Několik poznámek k odbory kontrolovanému protestu v mladoboleslavské Škodovce z jara 2005.
Ve Škodě Mladá Boleslav proběhl na přelomu března a dubna největší třídní konflikt v její historii. Za tímto bombastickým konstatováním se však neskrývá nic jiného, než jedna demonstrace zorganizovaná a plně kontrolovaná odbory, a celkové tříhodinové zastavení práce (v každé směně se stávkovalo po hodině). Přesto má význam se této na první pohled spektakulární události věnovat – může totiž předznamenávat nový cyklus třídního boje v Česku.
Škoda Mladá Boleslav dosáhla narozdíl od svého mateřského Volkswagenu za loňský rok rekordního zisku ve výši 3,5 miliardy Kč. Zatímco tedy v německých továrnách Volkswagenu byla na podzim na spadnutí stávka kvůli hrozícímu masivnímu odbourávání pracovních míst, zostřila se ve Škodě atmosféra z naprosto opačného důvodu – podniku se daří jako nikdy předtím a dělníci se domáhají „podílu na zisku“.
Píšťalky a řehtačky místo autonomního boje
Průměrný dělnický plat se zde doposud pohyboval okolo 20 000 korun (cca 667 euro), což doposud vedlo k tomu, že se dělníkům a dělnicím ze Škody stále předhazovalo, že si vlastně nemají na co stěžovat, protože jejich platy překračují i průměrnou mzdu (cca 18 000 Kč = 600 euro), zatímco přes 65 procent pracujících si i o průměru může nechat jenom zdát. Vedení společnosti původně nabídlo zvýšení mezd o 3 procenta, což by zhruba odpovídalo výši inflace. Odbory však požadovaly procent deset. Nastalo dlouhé kolektivní vyjednávání, během něhož se začalo mluvit o případné stávce.
K ní nakonec odbory přistoupily, ale jak již bylo řečeno, trvala pouhé tři hodiny a navíc si ji mezi sebe rozdělily všechny tři směny – vyrobilo se o 240 vozů méně. Stávku doprovodily demonstrací, které se před sídlem společnosti zúčastnilo asi dvanáct tisíc dělníků a dělnic. Odbory jim zacpaly ústa píšťalkami, ruce zaměstnaly řehtačkami a plechovými bubínky. Všem dopředu kladly na srdce, aby dbali pečlivě pokynů pořadatelů a po skončení shromáždění se spořádaně rozešli. (Několik dnů před demonstrací se s odbory sešli zástupci mladoboleslavské radnice, kteří vyjadřovali značné obavy z toho, že by se konflikt mohl rozšířit do ulic města.) Demonstraci navíc odbory doprovodily již také obvyklým koloritem hraní na nacionalistickou strunu – objevily se výkřiky typu „Nejsme německá kolonie“ apod.1 Demonstrace neproběhly jen v Mladé Boleslavi, ale i ve Vrchlabí a Kvasinách. Ve Vrchlabí však shromáždění proběhlo uvnitř areálu továrny a přístup na něj neměli ani novináři (o průběhu demonstrace v Kvasinách nejsou zprávy).
Na druhou stranu se mezi dělníky objevily hlasy, které naznačovaly, že nespokojenost v podniku přeci jen překračuje hranice odborářských požadavků. Týká se to zejména intenzity pracovního tempa, v němž Škoda ještě před několika lety výrazně zaostávala za „evropskou úrovní“, kterou však již velice rychle dohonila. Tlak na dělníky a dělnice se však bude dále zvyšovat, a to obzvláště v konkurenci s nově rozjetou výrobou kolínské TPCA: zatímco jeden dělník ve Škodovce vyrobí za rok 18 automobilů, má vyrobit jeden dělník v TPCA aut až 100.
Dělníci – management 1:0
Krátce po stávce a demonstraci se odbory s managementem dohodly na zvýšení mezd o 7 procent. Ve stejné míře se zvýší i osobní příplatky, dále dostanou v dubnové výplatě všichni zaměstnanci prémie ve výši 3 500 Kč (117 euro), zachovány zůstanou 13. platy, nepatrně se též zvýší příplatky za odpolední a noční směny. Celkově tak bude firma „ochuzena“ o zhruba 1,3 mld. korun (cca 43 mil. euro).
Management se nacházel ve značně svízelné situaci. Na jedné straně sice za loňský rok dosáhl rekordního zisku, cílem však bylo v tomto roce dále „uspořit“ (tzn. z dělníků a dělnic vymačkat) dalších šest miliard. V závodě Kvasiny2 se navíc plánuje rozjezd výroby nového modelu Roomster. To vše je korunováno skutečností, že se automobilový průmysl v Česku začíná velmi silně potýkat s nedostatkem kvalifikovaných dělníků. (TPCA, která začala od února naostro vyrábět, dala zatím horko těžko dohromady jednu směnu, a to i přes masivní náborové akce v nezaměstnaností postižených severních Čechách, Severní Moravě a dokonce i na Slovensku.) Managementu tak z rukou vypadla karta hrozby propouštěním v případě stávky – náhradu za vyhozené dělníky by totiž prostě nesehnal.
Mocenský poměr se v tomto bodě vychýlil ve prospěch dělníků. Vědom této dělnické převahy si byl i tisk, v němž bylo možné mezi řádky cítit značnou hořkost nad tím, že management nemůže tentokrát s dělníky rychle zatočit, jako tomu bylo v Česku u mnoha třídních bojů po roce 1989. Pozice dělníků a dělnic tak byla značně silnější než zaměstnanců ostravského Ispatu Nová Huť (dnes Mittal Steel), kteří vloni také hrozili stávkou.3 Vedení Škody mělo jen minimální prostor k ústupkům, takže je evidentní, že toho mohlo být vybojováno mnohem více. Pokud však tento poměr zůstane zachován, lze očekávat, že v budoucnu se můžeme dočkat ještě mnohem zajímavějších událostí, než jsou odbory kontrolované demonstrace a výstražné stávky.
Začátek?
Ve Škodě Mladá Boleslav se tedy jednalo o dosud největší třídní střet v její historii. Doposud zde proběhlo v souvislosti s kolektivním vyjednáváním odborů pouze k několik stávkových pohotovostí, jejichž vyhlášení i průběh však vždy byly pod plnou kontrolou odborových předáků, takže nikdy nepřerostly v otevřenou stávku. Pouze několikrát zde došlo ke krátkému spontánnímu zastavení práce kvůli velkému horku ve výrobních halách během letních měsíců, nebo na jedné z montážních linek kvůli jejímu vysokému tempu (rok 2001), resp. k odmítnutí dělníků nastoupit do mimořádných nočních směn (počátek roku 2003). Obzvláště případ těchto mimořádných směn byl však podle dostupných informací více projevem taktiky odborů při právě probíhajícím kolektivním vyjednávání, než výsledkem autonomního dělnického boje. Zatím totiž nic nenasvědčuje tomu, že by důvěra v odbory byla ve Škodě něčím ohrožena (organizováno v nich je na 60 % dělníků a dělnic). Otázkou je, nakolik jsou dělníci a dělnice spokojeni s nynějším zvýšením mezd, a nakolik se jejich původní představy lišily od požadavků odborů. Stejně tak je otevřené, zda-li se potenciální konfliktní linie mezi dělníky a odbory nevytvoří např. kolem otázky pracovního tempa, kterou doposud nechávaly odbory stranou, kvůli níž však už zároveň došlo k jednomu krátkému zastavení práce.
Propuknutí otevřeného konfliktu ve Škodě doposud bránila mj. i efektivní taktika managementu a odborů rozdělovat zaměstnance na „kmenové“ a „brigádníky“. Ve firmě pracovalo ke konci loňského roku celkem 24 561 lidí, z toho 20 897 bylo „kmenových“. Vždy, když bylo doposud nutné sáhnout k propouštění, přicházeli jako první na řadu vždy dělníci najímaní prostřednictvím personálních agentur, a to zejména ze Slovenska. Bohužel nemáme k dispozici žádné informace o tom, jakým způsobem se k poslednímu konfliktu postavili právě brigádníci: Účastnili se zastavení výroby a demonstrací? Budou platy zvýšeny i jim, nebo se prohloubí vnitřní rozštěpení zaměstnanců?
Stejně tak zde hrají roli také neustále hrozby dalším přesouváním výroby Škody na Ukrajinu – VW tam poblíž Užhorodu již skutečně vybudoval montážní závod, z jehož linek kromě značky VW už sjíždějí i Škodovky. Stejně tak se spekuluje o výrobě v Indii a Číně. Všechny tyto výroby jsou však určené primárně pro tamní trhy a navíc Mladá Boleslav představuje natolik klíčovou část výroby Škody, než aby ji bylo možné jen tak jednoduše přesunout jinam.
Pouze na základě výsledků posledního konfliktu o zvýšení mezd ještě nelze říci, že se dělníkům a dělnicím ve Škodovce podařilo prolomit tento bludný kruh upletený z vnějších (hrozba přesouváním výroby) a vnitřních faktorů (rozštěpení zaměstnanců; trvající kontrola odborů), který doposud nějakému širšímu boji úspěšně zabraňoval. Přesto, jak už bylo řečeno, tento průlom za dnešních podmínek již není nepředstavitelný.
Hned po zakončení tohoto mzdového konfliktu u Škody se v tisku objevily otevřené obavy z toho, že by se příkladem Škody mohli nechat inspirovat dělníci a dělnice i v dalších největších nových továrnách, jako je TPCA (Kolín), Bosch (Jihlava), Denso (Liberec), Panasonic (Plzeň) nebo Philips (Hranice na Moravě) atd. To by zrušilo jeden z hlavních důvodů, proč investovali právě v Česku: absence třídního boje a politicky atomizovaná dělnická třída.4
Fakt, že v mnoha těchto nových výrobách neexistují odbory, či zcela nezastřeně kooperují se zaměstnavateli, vytváří možnost autonomního boje, který by odborové struktury nechal již zcela stranou. Nyní tedy bude nutné velmi pečlivě sledovat, jak bude inspirace ze Škody působit nejen na její dělníky a dělnice, a zda-li dokáže překročit hranice jejích bran, ale i to, kde a v jakých formách bude tato inspirace překračovat hranice všedního dne.