MZDY VE ŠKODOVCE: PROMARNĚNÁ ŠANCE

Následující leták shrnuje náš pohled na bilanci jarního kolektivního vyjednávání ve Škodě Auto. Rozdávali jsme jej před továrnou Škodovky v Mladé Boleslavi.

MZDY VE ŠKODOVCE: PROMARNĚNÁ ŠANCE

„Vítězství je naše,“ hlásal odborový šéf Povšík hned po ukončení kolektivního vyjednávání 18. dubna.
Skutečně je nad čím jásat? Dva měsíce po „odborovém vítězství“, kdy se výsledky promítly na výplatní pásky, je na místě shrnout fakta:

Po celé vyjednávání odbory tvrdily, že jejich klíčovým požadavkem je uzavření smlouvy na jeden rok (vyjednávat přitom začaly o 17procentní růst tarifů). Výsledek? Smlouva má platit 21 měsíců, jen o tři měsíce méně, než chtěla firma. Jinými slovy, to, co bylo klíčovým požadavkem, se stalo klíčovým ústupkem: ten ve finále znamená, že tarify porostou jen o něco málo nad 5 procent. Navíc, příští rok nebudou zvýšeny ani o inflaci – místo toho dostanou zaměstnanci pouze jednorázový bonus 2 500 korun, který například u nejpočetnější tarifní třídy I očekávanou inflaci pokryje sotva z jedné třetiny. Téměř čtyř tisícovek agenturních dělníků se pak už nijak netýkají ani tato bídná čísla.

To vše v situaci, kdy firma zažívá rekordní ziskovost; kdy je nedostatek pracovních sil, takže si šéfové nemohou dovolit jen tak vyhodit nespokojené zaměstnance, protože jiné shánějí těžko; kdy organizace práce umožňuje dělníkům snadno ochromit výrobu, aby si své požadavky vymohli. V situaci, kdy boj ve Škodovce jako vlajkové lodi průmyslu mohl pomoci růstu mezd jinde. V situaci, kdy si karet v rukou dělníků byli šéfové zatraceně vědomi – a báli se jich.

Daleko střízlivěji a pravdivěji než Povšík, jehož odbory se po debaklu jen snaží uhájit tvář před zaměstnanci, proto komentoval výsledek šéf dozorčí rady Škody Kulhánek, když vysvětlil, proč není důvod k žádnému pozdvižení: „Kolínská TPCA zvýšila platy na rok o sedm procent a povyk kolem toho nebyl. A v podstatě o to samé zvýšení jde i ve Škodovce, necelých třináct procent, ale na dva roky. To je dokonce méně než v Kolíně.“ Tečka. Chladné zhodnocení beznadějného odborářského divadýlka.

Ničím jiným než divadýlkem to nebylo: Co jiného je stávka, kterou velká část zaměstnanců skoro nezaznamená? Stávka, která způsobí takový výpadek výroby, že to pro kapitál neznamená žádný problém (= žádný reálný nátlak, na nějž jako jediný slyší)? Stávka, jejíž výsledek je horší než to, co firma nabízela před ní? Stávka, nad níž nemají zaměstnanci kontrolu?

Nemá ale smysl točit se dokola u kritiky odborů. To, že se na ně nedá spoléhat, věděli mnozí dělníci a dělnice ze zkušeností z předchozích vyjednávání již dlouho. Za všechny kritické hlasy shrnula skepsi k odborům anonymní výzva zevnitř mladoboleslavské Škodovky, která se na kolegy obrátila v lednu: „Nespoléhejme pouze na odbory a definujme sami své požadavky! (…) Vyjednávání bez našeho zásahu skončí někde (optimistický pohled) u 12%, navíc s fixací na dva roky, což znamená reálný roční nárůst mezd o pouhých 6%!!! To je výsměch, který nesmíme dopustit!“ Ten výsměch se stal realitou.

POUČENÍ Z VYJEDNANÉ PROHRY

Sečteno a podtrženo: Po letošním vyjednávání šéfové zvítězili, odbory přišli o kus ze zbytku kreditu, který u dělníků měly, a zaměstnanci prohráli.

Každá dělnická prohra ale znamená zkušenost navíc a když vede k ponaučení, která se zohlední příště, není rezignace a pocit beznaděje na místě. Co za sebou v tomhle smyslu vyjednávání nechalo?

Vyjednaná prohra připomněla, že požadavky dělníků se dosahují jedině bojem a přímým nátlakem. Dělnické požadavky může kapitálu vnutit jen kolektivní síla dělníků, která může sáhnout k tomu, co kapitál bolí – k ochromení výroby a tím tvorby zisku.

– Laskavosti šéfů a tomu, že dělníci mají stejné zájmy jako kapitál, nevěří už téměř nikdo, vyjednávání ale připomnělo, že jde i o to, nesvazovat si ruce vírou v odbory a bojovat za své zájmy sami. Jak se píše ve zmíněné anonymní dělnické výzvě: „Odbory jsou pouze zprostředkovatelem resp. jednatelem mezi firmou a zaměstnanci, nic víc, nic míň. Veškerá moc je pouze v našich rukou, bez nás odbory stejně jako celá firma nejsou vůbec ničím – jsou pouze logo! (…) Situace dozrála do stádia, kdy si můžeme, resp. musíme, máme totiž jedinečnou příležitost, diktovat sami podmínky.“ Ve Škodě mělo odborové divadýlko volnou scénu, dělnická skepse k odborům nevedla k dělnické sebeorganizaci za prosazení svých zájmů.

Úplné ticho po pěšině však ale ve Škodě nebylo: Iniciativou k samostatné aktivitě dělníků byla anonymní výzva. Když 13. dubna firma stáhla svou nejvyšší nabídku, hrozilo podle Středuly v Mladé Boleslavi vypuknutí divoké stávky, a Povšík prohlašoval: „Musel jsem lidi uklidňovat, aby nezačali sami dělat protestní akce.“ Přesně to jsou momenty, z nichž může vzejít nezávislý boj, kdy si budou dělníci hájit své zájmy sami, bez ohledu na odbory a navzdory odborářskému uklidňování (pacifikování). Letos na jaře do sporu bohužel nezávislá dělnická síla nezasáhla – výsledky známe. Při první příležitosti k tomu, vymoci si zlepšení platů či pracovních podmínek, si na to bude dobré vzpomenout.< 27. června 2007 Kolektivně proti kapitálu