci řešili ozbrojený odpor proti jakémukoli policejnímu pokusu o znovuobsazení továrny: v podniku mají železné trubky a Molotovovy koktejly. Podle nouzového plánu by se dále stáhli do lakovny, kde by, podle jejich soudu, hořlavý materiál odradil policii od házení slzného plynu a založení požáru. (V lednu došlo v Soulu během potyček mezi demonstranty a policií k požáru, při němž zahynulo pět lidí… a po němž následovaly několikatýdenní nepokoje.)
Jádrem okupace je 50 či 60 skupin po deseti dělnících, které následně volí delegáty (v korejštině chojang) na koordinování akcí. Podle téhož kritického aktivisty jsou tito chojang těmi nejbojovnějšími a třídně nejvíce uvědomělými dělníky.
Podle jednoho aktivisty, který je kritický k úloze odborů, si Odborový svaz korejských kovodělníků nad stávkou držel kontrolu. Na rozdíl od role odborů v boji ve Visteonu ve Velké Británii a v demontáži amerického autoprůmyslu zatím Odborový svaz podporoval ilegální akce při obsazování podniku i přípravu na jeho ozbrojenou obranu. Na druhou stranu se svaz soustřeďuje na požadavek nepropouštění a tlumí požadavky na jistotu pracovních míst pro všechny a proti outsourcingu.
26. a 27. června
26. a 27. června začal mohutný útok vlády a zaměstnavatele, při němž se najatí násilníci – kasule, stávkokazi a zásahová policie pokusili továrnu obsadit. Po násilném boji, při němž došlo ke zranění mnoha lidí, se jim povedlo obsadit hlavní budovu. Stávkující se tak podle připraveného plánu stáhli do lakovny. Den na to vydala firma prohlášení, že násilí již bylo dost a policie i najatí násilníci se stáhli.
Firma naléhá na vládu, aby se do pře zapojila. Koncem června pak vypíná dodávky vody pro celý objekt. 11. července represivní složky obklíčily továrnu na zásadě soudního příkazu.
Solidární podpora
Již od ofenzívy represivních složek z konce června, která měla
za cíl továrnu izolovat a stávku ukončit, se konaly mimo podnik solidární akce: demonstrace v centru Soulu a Pyeongtaeku, které organizovaly hlavně rodiny stávkujících, čtyřhodinová generální stávka kovodělníků, během níž se dělníci z přilehlých továren shromáždili před bránou ssangyongské továrny, ve dnech 4. a 11. července pak pořádala Korejská konfederace odborových svazů (KKOS) na podporu stávky v Ssangyongku shromáždění po celé zemi.
Akce však měly velmi slabou účast a vedení KKOS váhalo organizovat mohutnější stávku. „Z mých zkušeností z Koreje za poslední čtyři roky vyplývá, že se jedná převážně o rituální akce, které ovlivní výsledek konfliktu jen zřídkakdy,” píše marxista Loren Goldner, z jehož článků o stávce vycházíme. Podle aktivistů, s nimiž je v kontaktu, se odbory kovodělníků i KKOS víc věnují nadcházejícím odborovým volbám.
16. července se nakonec na 4 tisíce členů kováckých odborů shromáždilo na podporu stávkujících před radnicí v Pyeongtaeku. Když se pokusili dostat do továrny, aby okupujícím dělníkům dali jídlo, léky a další zásoby, zastavily je 4 tisícovky policistů. Došlo k ohromným násilným střetům s mnoha zraněnými, 82 dělníků bylo zatknuto.
20. července
Stávkující mají pod kontrolou jen lakovnu, vedení firmy se snaží obnovit výrobu v ostatních částech továrny skrze stávkokaze (2 500 lidí má stálé pracovní smlouvy a mají v továrně pracovat i nadále). Stávkokazi se do továrny dostávají kryti ochrannou stěnou, protože stávkující na ně střílejí z velkých praků namontovaných na střechu okupované budovy (s dostřelem 200 až 300 metrů). Před továrnou je na 3 tisíce policistů, nad ní krouží dva policejní vrtulníky.
„Jsme připraveni bojovat na život a na smrt, abychom mohli žít jako skutečné lidské bytosti,” píší v aktuálním prohlášení stávkující a vyzývají stávkokaze, aby stávku respektovali a do továrny nechodili. V lakovně je asi 200 tisíc litrů ředidel, barev a dalších hořlavin, v případě, že by policie použila zápalné prostředky, by tak situace mohla být extrémně nebezpečná.
Během stávky zemřeli čtyři lidé: dva kvůli stresu z propuštění (údajně infarkt), další dělník sice požádal o předčasný odchod do důchodu, byl však ze situace tak deprimovaný, že spáchal sebevraždu, stejně jako manželka odborového funkcionáře, která podlehla tlaku ze strany zástupců firmy, kteří jí chodili domů opakovaně vyhrožovat finančními škodami způsobenými stávkou.
21. července
Tři tisícovky policistů se přiblížily na nějakých sto metrů od lakovny, kterou stále okupuje (podle odborů) na tisíc dělníků. Kolem továrny jsou rozmístěna obrněná vozidla, na lakovnu shazoval vrtulník slzný plyn, ve městě policie blokuje všechny přístupové cesty k továrně. Jedná se o skutečné obléhání. Na místo policie dováží molitanové matrace, což naznačuje, že očekává brzký konec střetu. V podobných situacích, kdy pracující vyhlásí boj na život a na smrt, se policie ve strachu, že pracující boj (a život) ukončí skokem z budovy (Korejce vyhrocený boj údajně často dožene k mučednické smrti), objekt obloží matracemi. Jeden z dělníků z přilehlé továrny v reportu poslaném Lorenovi píše: „Jak jsme tohle ráno v 5. 30 skončili noční směnu, šli jsme do Pyungtaeku před brány továrny Ssangyong, kde boje pokračují tak jako včera.
Od zhruba devíti do deseti tam přijíždělo mnoho autobusů s policisty ze zásahové jednotky, stejně jako asi dvacítka hasičských aut.
Když se asi dva tisíce policistů snaží dostat k lakovně, odpovídají stávkující střelbou z praků a občas i Molotovovy koktejly.” „Pneumatiky, které tam byly umístěny na obranu, hoří, takže nebe nad areálem továrny zahaluje černý kouř.”
Firma se podle pisatele snaží donutit dělníky, aby sami odešli, skrze blokádu dodávek jídla a léků.
„KKOS vyhlásila na 22. až 24. července generální stávku, zejména na podporu stávky v továrně Ssangyong, s celonárodním pochodem v sobotu 25. července. Kovodělnické odbory, hlavní síla KKOS, podniknou na podporu stávky a pokračujících vyjednávání dílčí stávky 22. a 24. července.
Zítra tedy bude víc než 5 tisíc členů odborů u hlavní brány továrny Ssangyong a znovu dojde k bitkám.”
Perspektivy?
Navzdory odhodlanému boji stávkujících je Loren Goldner už ve svém článku ze 17. července ohledně perspektiv skeptický: „… šance na vážné rozšíření stávky do ostatních továren vypadají chabě. Aktivisti cítí, že kdyby kovodělnické odbory vyhlásily generální stávku, účastnilo by se jí jen několik okresů. Zaměstnanci automobilky Hyundai jsou též uprostřed vyjednávání. Nedaleké dodavatelské továrny už prošly restrukturalizací a je nepravděpodobné, že se zmobilizují.”
Skepsí se ohledně potenciálu KKOS mobilizovat pracující netají ani další levý komunista z USA G. H., který žil stejně jako Loren několik let v Koreji: upozorňuje na to, že generální stávky vyhlášené vedením KKOS mají jen okrajový dopad.
(napsáno podle mailové korespondence s Lorenem Goldnerem, příspěvků G. H. na libcom.org a s využitím jejich překladů na priamaakcia.sk; Třídní kniha srpen/2009)
P. S. Stávka byla za použití helikoptér shazujících slzný plyn 5. srpna 2009 rozehnána