Maruti Suzuki v Indii: po násilí následuje tvrdá represe

Téměř stovka zatčených, dělníci obvinění z vraždy, výluka výroby, plánované propuštění pěti set dělníků a najmutí tisícovky nových pracovních sil. Tak zatím vypadají následky násilí, které se 18. července prohnalo továrnou Maruti Suzuki v indickém Manesaru. Ta byla od loňského června do října dějištěm stávkového boje, poslední události však zřejmě poměr sil nakloní bohužel výrazně ve prospěch firmy.

Roznětkou k explozi násilí v továrně byly urážky a poznámky týkající se údajné kastovní příslušnosti, jichž se dopustil na adresu jednoho z dělníků supervizor. Dotčený údajně reagoval pohlavkem, za což byl suspendován. Kolegové se za něj však postavili a celou věc začaly řešit odbory.

Poté existují dva scénáře vývoje událostí. Podle verze odborů vpustilo vedení do závodu stovky najatých násilníků, kteří se zbraněmi napadli a bili dělníky a založili v továrně požár. Podle verze vedení, kterou přejala média, sáhli k násilí dělníci, a to ještě v jednací místnosti. Poškodili nábytek, rozbili okna kanceláře a vyplenili ji. „Dav zapálil výrobní jednotky, bezpečnostní kontrolní místnost u bran závodu a poškodil zaparkovaná vozidla,“ napsal server indianexpress.com.

Podle nejmenovaného policisty, který případ vyšetřuje, uvedl server indiatimes.com, se do násilných nepokojů zapojilo především pět set dělníků s trvalou pracovní smlouvou a učňů z ranní směny, která pracovala do tří hodin, poté však v areálu zůstala, aby vyčkala, jak dopadne jednání s odbory. Server uvádí, že dotyční dělníci pocházejí z politicky aktivních regionů.

Násilí za sebou nechalo jednoho mrtvého a 96 raněných manažerů a nadřízených. „Útočili manažerům na hlavy, nohy a záda. Mnozí z nás hodně krváceli, někteří byli v bezvědomí. Plenili kanceláře, rozbíjeli skla a ničili majetek. Nakonec úřad zapálili,“ cituje server indianexpress.com úředníka firmy Virendru Prasada.

Smrtí na násilí doplatil jedenapadesátiletý generální manažer Awanish Kumar Dev. Měl zlomeny obě nohy železnou tyčí, zemřel však na popáleniny, které měl na 100 procentech těla.

Firma čeká, až skončí zatýkání

Bezprostředně po riotu firma továrnu uzavřela. V pátek 3. srpna podle serveru thehindubusinessline.com oznámila, že výluku prodlužuje. „Po dalších čtrnáct dní nepočítáme v Manesaru s žádnou výrobou. Každé dva týdny máme výrobní poradu, po níž komunikujeme s dodavateli, aby o tom měli předběžnou povědomost a nehromadily se nám zásoby,“ cituje server manažera z Maruti Suzuki s tím, že dodavatelům továrna oznámila, že jejich výrobky nebude potřebovat.

Mezi dodavatele Maruti Suzuki patří firmy Jay Bharat Maruti, Lumax Industries, Kalyani Thermal Systems a Subros. Jediný den výluky v Maruti Suzuki stojí všechny dodavatele továrny v přepočtu přes 6 milionů eur denně, zatím to dělá přes 88 milionů eur. Maruti Suzuki samotná přijde během měsíční odstávky, která přeruší výrobu populárních modelů jako Swift a Dzire, o 397 milionů eur. Kromě toho se kvůli výluce o padesát procent snížila výroba motorů a převodovek ve firmě Suzuki Powertrain India, Ltd (joint venture 30:70 Maruti Suzuki a její japonské mateřské firmy Suzuki Motor Corp.)

Manažeři, supervizoři a úředníci se bojí

Výroba se prý neobnoví dříve, než když budou zatčeni všichni dělníci, kteří se na násilí podíleli, a bude zajištěna bezpečnost manažerů a nadřízených.

Mnozí z nich totiž kvůli bezpečnosti s návratem do práce váhají.

„Moji rodiče si nepřejí, abych se do firmy vrátil,“ cituje server livemint.com jednoho ze zraněných úředníků, „obávají se o mou bezpečnost. Rád bych pracoval v továrně Suzuki v Guargonu, dokonce i v Gudžarátu, ale ne v Manesaru. Pokud mě budou nutit pracovat v Manesaru, odejdu.“

Podle šéfa administrativy Maruti Suzuki S. Y. Siddiquiho najala automobilky přední indické psychology a psychiatry, aby zraněným pomáhala v rekonvalescenci. Kromě toho však, připouští, může firma na jejich návrat do práce vyvíjet jistý tlak.

Represe ze strany státu: odboráře policie obvinila z vraždy

Management Maruti Suzuki udal policii jména pětapadesáti dělníků, deset z nich policie pozatýkala. „Kromě toho jsme zatkli dalších 97 dělníků. Všichni jsou staří od 23 do 28 let,“ cituje server gulfnews.com policejního komisaře Krishnu Kumara Sindhua, „víme, že do vyjednávání s managementem bylo zapojeno dvanáct zástupců odborů. Ti jsou za tento incident zodpovědní a jsou obviněni z vraždy.“

Hlavními podezřelými jsou prezident Dělnických odborů Maruti Suzuki Ram Meher Singh a jejich generální sekretář Sarabjeet Singh, oba jsou stále na útěku.

Dosud tak policie zatkla osm odborových aktivistů: Sandeepa Dhillona, Sohana Kumara, Sureshe Kumara, Ajmera Singha, Pawana Kumara, Rama Vilase, Amarjeeta, Pradeepa Kumara, Yogeshe Yadava a Dhanraje Bhamiho. Podle policie plánovali utéci do státu Gudžarát.

Policejní šéf rovněž uvedl, že šest policejních týmů podniká razie ve státech Uttarpradéš, Bihár, Himáčalpradéš, Rádžasthán a Harijána, aby dělníky na útěku pochytaly.

Represe v továrně: masové propouštění?

Firma mezitím dává najevo, že továrnu čeká propouštění. „Pravidelně si s policií vyměňujeme informace o dělnících, kteří se do incidentu zapojili,“ uvádí šéf Maruti Suzuki Rabindra Chandra Bhargava. „Až bude vyšetřování kompletní, zajistíme, aby do firmy nastoupili jen nevinní lidé. Pokračujeme ve sběru výpovědí 97 manažerů, kteří byli napadeni, stejně jako dvou set supervizorů, kteří byli v době nepokojů v továrně. Předtím, než je znovu zaměstnáme, všechny dělníky prověříme.“

Kromě toho chce továrna najmout další asi tisícovku nových dělníků.

Bhargava rovněž uvedl, že se firma nechystá vypovědět uznání odborů, které si dělníci v dlouhých bojích v loňském roce vybojovali. Důvod firemní „benevolence“ je jednoduchý – vedení zajistí, aby v továrně téměř žádný odborář nezůstal: „Otázku vypovězení jsme neprobírali, protože se téměř všichni členové odborů účastnili násilí a budou odsouzeni.“

Šance na „modernizaci“ pracovního práva

Automobilový sektor chce vývoje událostí využít na maximum – a vyzývá k reformám pracovního práva. „Ústřední vláda i vlády jednotlivých států musejí vyslat silný signál celému průmyslu – dělníkům, odborů i manažerům,“ prohlásila Společnost indických výrobců aut. Naznačila přitom, že vstřícné gesto směrem k podnikatelům by mělo mít formu „modernizace zaostalého“ pracovního práva a přijetí reforem.

Revize pracovního práva by se podle automobilek měli účastnit akcionáři automobilového sektoru.

Členové Společnosti výrobců aut se kromě toho obávají, že incidenty, jako byl onen manesarský, poškozují obraz země v očích investorů.

A reakce vlády? Pro kauzu násilí v Maruti Suzuki najala vyhlášeného trestního právníka. Jiní komentátoři ale upozorňují, že se bude snažit nevynášet drakonické tresty, protože se obává, že by podnítily politické protesty.

Maruti Suzuki jako bojiště

Skutečným bojištěm a opravdu horkou půdou pro šéfy se stala manesarská továrna Maruti Suzuki v polovině loňského roku. Od června do října v ní probíhal stávkový boj za několik požadavků, mezi nimiž dominoval právě požadavek na to, aby firma uznala nové Dělnické odbory Maruti Suzuki, které na rozdíl od již existujících, byrokratických, etablovaných a stávkokazeckých odborů Maruti Udyog Kamgar vzešly z dílen a výrobních hal. Nutno poznamenat, že odborová forma organizace na pracovišti je budoucím limitem dělnické aktivity, protože i odbory zakládané zdola, militanty, kteří věc myslí upřímně, se dříve či později dostanou do léčky rekuperace, kdy je využije firma, kdy se jí podaří oddělit jejich představitele od dělnické reality či kdy je spolknou byrokratické národní odbory (jako se to stalo v případě odborů v továrně Honda Hero: byly založeny zdola, ale nakonec skončily v konvenčních odborech Všeindický odborový kongres – AITUC – ovládaných indickou komunistickou stranou).

Loňský boj v Maruti Suzuki byl však významný hned z několika důvodů:

• svou délkou, trval od června do října loňského roku;
• kreativitou dělníků, jejich schopností reagovat pružně na kroky svého nepřítele (když se pokusila firma o ofenzívu a uvalila na továrnu výluku, dělníci udělali krok dál a podnik obsadili);
• účastí na stávce – stávkovala většina dělníků Maruti Suzuki, včetně poloviny z celkem 2 400 prekérních zaměstnanců;
• svým rozsahem – boje nezůstaly uzavřeny jen v továrně Maruti Suzuki. Tamním dělníkům vyjádřily solidaritu demonstrace, které se konaly 1. září a 22. září před továrnou, před vládní agenturou státu Harijána i před showroomem Maruti Suzuki v Novém Dillí. Na znamení solidarity s Maruti Suzuki stávkovali 14. září i dělníci v manesarských továrnách Suzuki Powetrain Ltd., Suzuki Castings a v podniku Suzuki Motorcycles v Gurgaonu.

  A nejen to, 7. října propukly solidární stávky v Suzuki Powetrain, Suzuki Castings, Suzuki Motorcycles, které se změnily v několikadenní okupační stávky, ale i v továrnách firem Auto, Omax, Lumax DT, HiLex, Endurance and Technology, Degania Medical Device, FCC Rico a Satyam Auto.

  Právě tak vypadá skutečná solidarita. „Ta »nejlepší« solidarita není založena na soucitu se stávkujícímu, na tom, že je (často proti jejich vůli) bráníme a oslavujeme jako hrdiny, kteří zastupují zájmy celé třídy, ale spíš na tom, že bojujeme předně za své vlastní cíle – a tak dáváme průchod komunitě bojů, kterou sdílíme s ostatními, a jejich nezbytné centralizaci,“ napsali jsme spolu s Mouvement Communiste po návštěvě v Manesaru, Gurgaonu a dalších oblastech Indie a po setkáních s tamními dělnickými militanty v brožurce Maruti Suzuki: dělnická autonomie útočí.

• ona solidarita nebyla náhodná – a to je snad nejdůležitější bod pokusu o stručné zhodnocení stávkového boje: byla výrazem toho, že v indických továrnách se rodí nový hněv a nové aspirace. Jsou živeny i nepokryteckým mottem „více peněz a méně práce“ a protestem proti diktátorské disciplíně tovární hierarchie.
• právě jednota dělníků, spojení dělníků se smlouvami na trvalý úvazek a prekérních, jednota, která překročila hranice továrny, a fakt, že dělníci stávkovali aktivně, boj si organizovali sami (a nebyli pouhými „konzumenty“ stávky), je největším politickým ziskem manesarského boje. Z hlediska materiálních výdobytků neskončila bitva totální porážkou šéfů, a tedy ani totální výhrou dělníků. Některé jejich požadavky skončily kompromisem, jejich hlavní požadavek na uznání jejich odborů zdola vedení splnilo.

Otázkou, kterou za sebou loňské boje nechaly, bylo, zda dělníci dokážou překročit odborovou formu a opřít se spíš o zkušenost vlastního, autonomního boje, který vedly proti firmě nezávisle na odborech.

Násilná konfrontace z poloviny července však tuhle otázku nahradila otázkami novými:

• Pokud je pravda, že do nepokojů byli zapojeni především dělníci se smlouvami a členové odborů, co to znamená pro jednotu s agenturními dělníky?
• Byly protesty (neuváženým) projevem síly, nebo spíše projevem slabosti a pokusem „získat body tvrďáckou hrou“ ze strany nových odborů? Nebo pocitu velikášství, do něhož propadly po loňském boji?
• Ale také: k čemu přesně 18. července došlo, byly na místě i gangy najaté firmou?
• Jak velkou ranou bude represe pro dělnickou militantnost v Maruti Suzuki, ale též v dalších továrnách?

Nepokoje byly i jinde

Násilí v Maruti Suzuki není ojedinělým jevem v kontextu třídního boje v Indii. Článek serveru Research Unit for Political Economy uvádí další příklady: Když se v Yamanu (poblíž města Puducherry) stávkou dožadovalo v lednu 2012 osm set agenturních dělníků smluv na dobu neurčitou a zvýšení mezd, policie napadla jejich stávkové hlídky, zabila předsedu odborů a další stávkující zranila. Rozhněvaní dělníci odpověděli útokem na prezidenta společnosti, který na následky posléze zemřel, a rabováním a vypalováním různých objektů patřících vlastníkům.

V březnu zase protestovali agenturní zaměstnanci firmy Orient Craft v Gurgaonu (exportér oděvních výrobků do řetězců jako Tommy Hilfiger, DKNY a Gap) poté, co jim byla sražena dvoudenní mzda za to, že odmítli pracovat v neděli. Podnikatel následně zaútočil na jednoho dělníka nůžkami. Tisíc dělníků odpovědělo zapálením firemních vozů a policejního auta.

Background: platy (nejen) v automobilovém sektoru v Indii

Nepokoje vysvětluje článek serveru Research Unit for Political Economy obecnou situací v průmyslu a všímá si především automobilového sektoru.

Co se děje se mzdovou úrovní v průmyslu? „Dotuje“ dnes prosperita, o níž mluví kapitál, dělníky? Mají dnes dělníci navrch a pokoušejí se urvat pro sebe větší podíl z přidané hodnoty? ptá se text a vypočítává jednotlivé epizody dělnického boje v automobilovém průmyslu a napojených dodavatelských sektorech. Nejdůležitější se podle něj odehrály ve firmách:

• Mahindra (Nashik) v květnu 2009 a březnu 2011,
• Sunbeam Auto (Gurgaon) v květnu 2009,
• Bosch Chassis (Pune) v červenci 2009,
• Honda Motorcycle (Manesar) v srpnu 2009,
• Rico Auto (Gurgaon) v srpnu 2009, včetně jednodenní stávky celého automobilového sektoru v Gurgaonu,
• Pricol (Coimbatore) v září 2009,
• Volvo (Hoskote, Karnataka) v srpnu 2010,
• MRF Tyres (Chennai) v říjnu 2010 a červenci 2011,
• General Motors (Halol, Gujarat) v březnu 2011,
• Maruti Suzuki (Manesar) v době od června do října 2011,
• Bosch (Bangalore) v září 2011,
• Dunlop (Hooghly) v říjnu 2011,
• Caparo (Sriperumbudur, Tamil Nadu) v prosinci 2011,
• Dunlop (Ambattur, Tamil Nadu) v únoru 2012,
• Hyundai (Chennai) v dubnu 2011 a v období od prosince 2011 do ledna 2012, a další.

Pokles reálných mezd

Nepokoje se neomezují na automobilový průmysl, ale točí se kolem něj. Automobilový sektor v posledních letech rychle rostl: od 8,5 milionu vozů (včetně dvoustopých a třístopých vozidel, osobních a nákladních aut) mezi lety 2004 až 2005 výroba vzrostla na 20,4 milionu v posledních dvou letech. Výroba osobních aut vzrostla z 1, 2 milionu v letech 2004 až 2005 na 3 miliony mezi lety 2010 a 2011 (a pravděpodobně dále roste).

Automobilový sektor je dobře známým „příběhem úspěchu“ rychlého růstu v posledním desetiletí a vláda je odhodlaná udělat z Indie s pomocí masivní státní podpory centrum autoprůmyslu (viz Aspects of India’s Economy, č. 45).

Na druhou stranu je dobře střeženým tajemstvím, že reálné mzdy v autoprůmyslu, započteme-li inflaci, ve skutečnosti od roku 2000-20011 do roku 2009-2010, což je poslední období, pro které jsou dostupná data, neustále klesaly. Pravda, roční příjmy zaměstnanců v autoprůmyslu nominálně vzrostly z 79 446 rupií v období 2000-2001 na 88 671 rupií v období 2004-2005 a poté až na 109 575 rupií v letech 2009-2010.

Jenže index spotřebních cen průmyslového dělníka nepřetržitě rostl rychleji než mzdy. Reálné mzdy tak mezi lety 2000-2001 a 2009-2010 klesly o 19,1 procenta.

Čistá přidaná hodnota na jednoho dělníka v autoprůmyslu na druhé straně stoupala, až dosáhla v letech 2005 až 2006 vrcholu, aby během let zpomalení ekonomiky poklesla. Každý dělník tak v letech 2000-2001 dodal přidanou hodnotu 290 tisíc rupií; do období 2009-2010 se toto číslo zvedlo na 790 tisíc rupií.

Mzdy naproti tomu klesaly. V období 2000-2001 tvořily 27,4 procenta přidané hodnoty, do roku 2009-2010 jejich podíl klesl na 15,4 procenta.

Jak se to odehrálo? ptá se dál text a odpovídá si: Nešlo jen o růst produktivity práce, schopnosti produkovat více díky nové technologii.

Jedním z dalších faktorů je tvrdá mocenská politika firem proti organizovanosti dělníků, která má kontroverzní podobu „dělnických odborů“. Kapitál v Indii dává před rekuperací, ochočením a využitím instituce odborů, jak to známe například z evropských států, ale i Číny či Jižní Koreje, přednost zabránění jejich vzniku.

K tomuto cíli používají podle článku zaměstnavatelé různé metody včetně propouštění, žalob, bití a dokonce i vražd. Německý dodavatel autoprůmyslu Bosch s úspěchem přečkal tři pokusy o založení odborů. Stejné je to i jinde, ve firmách Hyundai, Hero Honda, Wonjin, Maruti Suzuki, Graziano, Rico Auto.

Když se 1 800 agenturních dělníků z továrny Hero Honda v Dharuvera pokusilo vstoupit do odborů podle svého vlastního výběru, jejich vůdci byli obviněni z pokusu o vraždu. V roce 2009 byli dělníci z Rico Auto, Gurgaon, napadeni gangstery, kteří jednoho dělníka zabili. Automobilové fabriky přesunují výrobu do Gudžarátu s nepokryteckým vysvětlením, že jim jde o to, zajistit výrobě prostředí bez odborů.

Podobně důležitou metodou snižování mezd je najímání agenturních dělníků, najímání učňů a dělníků v zaškolovacím období za zlomek mzdy kmenových zaměstnanců. V oblasti Gurgaon-Manesar-Bawal kolem Dillí, kde se nachází 60 procent automobilové výroby v Indii, je 80 procent z odhadovaného počtu jednoho milionu dělníků najímáno přes agentury.

Jinde v Indii není situace jiná. Průzkum Institutu ekonomického růstu ukázal, že v Západním Bengálsku a Gudžarátu je 60 až 70 procent dělníků agenturních, toto číslo je přitom třikrát vyšší než údaj, který uvádí výroční zpráva těchto států (údaje Institutu ekonomického růstu jsou založeny na datech poskytovaných přímo firmami).

Právě agenturní dělníci byli nejvíce postiženi růstem cen. Jejich reálné mzdy prudce poklesly.

Pokles reálných mezd v automobilkách je jen vrcholkem ledovce

Dělníci z autoprůmyslu jsou přitom jen nápadným příkladem obecného trendu. Jak můžeme vidět v grafech 4 a 5, reálné mzdy byly v letech 2009-2010 nižší než mezi lety 2000-2001 v továrnách obecně, ačkoli propad nebyl tak prudký, jako v automobilovém průmyslu. Podíl mezd na přidané hodnotě v továrnách se za tuto dobu výrazně snížil.

Podle oficiálních čísel Pracovního úřadu se pokles reálných mezd netýká jen průmyslové pracovní síly. V období mezi lety 2004-5 a 2008-9 poklesly i reálné mzdy v zemědělských oblastech. To by mohly být zlé zprávy pro podniky vyrábějící levné zboží masové spotřeby, ty ovšem představují stále menší a menší díl korporátního sektoru. Nízké mzdy a příjmy obecně v zemědělství mohou korporátní sektor v jiném smyslu dokonce potěšit: situace na vesnicích je natolik bezútěšnou alternativou práci v továrnách, že pomáhá srážet dolů mzdy v průmyslu.