» Kolinko: Třídní kompozice

Dělnická třída není homogenní celek – výchozí podmínky se liší podle typu pracovišť a práce, kvalifikace, genderu a bezpočtu dalších aspektů. Z druhé strany nepanují uvnitř třídy ani stejné zkušenosti s odporem, stávkami, bojem, zkrátka s tím, jak dělníci využívají své „technické“ pracovní podmínky proti kapitálu. Koncept třídní kompozice vnímá v kontrastru vůči tradičním levicovým schématům dělnickou třídu právě v celé její pestrosti, uvnitř které současně hledá možnosti (a limity) boje, stejně jako šance na co nejširší politické sjednocení pracujících. Už víc jak deset let starý text bývalé německé skupiny Kolinko není vyčerpávajícím rozborem tématu, ale zcela jistě do něj poslouží jako stručný a výstižný úvod.

Úvod

Pojem třídní kompozice je součástí našeho hledání možnosti revoluce. Klademe si otázku, v čem spočívá moc pro uskutečnění zásadní společenské změny. Je nám jasné, že odstranit vykořisťování mohou pouze ti, kdo jsou vykořisťováni. Tato odpověď je však současně jen velmi obecná a vypovídá jenom málo o charakteru a způsobu toho, jak by tento proces osvobození měl probíhat. Představy marxismu-leninismu nemají s našimi zkušenostmi nic společného: „dělnická třída“ není žádným homogenním útvarem, ani zde nevidíme žádnou možnost pro to, že by nějaká strana mohla překonat separace a vtisknout bojům revoluční charakter. Analýza „třídní kompozice“ nám napomáhá přesněji rozumět tomu, čím jsou dělnické boje určovány, jak z nich může povstat třídní hnutí a jak můžeme být aktivní součástí tohoto procesu.

1 Otázce po roli revolucionářů a revolucionářek předchází otázka po jejich vztahu a porozumění dělnické třídě

V diskusi o roli revolucionářů a revolucionářek jsou proti sobě často stavěny jen různé politické proudy (leninismus, syndikalismus, komunismus rad atd.). Musíme se přesněji podívat na to, z jakého porozumění dělnické třídě a z jakého materiálního vztahu k ní tato různá pojetí role a organizace revolucionářů a revolucionářek vyvstávají.

2 Různé komunistické proudy (leninismus, komunismus rad atd.) spojuje formální pojetí kapitálu a dělnické třídy

Kapitál je těmito různými proudy nahlížen obecně pouze jako formální vztah vykořisťování: nadpráci výrobců si přivlastňují soukromé (nebo státní) ruce. Konkrétní pracovní proces, který tuto separaci výrobních prostředků a výrobku vytváří, se zde nezohledňuje. Z toho vyplývá formální pojetí dělnické třídy: Ta je vnímána jako masa vykořisťovaných, kteří kvůli absenci vlastnictví výrobních prostředků musí prodávat svou pracovní sílu. Z takovéhoto pojetí dělnické třídy se vyvozují různé politické závěry: Leninisté vnímají jako nutné, že masa vykořisťovaných, jejichž jednota vychází pouze z jejich formální rovnosti, musí být sjednocena prostřednictvím strany; strana musí dát spontánním bojům vykořisťovaných strategický směr. Komunisté rad vycházejí ze „spontaneity“, s níž se rozvíjejí boje z masy dělníků a dělnic; jen málo si kladou otázku po základech této „spontaneity“, stejně jako po strategickém směřování; svůj úkol vidí v prvé řadě v tom, napomáhat šíření zkušeností „sebeaktivity“ dělníků a dělnic.

3 Formální pojetí dělnické třídy nemůže vysvětlit sebe-emancipaci dělníků a dělnic resp. ji nemůže podpořit

Formální pojetí vykořisťování (vyvlastněná nadpráce) nijak neosvětluje, jaké možnosti se mohou rozvinout prostřednictvím sebeorganizace dělníků a dělnic. Jako „nevlastníci“ výrobních prostředků nemají žádnou moc a prostý fakt, že jsou všichni vykořisťováni, mezi nimi nevytváří žádnou reálnou souvislost. Možnost sebeorganizace vyplývá pouze ze skutečnosti, že se dělníci nacházejí v praktickém vztahu mezi sebou navzájem a ke kapitálu: pracují společně ve výrobním procesu a jsou součástí společenské dělby práce. Jako výrobci nestojí proti kapitálu coby formální „námezdně pracující“, nýbrž svou praktickou činností produkují kapitál. Jen v tomto vztahu mohou dělnické boje rozvinout svou vlastní sílu. Izolaci dělníků a dělnic v jednotlivých továrnách, sektorech atd., a z ní vyplývající limity bojů, nelze „uměle“ překonat tím, že bude společenství dělníků jako „vykořisťovaných námezdně pracujících“ bráno za základ organizace. V těchto pokusech spočívá jádro každého odborového organizování: Jsou zde vždy nezbytné vnější organizace a zastupitelské instituce, aby se „formální souvislost“ námezdně pracujících organizačně udržela pohromadě. Leninismus tuto hlouběji ležící příčinu existence „odborových forem“ nerozpoznal. Celý problém vnímá jen čistě jako otázku vedení: Bude vnější souvislost utvořena prostřednictvím odborů nebo komunistické strany? Kritika leninismu se pak většinou omezuje na kritizování forem této vnější soudržnosti: „nedemokratické“, „neutvářené dělníky samotnými“. Jenom v řídkých případech potom levicoví kritici analyzují výrobní proces jako základ forem a souvislosti dělnických bojů. Odtud pak také vyplývá jejich náchylnost sledovat pouze spontaneitu těchto bojů a nevšímat si v nich, tudíž ani nepopohánět kupředu, žádné strategické směřování. Proč se však přes podobně pojetí třídy vyvinuly různé politické proudy?

4 Příčina různých „politických představ“ leninismu a dalších proudů vychází ze skutečnosti, že reflektují různé vývojové stupně vykořisťování a třídního boje

Komunisté rad a další kritizují na leninismu především poručnický a nedemokratický charakter strany. Hlubší kritika však podle našeho názoru vychází z analýzy, že bolševický model strany vzešel ze specifické materiální situace Ruska konce 19. století. Agrární společnost s rozptýlenými a izolovanými rolnickými vesnicemi, vysokou mírou negramotnosti a pouze malými jádry industrializovaných zón bylo možné politicky unifikovat pouze vnější masovou organizací. Toto vnější organizování však již nebylo potřebné pro průmyslové státy západní Evropy 20. let minulého století, protože dělníky a dělnice spojily továrny, což se na politické úrovni projevilo ze strany dělníků budováním rad. Jen málo z levicových kritiků leninismu dnes vnímá materiální jádro této kritiky. Kritizují leninismus pouze na politické rovině, aniž by se ptali po jeho materiálních kořenech. Tuto kritiku, v níž je nutné provést analýzu proměn organizace vykořisťování a dělnických bojů, musíme opět postavit z hlavy na nohy, abychom z toho vycházejíce mohli rozvíjet naše politické strategie. Tomu je užitečný pojem třídní kompozice.

5 Jádrem pojmu třídní kompozice je poznání, že způsob výroby a dělnického boje spolu vzájemně souvisí

Dělníci společně nebojují na základě „uvědomění“, že jsou všichni vykořisťovaní. Dělnické boje povstávají z konkrétních pracovních podmínek, z konkrétních situací vykořisťování. Tyto boje na sebe berou různé formy (v dějinách, prostoru, odvětvích atd.), protože se odlišuje konkrétní pracovní proces a tím i materiální forma vykořisťování. Způsob výroby a pozice v rámci společenské produkce určuje formu a možnosti boje: Lišit se bude způsob boje řidičů kamiónů a stavebních dělníků, stejně jako stávky v továrnách, které vyrábí pro světový trh, budou mít jiný dopad, než stávky v call centrech. Při analýze souvislosti způsobu výroby a dělnického boje rozlišujeme dva pojmy třídní kompozice:

  • „technická kompozice“ popisuje podmínky, za nichž dává kapitál dělníky dohromady; k tomu patří jak podmínky v bezprostředním výrobním procesu (např. dělba práce v různých odděleních, separace „výroby“ a plánování, nasazení určitých strojů atd.), tak také formy reprodukce (bydlení, struktura rodiny atd.);
  • „politická kompozice“ popisuje proces, jakým způsobem dělníci a dělnice obracejí „technickou kompozici“ proti kapitálu a jak používají svou spojitost pracovní síly coby organizační výchozí bod boje; také v našich řadách se mnoho diskutuje o tom, v jakém bodě již můžeme hovořit o „politické kompozici třídy“: Jedna strana zastává stanovisko, že o „politické kompozici třídy můžeme mluvit již tehdy, když dělníci jedné továrny nebo sektoru organizují svůj boj takovým způsobem, že přesahuje podmínky výroby. Jiná pozice vnímá jako předpoklad „politické kompozice třídy“ vlnu dělnických bojů, které se ve formě „třídního hnutí“ unifikují podél bojů v určitém klíčovém sektoru společenského výrobního procesu. Jako příklad bývá uváděna role bojů v automobilovém sektoru pro třídní hnutí 60. a 70. let.

V dalších řádcích se pokusíme na jednotlivých otázkách načrtnout, jak specifická forma výrobního procesu určuje dělnické boje.

a) bezprostřední organizace

To, zda dělníci a dělnice bojují v konfliktech individuálně nebo kolektivně, závisí v podstatné míře na tom, jak se k sobě navzájem musí vztahovat v rámci výrobního procesu. Je-li práce spíše výrazem individuální dovednosti (řemeslo), budou také konflikty řešeny spíše individuálně. Existuje-li prostřednictvím způsobu výroby založeného na dělbě práce mezi jednotlivými výrobci vzájemná závislost a úzké kontakty, bude zde také vyvstávat nezbytnost kolektivního jednání. Jsou-li dělníci schopni své boje si organizovat sami, závisí dále od toho, zda se prostřednictvím pracovního procesu nacházejí v takové situaci, kdy spolu vzájemně komunikují (vyšší stupeň kooperace, koncentrace mnoha dělníků a dělnic v továrně/bydlišti atd.).

b) bezprostřední moc

Základem vyvstání, obsahu a perspektiv dělnických bojů je otázka, do jaké míry mohou rozvinout svou moc proti kapitálu. To závisí na mnoha podmínkách: např. zdali se dělníci koncentrují v bodech, které mají pro proces výroby a akumulace zvláštní význam; zdali boj probíhá ve fázi konjunktury (boom, větší objem zakázek atd.) nebo v rámci takové skladby kapitálu (vyšší stupeň užití strojů si vynucuje delší dobu jejich běhu), v němž dochází ke zvýšené závislosti na pracovní síle.

c) politický obsah

„Politické uvědomění“, tedy uvědomění, že jako třída stojíme proti kapitálu, nemusí být dělníkům a dělnicím vnášeno zvenčí, nýbrž se rodí v samotných bojích. „Uvědomění“ vyvstávající v bojích však stejně tak závisí na vzájemných materiálních vztazích výrobců i na jejich vztahu k výrobním prostředků. Kapitalistický výrobní způsob je masovou produkcí, jež stojí na dělbě práce a strojích. Zda dělníci pojímají vykořisťování jednoduše odborářsky jako individuální kořistění svého šéfa či nerovného rozdělování, nebo politicky jako společenský výrobní vztah s vlastními zákony, závisí od podmínek, v jejichž rámci musí pracovat. Není to žádná otázka „falešného uvědomění“, jak tvrdí leninisté nýbrž otázka, jak dalece vykořisťování neprobíhá kapitalisticky pouze po formální stránce (námezdní práce), ale také materiálně a obsahově (stroje a technologie, hierarchická dělba práce atd.). Na několika příkladech ukážeme, jak specifické výrobní podmínky ovlivňují politický obsah dělnických bojů:

Vztah ke mzdě: V kapitalismu má mzda jako „individuální směna za práci“ zastřít fakt, že si kapitál přivlastňuje kolektivní pracovní sílu. Dělníkovi, který společně pracuje se stovkami dalších dělníků a dělnic, s nimiž vykonává stejnou práci, bude zřejmější, že „individuální smluvní vztahy“ jsou převrácením skutečnosti, než nějakému řemeslníkovi, jenž na základě své zvláštní kvalifikace vykonává „specifickou“ práci.

Vztah k práci: Práce má v kapitalismu abstraktní charakter, tzn. že zde neběží o její specifické rysy, protože ve výrobku se musí odrážet jako pouhá nadpráce. Dělník, který musí společně s ostatními vykonávat „nekvalifikovanou“ práci, bude k ní mít jiný vztah, než nějaký specializovaný dělník. Práce mu bude připadat jen jako abstraktní a zaměnitelná, bude mít slabší sklony k „stavovskému uvědomění“ a profesní hrdosti.

Vztah k dalším dělníkům: Že se s „formálním pojetím třídy“ daleko nedostaneme, se ukáže tehdy, když se blížeji podíváme na kompozici pracovní síly např. v jednom podniku. Můžeme sice konstatovat, že dílenští předáci, mistři, vedoucí oddělení a manažeři jsou „námezdně pracující“, a tudíž jsou formálně vykořisťovaní. Zároveň však také poznáme, že se konkrétní dělnický boj musí většinou prosazovat i proti těmto „malým šéfům“. (Hierarchická) dělba práce v rámci společenského výrobního procesu je základem pro rasistické a sexistické separace uvnitř dělnické třídy. Kapitál se tedy snaží dělníky rozštěpit tím, že do výrobního procesu vedle sebe staví pracující různého pohlaví, barvy kůže, „národnosti“ atd. Obzvláště v takovýchto „pestře zkomponovaných“ sektorech vykořisťování je klíčové, zdali v bojích dojde k prolomení těchto identit, nebo k jejich upevnění.

Vztah k výrobním prostředkům: Kapitál je výrobní způsob, v němž mrtvá práce diktuje práci živé. Dělník, který musí pracovat v rytmu stroje, a který vidí, že se jeho situace užitím stále novějších a novějších technologií, strojů atd. nijak nelepší, bude mít menší problém s pochopením a napadením této zvláštnosti kapitalistického vykořisťování. Zatímco dělníkům v nějakém řemeslném výrobním procesu, v němž jsou stále ještě „pány svých nástrojů“, bude vykořisťující vztahy symbolizovat spíše postava šéfa.

Vztah k výrobku: Dělníkům, kteří produkují výrobky masové povahy, je už z povahy jejich práce zřejmé, že v kapitalismu je užitná hodnota až druhořadou záležitostí, že v popředí stojí především kvantita. K užitné hodnotě výrobku nemají často žádný vztah, protože jejich práce představovala na jeho zhotovení jen maličkou část. Mnoho dělníků dnes navíc nevyrábí materiální výrobky, nýbrž v rámci průmyslových vztahů produkují „služby“. Je nutné diskutovat právě i o tom, jaký vliv má „imateriální“ charakter práce na dělnické boje. Zůstává pro nás otevřenou otázkou, do jaké míry na sebe mohou boje „řemeslníků“, zemědělských dělníků a dalších proletářů, kteří nemusí pracovat v rámci „průmyslových“, tzn. specificky kapitalistických podmínek, brát antikapitalistický charakter. Rozhodující otázkou je, jak se mohou tyto boje bez vnějšího sjednocování (pod hlavičkou „antiglobalizačního hnutí“, „Peoples Global Action“ atd.) přes různé výchozí podmínky propojit s boji „průmyslového proletariátu“.

d) expanze

Zda boje expandují, závisí sice také na „spontaneitě“, atmosféře ve společnosti a náhodě, avšak pro politickou strategii je důležitá především materiální základna: V jakém vztahu je konkrétní boj k společenské produkci jako celku? Podniky jsou více nebo méně propojeny v rámci společenské dělby práce: mezinárodní dodavatelské řetězce, doprava, propojení „vědecké práce“ v ústavech a univerzitách, propojení „služeb“ a distribuce. Na základě toho zde existují rozdíly také v tom, jaké dopady může mít konkrétní boj: Ovlivňuje např. určitá stávka každodenní život masy dělníků a dělnic? Pozorují dělníci dopady stávky coby výrobci tím, že jim např. schází díly pro výrobu, nebo jako spotřebitelé, že např. najednou nedostávají žádné noviny? Pro rozšíření stávky je tedy důležité, že další dělníci nezachytí stávku pouze prostřednictvím „médií“, nýbrž také že materiálně ovlivní jejich (pracovní) každodennost. Společenský rozměr výroby tak získá jasné kontury a tím může dojít k rozpoznání vlastní izolace jako „umělé“ záležitosti, stejně jako k rozpoznání přímého propojení s ostatními dělníky.

Schopnost prolomení izolace boje na základě vlastní aktivity závisí také na tom, jakou společenskou kvalifikaci dělníci jako pracovní síla získali: např. jejich organizační schopnosti, zacházení s komunikačními prostředky, umění improvizace, zkušenosti coby pracovních migrantů atd.

e) politické zevšeobecnění

V dějinách třídního boje nikdy nedošlo k nějakému „masovému povstání“, nikdy zde nebyla žádná „většina“, která by se vzedmula jako „jeden muž“. Vždy tu byly jen malé části proletariátu (určité továrny, sektoru, regionu atd.), které zahajovaly boje, poháněly je kupředu, nebo se stávaly symbolem resp. referenčním bodem celého hnutí. Tato „jádra“ se nekonstituovala na základě „vyššího uvědomění“, ale také ne díky náhodě. V 70. letech tuto roli sehrávali především dělníci a dělnice v automobilovém průmyslu. Tento sektor byl páteří poválečného kapitalistického boomu, do metropolí přitahoval tisíce dělníků, technologiemi a organizací práce sjednocoval jejich zkušenosti, byl centrem mezinárodní a jednotlivá odvětví překračující dělby práce. Rovněž samotný produkt tohoto sektoru byl společenským symbolem rostoucího bohatství, na němž se ovšem člověk jako dělník mohl podílet pouze tak, že se podřídil diktátu továrny.

V jiných údobích a místech faktorem, který určoval stávkové vlny, byly určité regiony. Mnohem více než nějaká „tradice“ zde opět hrál roli jejich význam ve společenském výrobním procesu (přístavní města, hornické regiony atd.). V těchto centrech rozvoje se většinou obzvláště jasně vyjevuje souvislost státu a kapitálu (infrastruktura, pracovní politika, zvláštní zákony atd.), stejně jako globalita této společnosti („zahraniční investoři“, migrace). Mezi příklady lze v 50 a 60. letech uvést města jako Turín nebo dnes tzv. maquilladory v Latinské Americe či zvláštní rozvojové zóny v Číně. Také v Evropě existují zvláštní „ostrovy rozvoje“ (např. západní hranice Polska, region okolo Drážďan v jinak v krizi se zmítající východní části Německa, Piemont atd.), které se vyznačují poskytováním subvencí, zvláštní pracovní politikou, vnitřní migrací atd.

Tím nemá být řečeno, že bez těchto „center“ nemůže dojít k žádnému rozšíření stávkových hnutí. Avšak porážka těchto hnutí souvisí často s tím, že se k nim tato „centra“ buď nepřipojila, nebo že v nich byla poražena. Otázka „politického zevšeobecnění“ je tedy méně otázkou „politického vedení“, jako spíše otázkou, nakolik se boje rozvinuly podél společenských linií výroby a nakolik zasáhly kapitál v jeho klíčových bodech.

f) komunistická tendence

Existují velmi různá pojetí toho, co se nazývá „komunistickou tendencí“. Na jedné straně tu existuje představa, že lidem je vlastní kvazi lidské nutkání směrem k lepší společnosti, které dochází vyjádření v bojích. Na opačné straně se lze setkat s klasickou ortodoxní koncepcí, že rozvoj výrobních sil překoná kapitalismus a učiní komunismus možným. Jak leninismus, tak většina z levě-komunistických proudů zde mají o výrobních silách velmi mechanistickou představu: představují si je jako činitele sestávajícího z konkurence se rozvíjejících technologií a rozšiřování společenské dělby práce. V možnosti, že díky rostoucím výrobním silám není produkce bohatství již závislá na individuální dřině, spatřují základ komunismu. Nijak se nedotýkají rozporu, že problém není v tom, že by se „výrobní síly“ nacházely ve „špatných rukou“, nýbrž v tom, že konkrétní užití technologií (výrobní linka), vědy (taylorismus) a forem zespolečenštění („globalizace“) není ničím jiným, než prostředky, kterými kapitál vykonává svůj diktát nad dělníky a dělnicemi. Řešení tohoto rozporu může vzejít pouze z bojů dělníků a dělnic, kteří sami sebe, a tedy i své produktivní síly, zespolečenští a zglobalizují vlastním způsobem, a tím materiálně změní i výrobní podmínky. Nic více, nic méně.

Boje se tedy musí prakticky vztahovat k existujícímu rozporu mezi společenskými možnostmi (enormní produkce bohatství, společenského vědění, technologií) a realitou (dřina a relativní chudoba). Produktivní síly neexistují jednoduše jako „stav společenských výrobních sil“. Úroveň technologií, aplikované vědy, stupeň zespolečenštění (společenské) dělby práce atd. se liší podle sektorů, regionů atd. Dělníci a dělnice pracují v různě „rozvinutých“ odvětvích a proto se ve svých bojích odlišným způsobem vztahují k rozporům a možnostem ležícím v společenských produktivních silách. V nedostatečně rozvinutých zónách (málo investic, investice do „pracovně intenzivní“ výroby) se bude „nutnost komunismu“ vyjadřovat v první řadě v tom, že dělníci budou napadat nedostatek práce a její intenzitu jako konsekvenci kapitalistického výrobního způsobu. V centrech rozvoje se rozpor vyjadřuje především v tom, že život dělníků a dělnic je i přes „moderní technologie“ a „nadbytek“ dále určován relativní chudobou a dřinou. Komunistická revoluce bude muset tuto kapitalismem vytvořenou separaci „rozvoje a zaostalosti“ překonat. Musíme si klást otázku, v jakých bodech nerovnoměrného vývoje tento proces započne a jak se může dále rozvinout. Které boje se mohou jako nová „produktivní síla“ zevšeobecnit a na základě svého materiálního rámce (úroveň technologie, vědy atd.) vyjádřit naději na novou podobu a způsob společenské produkce?

Není jednoduché zde uvést nějaké příklady. V dějinách dělnických bojů vždy mezi „stavem výrobních sil“ a utopií existovala souvislost. Rolnické revolty v sobě obsahovaly méně „sociální utopie“, byly spíše utopií, v níž by byla půda obdělávána ve vlastní „anarchistické“ režii. Tovární boje počátku 20. století byly neseny sociální utopií socialismu, v níž by byly továrny kontrolovány samotnými dělníky. Boje 60. a 70. let odrážely stále silnější „zvědečtění“ výroby, teror strojů a technologií, stejně jako odcizení od výrobku. Hranice mezi „dělnickým bojem“ a ostatními hnutími se setřely na základě narůstajícího zespolečenšťování výroby. Centra hnutí (velké továrny a univerzity) si osvojila mnohé z „produktivních možností“. Dělba práce a výrobní linka byly využity v rámci stávek částí továrních provozů, okupace továren vytvořily prostor, nasazeny byly moderní komunikační prostředky, univerzitní struktury byly hnutím přivlastněny atd. Hnutí se díky tomu samo stalo „produktivnějším a kreativnějším“ a rozvinuté možnosti jednání přenášelo i do ostatních sfér společnosti. „Stav produktivních sil“ reflektovalo ve svých požadavcích a nadějích: V popředí bojů stálo již méně převzetí, jako spíše odmítnutí celého výrobního způsobu a kritika práce. Utopií již nebylo ani tolik „přivlastnění si továrny“, jako její úplná automatizace.

6 Kompozice třídy vyjadřuje vnitřní souvislost a tendenci třídních bojů

Výše popsané problémy nastolují otázku strategie v rámci třídního boje. Strategie se musí vztahovat k tendencím existujícím v kapitalismu: Ve společenském výrobním procesu kapitalismus vytváří oblasti rozvinutosti a zaostalosti, které propojuje na základě třídního konfliktu, a v tom spočívá podstata jeho dynamiky. V rámci high-tech továren existují oddělení, která se nachází na různé „technické“ úrovni. Tyto továrny jsou zase napojeny na dodavatelské firmy nejrůznější úrovně, a to až do úrovně „dílen Třetího světa“. Tyto různé stupně rozvoje jsou materiálním základem nerovnoměrnosti a separací v třídním boji. Pokud se dělníkům a dělnicím daří generalizovat boje podél těchto linií nerovnoměrného rozvoje, a propojují-li tak boje různé vývojové stupně, potom to vede k vyrovnávání výrobních podmínek. Boje dělníků a dělnic v automobilkách 60. až 80. let vedly k tomu, že se podmínky v klíčových továrnách celosvětově vyrovnaly jak technicky, tak také „pro“ dělníky (podobné mzdy ve vztahu k výrobku), a to i v bývalých zónách podrozvinutosti (Brazílie, Mexiko atd.). Kapitál odpovídá na „politickou kompozici třídy“ (unifikaci třídního boje) „novou technickou kompozicí třídy“, posunutím nerovnoměrného vývoje na vyšší úroveň: Jedny regiony jsou „deindustrializovány“, v jiných zase dochází k technologickému skoku kupředu. Staré klíčové továrny 70. let jsou demontovány, aby byly současně utvářeny nové řetězce dodavatelských firem, které výrobu „globalizují“ atd. Kapitál vytváří nová centra, od kterých závisí generalizace budoucích bojů, ať už to mají být rozvojové zóny v Asii nebo Latinské Americe, či jednotlivé projekty, jako je např. smart-továrna. Materiální základna budoucích bojů je tak předem daná. Strategie tedy neleží separovaně v hlavách revolucionářů, nýbrž spočívá v procesu materiálního rozvoje (dělbě práce, aplikované vědě, strojích, technologiích atd.).

7 Úkolem revolucionářů a revolucionářek je analýza kapitalistického rozvoje, aby mohli před boje otevřeně klást jejich možnosti

Zvláštní role revolucionářů a revolucionářek nevychází z „politického uvědomění“, které by třídním bojům chybělo. Vychází z přehledu a interpretace toho, co se před nimi materiálně odehrává. Možnost sebeorganizace bojů, jejich moc a body, z nichž se mohou rozšířit a generalizovat, jsou dané výrobními podmínkami. Úkol revolucionářů spočívá v tom ukázat bojům vedle jejich materiálního rámce také všechny jejich možnosti. Zde už nejde pouze o jednotlivé boje, ale o celá třídní hnutí, která se odehrávají v rámci sítí nerovnoměrného rozvoje. Zde spočívá náš úkol v objasnění propojení mezi jednotlivými odvětvími a politickými důvody jejich nerovnosti. Analýza materiální základny dělnických bojů určuje také to, kde jako revolucionáři a revolucionářky intervenujeme. Nestačí jen sledovat spontánní mustr třídních bojů a tyto boje pouze dokumentovat. Musíme rozpoznat body, jež mají pro budoucí boje strategický význam. Tyto body nemusí být nutně z těch „nejrozvinutějších“, ale často se může jednat o spojovací články mezi různými stupni rozvoje (doprava mezi různými místy výroby, zpracování dat mezi výrobou a distribucí atd.), od kterých však závisí generalizace bojů. Pro tyto úkoly potřebujeme více než jen výměnu informací – potřebujeme společnou organizovanou diskusi a praxi.

(Přeloženo z Kolinko 4/2001: německá verze, anglická verze)