Reportáž člena skupiny Mouvement Communiste je založená na prozatímních postřezích z posledních několika týdnů bojů proti reformě zvyšující věk odchodu do důchodu ve Francii. Vychází z očitých svědectví, reportů od soudruhů a přátel a z monitoringu médií. Nejde o kompletní přehled a skutečnou analýzu a zhodnocení událostí, text však zachycuje základní obecné tendence hnutí a poskytuje vodítko, jak na ně pohlížet.
První měsíc (od 7. září 2010)
Všeobecná situace
V mnoha menších i velkých městech Francie jsme viděli rostoucí počet demonstrantů na odborových shromážděních podpořených levicovými stranami. Na straně dělnických stávek ale už číslo tak zářivé není.
Stávky především nezasáhly (až na několik výjimek zmíněných později) soukromý průmyslový sektor. V oblasti Paříže stávkovalo ve dvou velkých automobilkách (Renault ve Flins a Citroën v Aulnay) jen kolem stovky dělníků ze 4 tisícovek všech pracujících. To znamená, že se do stávky nezapojili ani všichni zástupci odborů. Jak řekl jeden z dělníků, „chybí nálada“. Transparenty vztahující se k soukromým firmám nebylo dokonce vidět ani na demonstracích.
Na francouzských státem vlastněných železnicích se počty stávkujících lišily od jednoho místa k druhému, ale oficiální čísla (odborů a vedení) udávají v průměru počet lidí ve stávce mezi 25 až 30 procenty. Je důležité si připomenout, že ze 160 tisíc zaměstnanců železnic je asi 18 tisíc strojvedoucích, kteří často bývali nejbojovnější částí železničářů. V tomto období jich stávkovala asi polovina. Z úhlu pohledu „cestujícího“ se managementu podařilo udržet v provozu 50 procent vlaků v metru.
Ještě nepříjemnější jsou nízká čísla o účasti na všeobecných shromážděních: v Paříži-Saint Lazare se jich 7. a 23. září zúčastnilo jen 50 lidí. 12. října média informovala o rostoucím počtu účastníků v Montparnasse (100 lidí), což byla ale jen polovina ve srovnání s hnutím z roku 1995.
V pařížském dopravním podniku (RATP) s výjimkou expresní linky B (viz níže) nestávkovalo víc než 30 procent pracujících v metru. Řidičů autobusů v Paříži a na předměstích stávkovalo ještě méně.
Relativně významná byla stávka ve zdravotnictví, kde nepracovalo asi 30 procent lidí, přestože stávkovat je pro sestry velmi obtížné a můžou ze zákona dostat příkaz vrátit se do práce. Účast zdravotníků na demonstracích pod prapory odborů SUD ale nebyla zanedbatelná, jak hlásily naše zdroje z Orléans, Quimper a Brestu.
Ve státní správě byly počty stávkujících velmi odlišné, ale s výjimkou finančních úřadů, kde stávkovala třetina lidí, nepracovala jen čtvrtina zaměstnanců.
Na poštách v Paříži, v třídících centrech a roznáškové službě nestávkovalo víc než třetina pracujících. Podle jednoho soudruha, řadového delegáta odborů CGT, nebyla ani samotná CGT schopná sesbírat přesná čísla.
Také ve školství se počty lidí ve stávce liší od místa k místu, ale v průměru nestávkovalo víc než 20 procent učitelů.
Výjimky
Lze říci, že výjimky z obecného trendu, tedy skutečné stávky, pokud jde o počet účastníků a o organizaci, nevznikly v rámci boje proti důchodové reformě, ale spíše ze specifických důvodů a podmínek toho kterého místa.
Stávka v pařížském dopravním podniku (RATP) na expresní lince
Zde stávkovalo 75 procent lidí, jezdil jen jeden z pěti vlaků. Důvodem je odborová radikalita, která panuje už dvacet let mezi strojvedoucími a údržbáři ve stanici Massy Palaiseau. Napětí tam rostlo již tři roky kvůli konkrétnímu, specifickému problému. RATP provozuje linku až do stanice Gare du Nord, odtud na lince jezdí společnost SNFC. Dohoda mezi oběma společnostmi dala celou linku pod SNFC, což znamená přesun zaměstnanců z RATP. Stupidní management, místo aby dal přesunutým militantním pracujícím nejlepší smlouvy (ve srovnání mezi RATP a SNFC), a tím se je pokusil zpacifikovat, se rozhodl jejich situaci zhoršit. Ne sice v oblasti mezd, ale co se týče směn, benefitů a bonusů. To udržovalo pracující ve varu.
Rafinérie Totalu
Ve Francii je 12 rafinérii, Total jich vlastní šest. Z úhlu pohledu šéfů se v tomto sektoru vyskytují následující problémy:
– všeobecná nadměrná kapacita rafinérií v Evropě (20 procent ze 114 rafinérií);
– třebaže prošly rekonstrukcí, jsou rafinérie ve Francii zastaralé (většina vznikla v 30. letech); ve srovnání s novými závody je jejich provoz drahý (navíc je dnes v toto sektoru trendem stavět nové rafinérie blíž k ropným polím);
– nesoulad s francouzským automobilovým trhem (rafinérie produkují míň nafty než benzínu, ale kvůli daňovému zvýhodnění je nafta populárnější);
– kvůli nadměrné kapacitě rafinérií v Evropě se Total rozhodl v roce 2009 zavřít polovinu svých závodů ve Francii; první na řadě byl v lednu 2010 Dunkerk, dělníkům se však pod vedením odborů podařilo tento záměr posunout (vláda tehdy Total dokonce varovala před „destrukcí francouzské průmyslové kapacity“). Odbory vyhrály u soudu, ale Total se chce soudit znovu. Dělníci tedy zůstávají ve střehu a využili boje proti penzijní reformě, aby dál tlačili na Total, ačkoli sami před pár lety odsouhlasili podnikovou smlouvu týkající se důchodů, která šla nad rámec platných zákonů, což platí ještě víc o těch nových.
Od začátku září tak stávkuje všech šest rafinérií Totalu. Ropné rafinérie vyžadují hodně kapitálu a v průměru zaměstnávají 600 až 900 lidí. Dělníci z Totalu zorganizovali stávkové hlídky, aby zastavili jakoukoli dopravu do závodů i z nich. Stávkovalo se také v dalších rafinériích, i když ne tak důsledně.
Přístavní dělníci v Marseille
Přístav v Marseille je tradiční baštou odborů CGT napojených na stalinistickou PCF (Komunistická strana Francie), která má kontrolu nad přijímáním zaměstnanců. Boj začal před několika týdny kvůli místním problémům. Dělníci začali blokovat brány přístavu. Efektivnější byla blokáda ropných terminálů ve Fos sur mer, která začala 27. září.
Zaměstnanci radnice v Marseille
Na rozdíl od přístavu jde o baštu odborů FO a socialistické strany. Mezi FO a CGT panuje v Marseille tvrdá konkurence. Také tato stávka začala kvůli specifickým problémům (směny, mzdy, pracovní podmínky). Zapojili se do ní hlavně popeláři, kterých stávkovalo 80 procent (taková stávka je samozřejmě velice viditelná; po dvou týdnech vypadaly ulice Marseille jak někde ve „Třetím světě“ a přeměnily se v rejdiště potkanů), a kuchařky z jídelen na základních školách.
Týden od 12. do 19. září
Všeobecná situace
Tento týden se vyznačoval nástupem středoškoláků v Paříži, pařížských předměstích i v regionech. Začalo to spontánními stávkami mladých lidí, kteří vycházeli ze škol a v malých demonstracích (100-150 lidí) směřovali k dalším školám. V Paříži šlo o klidné akce, policie demonstrace „přátelsky“ monitorovala a řídila dopravu. Na předměstích (v Montreuil, kde jeden kluk málem přišel o oko, v Argenteuil atd.) však policie na demonstranty okamžitě zaútočila slzným plynem a gumovými projektily. Podobně tomu bylo i v regionech, jako například v Caen, kde byl těžce zraněn jeden chlapec. Vzkaz od vlády byl jasný: jestli si s námi chcete hrát, musíte hrát tvrdě! Kabinet se ve skutečnosti bál, že by se mohla zopakovat situace ze studentského hnutí roku 2006 proti reformním opatřením známým pod zkratkou CPE, takže pro něj bylo lepší udusit nepokoje v zárodku. Až dosud vláda nebyla úspěšná, hnutí a blokády zasáhly další střední školy. Podle ministerstva školství je zasažených 300 ze 4300 středních škol. Obecně je ale participace mezi středoškolskými studenty nízká, nepřesahuje 30 procent. Pokud navíc studenti nemají žádné požadavky, jde spíš o tělocvik než o demonstrace. Na některých místech mladí lidé zapalovali auta a odpadkové koše, případně vyrabovali pár obchodů jako v Nanterre. Skutečné konfrontace s policí se ale nevyskytly, spíš to byla hra na kočku a na myš, což se však stalo limitem účasti na demonstracích, protože šlo o velmi pokojné „hnutí“.
V úterý 12. října se počet demonstrantů zvýšil, v sobotu 17. října naopak klesl (silná účast ve východní Francii, rostoucí v západní části země, slabá v Paříži).
Důležitou změnou bylo, že stávky na železnici (se stejnými počty stávkujících jako dřív) se neomezily na jeden den a trvaly od úterý dál.
Novinky
Hlavní novinkou byly blokády skladů pohonných hmot v blízkosti velkých měst, za kterými stáli členové CGT. U žádného skladu netrvala blokáda déle než dva dny, protože policie dělníky rychle vyhnala. Spolu se stávkou v rafinériích Totalu to ale začalo vytvářet paniku mezi spotřebiteli, která pak skutečně během víkendu způsobila nedostatek pohonných hmot.
Také někteří řidiči kamionů začali blokovat silnice a dálnice, žádná z těchto blokád ale nebyla dlouhodobá.
Distribuce pohonných hmot vázne protože:
– ropný terminál v Marseille nepřijímá tankery a rafinérie na jihu Francie tak vysychají;
– dělníci v rafinériích Totalu pokračují ve stávce (jeden z těchto závodů, Grandpuits, zásobuje oblast Paříže);
– v dalších rafinériích probíhají částečné stávky;
– jsou blokovány sklady pohonných hmot dodávajících čerpacím stanicím; od roku 1968 jejich počet významně vzrostl v souvislosti s rozvojem francouzských předměstí, takže představují početné cíle blokád; blokády ale zároveň nejde držet dlouho; policie blokující dělníky, včetně členů CGT, kteří přijeli na blokády z větší dálky, vždy rychle rozežene; stávkové hlídky ale vzápětí napadnou další sklad nebo čekají, až policie zmizí, a zablokují ten samý znovu; ve skutečnosti však bylo blokováno asi jen 12 skladů;
– paniku rozvířili samotní spotřebitelé, zaplnili benzínky a skoupili z nich všechny pohonné hmoty.
V severofrancouzských regionech Nord a Pas de Calais vedla CGT velmi chytré stávky trvající pár hodin, které ale stačily na ochromení 30 velkých továren (paralyzovaly například Alstom nebo Bombardier, už ale ne Renault nebo Toyotu). V zasažených závodech neměli stávkující většinu, „po italsku“ ale šéfy zasáhnout zvládli (pokud však víme, od té doby se to už neopakovalo).
Účast studentů na demonstracích osvěžila atmosféru na shromážděních a zastavila pokles počtu demonstrujících.
Konflikty po ukončení demonstrací
Na konci demonstrací se ke zhlédnutí nabízí tradiční francouzské představení: lidé (ať už náležející k „autonomní“ scéně, nebo ne) začínají na policii házet zdálky různé předměty a bez efektu, úspěchu a především bez organizace se pokoušejí „radikalizovat“ demonstranty. Po útoku policie vždy vypukne panika a je zatčeno hodně izolovaných „bojovníků“ (v celé Francii policie zadržela přes 1500 lidí).
„Události“ v Nanterre
Vláda a média je jako obvykle umístila na titulní stránky. Před jednou střední školou s 3 tisícovkami studentů asi 300 mladých lidí (někteří byli přímo ze školy) zapalovalo auta, rabovalo malé obchody a snažilo se udržet ulice bez policie. Ve skutečnosti ale ke skutečné konfrontaci s policií nedošlo a na rozdíl od listopadu 2005 nešlo ani o hru „na kočku a na myš“. Spojovat to však s jakýmkoli hnutím proti čemukoliv není možné. Následně to ale vytvořilo mezi stávkujícími žáky této školy atmosféru strachu.
Od úterý 19. října
Obecný přehled
Pokud jde o počty demonstrantů, bylo to pozitivní (pro odbory), ne však pokud jde o počty stávkujících.
Železničáři zůstali ve stávce, ale počet stávek klesl (kolem 20 procent, v neděli 20. října odbory CGT ohlásily 19 procent stávkujících), účast na shromážděních zůstala na téže úrovni. Vzhledem ke zřejmému poměru sil mezi stávkujícími a nestávkujícími nedocházelo k žádným blokádám, i když atmosféra zůstávala klidná (takové je svědectví z Paris Saint Lazare a Paris Est), centralizace stávek však není na agendě dne: V oblasti Paris Saint Lazare (která dosahuje 80 kilometrů od Paříže) neexistuje mezi stávkujícími z různých stanic a dep propojení.
Na poště, ve zdravotním sektoru a ve vzdělávání počet stávkujících poklesl pod 20 procent (s lokálními odchylkami).
V RATP se nestávkuje, s obvyklou výjimkou linky RER – B (kde klesl počet stávkujících pod 50 procent).
V oblastech státní správy jsou čísla tatáž.
Soukromý sektor nezasáhly žádné významné stávky.
Dál probíhající události
Pořád jsou ve stávce dělníci Totalu a přístavní dělníci a zaměstnanci městské rady v Marseille. Skladiště s ropou jsou pořád blokována, v pátek 22. října jich už je v rukou stávkujících jen čtrnáct zbývajících.
A co je horší, vláda „odvelela“ dělníky Totalu z rafinérky Grandpuits a v pátek 22. října začala odstraňovat stávkové hlídky, dělníci se však v sobotu vrátili, takže v neděli jsou ve stávce všechny rafinérie Totalu plus některé další. Od pátku v pařížské oblasti už benzinové stanice ropu zase mají, vláda ji zajistila z rezervních, dlouhodobých skladišť a importovala ze zahraničí.
Stávkovat začali pouliční metaři v Toulouse a Belforte (nemám k dispozici žádná přesná čísla).
V neděli 24. října prefekt v Marseille povolal do práce pouliční metaře (1).
Novinky
V pařížské oblasti a tam, kde žiju, začali stávkující studenti (kteří jsou ale pořád v menšině, moje děti říkají, že ve dvou středních školách, které navštěvují, stávkuje jen 20 procent studentů) blokovat dálnice či železnice (třikrát ve středu, čtvrtek a pátek). Bylo jich tam hodinu asi sto, když dorazila policie, rozešli se.
V pátek jsou ale Dušičky a začínají dvoutýdenní prázdniny – a vláda očekává, že to situaci zmrazí.
Pokud jde o Total, tam věci naopak spíš sílí. V pátek soud Total odsoudil za to, že „neposkytoval svým dělníkům poctivé informace, přesto však může rafinérii v Dunkerku zavřít“.
V sobotu 23. října jsme byli svědky spontánních nebo lokálně svolávaných demonstrací ve středně velkých městech, jako je Auch (500 lidí), Castres (3 tisíce) a Narbonne (2 tisíce).
V sobotu jsme naopak viděli první proti-demonstraci v Paříži (250 krajních pravičáků) a v Chambéry (500 obchodníků a šéfů malých firem).
V pondělí 25. října prefekt v Marseilles znovu povolal metaře.
Pokus o prozatímní obecnou analýzu
Ohledně obsahu hnutí
Můžeme říci, že hluboko ve hnutí vězí zmatek. Rozumí-li každý tomu, že vládní „reforma“ je útokem na dělnickou třídu, nezazněl názor, který by připomenul, že penze jsou mzdy. Naopak, ideologie bránící „francouzský sociální systém“ je pořád velmi silná, nemluvě o řečnění o „mezigenerační solidaritě“.
Na demonstracích jsme viděli spoustu spontánních, doma udělaných plakátů a transparentů, které ukazovaly, že lidé chtějí dát najevo, že mají k vládním opatřením alternativní řešení.
To tak otevírá prostor pro alternativní politická řešení.
Ohledně stávek
Zaprvé: Stávky nezasáhly soukromé sektory ekonomiky – a to je jedna z hlavních slabin současných událostí.
Zadruhé: Na železnici zůstává stávka menšinová a není schopna dát vzniknout autonomní dělnické organizaci. Menšina politizovaných dělníků chtěla jít tak daleko, jak jen to bylo možné, nevzala ale v úvahu rozložení sil.
Zatřetí: V klasických státních sektorech (pošta, zdravotnictví a vzdělávání) trvaly stávky jen během dne akcí a byly spíše jen gestem než něčím, co mohlo vést k něčemu dalšímu.
Začtvrté: Tam, kde se skutečně stávkovalo, to bylo kvůli specifickým podmínkám, ne kvůli penzijní reformě.
Ohledně obecné „nálady“
Nestávkující stávky podporovali. Pokud se spolehneme na průzkumy veřejného mínění, byly až do pátku 22. září proti vládním reformám a pro „stávky“ dvě třetiny lidí. Tahle společenská schizofrenie („jsem pro stávku, ale sám stávkovat nebudu“, „ano, jsem pro akci, ale ať ji za mě podnikne někdo jiný“), která se zrodila v roce 1995 (2) , je skutečnou těžkou koulí na noze hnutí a důkazem jeho limitů.
A totéž platí mezi samotnými stávkující, kteří byli na svých pracovištích slabí a snažili se tuto slabost obejít blokádami mimo pracoviště.
Ohledně odborů
Na rozdíl od toho, co si myslí mnozí levičáci, odbory nestály proti „hnutí“ a nebyly připraveny ho „zradit“. „Menu“, které nabízely, bylo velmi široké, od odborů SUD, které zcela nerealisticky volaly po „generální stávce“, k CFDT, které byly „realističtější“ a čekaly na odpověď vlády, přes odbory CGT, které byly ohledně neveselého poměru sil při stávkách realističtější, které však obsahovaly též radikální řadové militanty (byť o malých počtech a bez rozumné analýzy): obvyklé, omezené schéma „zrady“ tedy zatím neplatí.
Ohledně politiky
Obecná slabost hnutí vede k tomu, že se jako politická alternativa jeví prezidentské volby v roce 2012. A socialistická strana si díky tomu obnoví svou nevinnost.
Na druhé straně hloupé a zoufalé volání po „generální stávce“, které nebere v potaz poměr sil a které se ozývá od SUD přes NPA (3) až po CNT, je dalším důkazem toho, jak nerozumějí konceptu dělnické autonomie, ani tomu, že jen ona může být pro moc kapitálu a jeho státu skutečnou výzvou.
Zůstaňme optimisty
Na mnoha místech se velmi malé skupinky lidí kvůli tomu, aby mohli něco dělat, například blokovat ekonomiku, snažily organizovat samy sebe zdola. Jakkoli to je nerealistické, dovoluje to lidem vytvářet horizontální spojení, která mohou být důležitá pro budoucnost. V Paříži jsme se účastnili „meziprofesního shromáždění“ (jakkoli byl, s ohledem na realitu, tenhle název zavádějící), organizovaného kolem strojvedoucích SNCF v Paris Est a dalších dělníků. Zachovají-li se taková spojení, bude to šance pro budoucnost.
Paříž – 25. října
Mouvement Communiste
anglický originál: http://libcom.org/news/attempt-report-situation-france-mouvement-communiste-26102010
(1) Stát může povolat dělníky k povinnému návratu do práce (stejně jako povolává například členy armády či policie). Pokud neposlechnou, mohou být odsouzeni k pokutě, suspendováni či v některých případech i propuštěni (k tomu však ve Francii od 20. let minulého století nedošlo). (pozn. překladatel)
(2) Během hnutí proti Juppého reformě penzijních systémů na francouzské železnici SNCF, v pařížské dopravní společnosti RATP a dalších sektorech. (pozn. překladatel)
(3) Nouveau parti anticapitaliste (Nová antikapitalistická strana) – strana levice kapitálu, vzniklá spojením několika uskupení, účastní se voleb.
Dodatek KPK: Zákon, který zvyšuje věk odchodu do důchodu z 60 na 62 let, schválil francouzský senát 22. října, dolní komora parlamentu 27. října. V pátek 29. října ukončili stávku dělníci z posledních čtyř rafinerií, kteří v ní dosud setrvávali, i z velkých přístavů. V současné době zákon zkoumá Ústavní rada, vyjádřit se má do 2. prosince. Prezident Sarkozy ohlásil, že zákon podepíše.