Indická stávka, která zemi zasáhla 21. a 22. února, měla velmi ambiciózní požadavky a žádnou šanci, že je odbory prosadí. Leták skupiny vydávající dělnické noviny Směry změny ve městě Nagpur, s níž spolupracujeme, se na stávku snaží dívat realističtěji. Největší výzvou je pro dělníky v Indii spolupráce mezi kmenovými zaměstnanci a agenturními pracujícími, zdůrazňuje. A připomíná, že místo formální jednoty odsouhlasené mezi odborovými centrálami je potřeba reálná jednota postavené na dělnické aktivitě zdola.
Generální stávka 20. a 21. února může být úspěšná, jedině když se chopíme iniciativy
Hlavní odborové svazy vyzvaly ke stávce v celé Indii, která se uskuteční 20. a 21. února. Pracující ze všech centrálních institucí a sektorů, jako je bankovnictví, doprava, pošty, lodní přeprava, zbrojní, uhelný či ocelářský průmysl, budou během dvoudenní stávky organizovat shromáždění proti proti-dělnické politice vlády. Odbory požadují kontrolu rostoucích cen a konkrétní opatření k zaměstnanosti, vyrovnání mezd a benefitů prekérních pracujících mzdám a benefitům dělníků se stálou pracovní smlouvou, důchody pro každého a minimální mzdu přinejmenším 10 tisíc rupií měsíčně. Požadavky odborů podporujeme a vyzýváme dělníky k masivní podpoře stávky. Rádi bychom však podtrhli fakt, že odboroví vůdci i dělníci sdílejí názor, že ke stoprocentnímu úspěchu stávky stačí generální zastavení práce odborově organizovaných dělníků. Je to ale správná úvaha? Můžeme dosáhnout svých cílů bez účasti milionů agenturních dělníků v boji, ve hnutí a ve stávkách? Na tuto otázku bychom měli dát my, pracující, promyšlenou odpověď.
Výzva ke stávce a dnešní situace
Jedna celoindická stávka svolaná odbory se uskutečnila už loni 28. února. Co jsme jí dosáhli? Odborové vedení věřilo, že stávkou zatlačí na vládu, aby pozvala odbory k jednacímu stolu k debatě o jejich požadavcích, tato víra se však ukázala být falešná. Ať je ve vládě strana UPA či NDA nebo jakákoli jiná strana aliance, je vláda Indie velkým kapitalistou svého druhu, investorem. Indická vláda bere z veřejného sektoru kapitál a prodává ho zahraničním kapitalistům, aby mohla investovat s vyšším ziskem v jiných zemích. Úvahy odborů, že by byly dělnické zájmy chráněny, kdyby vládu zformovaly, či se na ní podílely, jejich mateřské strany, jsou v této situaci velmi vzdálené realitě. Globální zpomalení kapitalistické výroby dnes uvrhlo systém do hluboké krize kvůli jeho vlastním rozporům. Země skupin G8 a G20 se z krize snaží vyjít pomocí nových ekonomických a pracovních politik, které masivně zavádějí systém krátkodobých pracovních dohod, outsourcingu, zahraničních investicí či naopak snižování míry investic, systém privatizace a reprivatizace, nadnárodního podnikání atd. Kapitalistické vlády všech zemí se oddávají podvodům, klamným praktikám a opatřením, které mají dopřát jejich ekonomikám kyslík. Rozlišovat v této situaci mezi americkou a indickou vládou – a podporovat onu druhou v pořadí, je čistě buržoazní pohled na věc. Stejně tak je proti-dělnickým přístupem rozlišovat mezi zahraničním kapitálem a národním kapitálem a stavět se na stranu národního proti zahraničnímu, protože povaha obou z nich je tatáž: jejich cílem je vykořisťovat dělníky, a to jakýmkoli způsobem. Musíme naopak zaujmout dělnický postoj a postupovat na základě dlouhodobé dělnické rozvahy. Říkat dnes, že má dělnická třída kráčet ve stopách Gándhího, Vivekanandy či jiných svatých (jak ve svých letácích kážou některé odbory) se rovná ohromnému přehlížení specifik reality, která se změnila. Dovedl si někdo před sto lety představit, že Indie dosáhne takové úrovně výroby, které skrze kapitalistický výrobní způsob dosáhla?
Potřeba nového přístupu k otázce boje, hnutí a organizace
Co jsme tedy stávkou z 28. února 2012 dosáhli? Pokud nic, tak proč? Jak nás stát a firmy připravují dokonce i o to málo, co jsme měli? Jsou taktiky, které používáme, abychom si něco vydobyli zpět, správné? Jaké nové prostředky potřebujeme, abychom dosáhli cílů? Víc a víc potřebujeme dát takovým otázkám prioritu číslo jedna.
Dnes naše požadavky formulují odboroví vůdci a ti také svolávají stávky. Když je budeme formulovat kolektivně my sami a když budeme používat našich vlastních prostředků, abychom jich dosáhli, potom nebude rozhodnuto o tom, zda bude stávka jednodenní, dvoudenní, či neomezená, dopředu. Potom náš boj a hnutí nebudou omezeny na skandování u továrních bran či na rozích ulic. Potom náš boj bude moci vyprodukovat masivní jednotu pracujících, dlouhodobé hnutí a revoluční organizace. Motto „Chopme se vlastní iniciativy – organizujme se – berme si sami bez žádání“ je třeba začít aplikovat prvně na pracovištích. O bojích a hnutích budeme muset začít přemýšlet na základě vlastní aktivity a každodenních problémů.
Falešná jednota, reálná jednota
Dokud budeme akceptovat současný vztah mezi kapitálem a prací, budeme čelit problémům, které produkují jejich rozpory. Víc a víc vykořisťování, útoků na dělníky kvůli vyšším ziskům – to vše je pro kapitál nezbytné. Proces kapitalistické výroby sám došel své konečné etapy. Globální ekonomická deprese, inflace, nezaměstnanost, outsourcing, individualizace vztahu práce – kapitál, růst objemu práce i pracovní doby, zavírání nových firem, ještě než mohou dosáhnout maxima kapacity, to vše jsou symptomy skomírajícího kapitalismu. Abychom se uchránili ničivých válek, abychom zachránili životní prostředí, lidstvo a další živé druhy, je navýsost potřeba odstranit systém kapitalistické výroby zavedením systému kolektivní výroby a distribuce, tedy socialismu, který je postaven na sdružené kolektivitě výrobců – na jejich kontrole a správě. Stávající organizace i odbory jsou spojené s politickými stranami, které se zabarikádovaly uvnitř kapitalistického parlamentního systému. Tyto organizace a odbory sice mluví o dělnících, ale jsou vždy připraveny zmocnit se pro své vůdce zajištěných pozic v současné společnosti a ve svých strukturách reprodukují odstup mezi vůdci a řadovými dělníky. Jednota mezi dnešními odbory a organizacemi je uvalena shora, a je tedy nestabilní a iluzorní. Boje a hnutí iniciovaná samotnými dělníky by na druhé straně generovala dělnické organizace (tovární výbory, dělnické rady atd.) podporující skutečnou jednotu, která by směřovala k revoluční transformaci. Silná, dlouhodobá jednota je možná, jedině když stojí na iniciativě dělníků samotných.
Potřeba boje založeného na jednotě mezi permanentními a agenturními dělníky
Zavedením nové ekonomické politiky dosáhla kapitalistická třída v Indii dvou cílů, které slouží obecným zájmům kapitálu. Tím, že místo stálých dělníků s tradičními pracovními smlouvami zaměstnává agenturní pracovní sílu, na jedné straně snížila výrobní náklady – a na druhé zintenzivnila konkurenci uvnitř pracující třídy a diskriminaci (na základě odlišných kategorií, permanentní a prekérní-agenturní). Permanentní pracující shlížejí na agenturní spatra, místo aby je považovali za sobě rovné, a tím tříští jednotu pracujících. Proto je ustavení jednoty mezi permanentními a agenturními dělníky pro zintenzivnění boje proti vykořisťování a útlaku extrémně důležité. A v tomto ohledu musejí být těmi, kdo se chopí iniciativy, permanentní pracující. V letech 2011 a 2012 vedli hrdinský boj dělníci z továrny Maruti Suzuki v Manesaru a dokázali ho vést právě na základě jednoty mezi permanentními a agenturními pracujícími. Navzdory tvrdým protiakcím managementu, vlády a policie proti dělníkům po incidentu z 18. července 2012 tam boj stále pokračuje – na základě této jednoty.
Z boje v Maruti Suzuki bychom se měli poučit a během stávky 20. a 21. února se pokusit vytvořit dělnické výbory sjednocující pracující napříč všemi sektory a skupinami (permanentní/agenturní, ženy/muži atd.). Vybudujme boj vlastní iniciativou a podle principu „Nežádejme, berme si“ a pokračujme v něm i po stávce. Jen poté budeme schopni dotlačit vládu a kapitalistickou třídu k ústupkům. Tato dvoudenní stávka může být úspěšná jedině díky našemu trvalému boji, který bude vycházet z naší vlastní iniciativy a překročí limity rituálních symbolických akcí.
dělnické noviny Parivartan ki Disha (Směry změny), Nagpur
12. února 2013