» Poznámky ke třídě (pro A-kontra 3/07)

Otázka třídy je ústředním tématem aktuálního čísla časopisu A-kontra (3/07). Přinášíme vám náš příspěvek.

(Přiblížení celého čísla A-kontra najdete v téhle upoutávce.)

Před otázkami nadhozenými anketou leží nevyslovená ta otázka, která je pro celé téma primární: Proč se o téma tříd(y) starat, s jakým motivem? Cíle, s nimiž se lze o třídu zajímat, totiž napovídají, kudy se bude definice ubírat. A z tohoto pohledu bychom odložili stranou sociologické, ekonomické či kulturní pohledy, které se snaží vtěsnat do „třídní množiny“ jednoho každého/jednu každou třeba podle pozice na pracovním trhu, platu, majetku, vzdělání… Naše motivace je politická: nalézt aktéra radikální sociální změny. A proletariát onou silou může být, protože zatímco na jedné straně je to on, kdo svou prací udržuje kapitál v chodu, může na straně druhé kapitalistický stroj zastavit.

Otázka třídy je nicméně příliš komplexní na to, aby se obsáhla v krátké odpovědi, takže se spíše pokusíme, s omluvou za strohost a úsečnost, omezit na několik výchozích poznámek, které mohou být protilátkou proti ideologizování.

Třída není „čistým andělem“ uprostřed kapitalismu. Není masou „uvědomělých, ctnostných“ dělníků, které probudíme, budeme-li nad touhle moralistickou vizí dostatečně dlouho onanovat. Či jinak řečeno, není apriorní negací kapitálu, něčím, co by bylo kapitálu cizí: naopak, vězí v něm až po uši, je tím, kdo kapitál reprodukuje – a právě to jí dává sociální a politickou moc ho zničit. A abychom pokryli i opačný, povýšenecký pól moralizování – není ani stádem konzumentů, zombies „omezených na materiální statky“. Naproti proletariátu potom nestojí „tlustý kapitalista“ jako monstrum, ale kapitál jako společenský vztah, který vládne i šéfům (kteří bývají začasto svině, beze sporu).

Třída není a nikdy nebyla zcela homogenním blokem. Třídní realita je pestřejší. A nejsou-li naším cílem klišé, je třeba nezůstat na povrchu, je třeba podívat se na technickou kompozici třídy: na to, jak třídu konkrétně formuje kapitál, když ji organizuje ve výrobě, v jednotlivých sektorech, když rozehrává konkurenční hru uvnitř dělnické třídy, jak se do třídy promítá kvalifikace, věk, gender atd. S tím pak souvisí politická kompozice třídy – to, jak jedná třída samotná, jak klade odpor, jaká je její moc, očekávání a naděje… Politická a technická kompozice třídy jsou přitom dvě strany jedné mince, jedna ovlivňuje druhou: politická kompozice není nic jiného, než jak dělníci obracejí svou technickou kompozici proti kapitálu (jiné možnosti boje mají dělníci v just-in-time provozech, jiné v provozech se zásobami výrobních dílů), proměny technické kompozice jsou pak zase nezřídka reakcí kapitálu na jejich boje (například vzpurného chování v továrnách využil kapitál k tomu, že se poučil a zlepšil kontrolu výrobu, po jiných protestech přišli šéfové zase na to, že je pro ně jen výhodné uplatnit prvky samosprávy a zatáhnout dělníky do řízení výroby).

Ačkoli základní rysy kapitalismu (vykořisťování živé práce, odcizení) přetrvává, třídní kompozice, konkrétní povaha práce a tvář proletariátu není historicky neměnná. Realita někdejšího dělníka byla jiná než realita dělnice z dnešního, moderního podniku, logika továrny se rozšířila i do nemocnic či supermarketů, zbožní vztahy pronikly i do sfér života, kde dříve nebyly. V tomhle smyslu se pomyslné hranice proletariátu jako by rozšířily. Zejména za poslední půlstoletí se realita proletariátu změnila v souvislosti se zaváděním automatizace, která z pracujícího učinila pouhý přívěšek, prodlouženou ruku stroje, obsluhu a otroka technologie a která degradovala na úroveň práce na tovární lince i mnohé profese, kolem nichž kdysi vlála aureola „kreativity“, „nezávislosti“ či „seberealizace“.

Stejné není ani postavení proletariátu ve společnosti: zatímco v předminulém století byl proletariát jakoby téměř vnější, do společnosti nezačleněnou silou, vyspělý kapitalismus, kdy kapitál ovládl nejen výrobu, ale prostoupil všemi skulinami (reprodukce) společnosti, proletariát integroval a připravil o jakýkoli nezávislý prostor. Vlastní dělnické instituce od odborů přes tělovýchovné jednoty až po svépomocné spolky, vlastní, ideologií nedotčená dělnická kultura, identita a „mentalita“ jsou věci, které skončily snad už se začátkem dvacátého století. Sbohem. Moderní kapitalismus nenechává proletariátu žádný vlastní prostor: ten může proletariát najít jen na výsostně politickém terénu.

Svou destruktivní moc může proletariát proti kapitalistickému výrobnímu způsobu a státu použít, jen když najde svou politickou tvář. Když přestane fungovat jako pracovní síla (variabilní kapitál) pro kapitalistickou výrobu, ale nadechne se a začne žít jako aktivní subjekt, se svými zájmy a politickým vyjádřením. To znamená, když překročí hranice továrny, ekonomiky, občanství, rasy či genderu, rozejde se s politickými stranami, odbory a začne jednat jako autonomní aktér se svými egoistickými zájmy, navzdory možnostem podniku, bez ohledu na zájmy národního hospodářství a za odmítnutí svěrací kazajky občanské demokracie.

Třída jako ti, na které kapitál uvalil nutnost prodávat svou pracovní sílu, a třída jako autonomní aktér nejsou chirurgicky separované množiny, spíš dva momenty jednoho procesu. Onen aktér se totiž nezrodí z říše politické propagandy, studia radikálních textů ani ze sítě družstev či kolektivů, které paralelně koexistují se systémem (a prý nezávisle na něm). Vyrůstá z konkrétních bojů za požadavky dnes a tady, a to třebas i komplikovaným způsobem: Jak číst zkušenost ze čtyřicátých let minulého století v amerických automobilkách, kdy dělníci hlasovali pro zachování embarga na stávky, kvůli zájmům válečné ekonomiky, zatímco před volbami, během nich a po nich… stávkovali v divokých stávkách? Jednali jako vlastenci, nebo jako dělníci?

Nejdůležitějším hráčem je tak, z jistého úhlu pohledu, rozpor, v němž naše třída vězí: bude-li vytěžen, mohou z bojů vzejít minority, které mohou mít kapacitu, potřebu a sebevědomí na to, sjednotit se a uvést věci do chodu z antikapitalistické perspektivy. V minulosti jsme viděli významné pokusy tímhle směrem, svět ale jen historií nežije – a perspektivy a pokusy, byť méně viditelné a nepatrnější, se nabízejí i dnes. Jde jen o to, nenechat se oblafnout ideologií. Ta nám nabízí dvě, zdánlivě opačné, volby: hledat onen „ideální“ proletariát, nebo si nechat namluvit, že třídy už neexistují. Obě z nich ale vedou k tomu samému… hodíte hlas a systém zůstane. :)

Kolektivně proti kapitálu (KPK), Bratislava – Praha