Hnutí, které se přehnalo v letech 1968 až 1979 Itálií, bylo nejsilnějším vyjádřením dělnické autonomie po druhé světové válce. Bylo zakořeněno na pracovištích, ale zasáhlo celou společnost, spojovalo praktickou kritiku konkrétních aspektů vykořisťování na pracovišti (a boj za vyšší mzdy či nižší pracovní tempo) s obecnou kritikou diktatury kapitálu (námezdní práce jako takové), dospělo, v různé míře, ke kritice státu, náboženství i patriarchální rodiny, odmítlo „dělnické“ politické strany i odbory, dotklo se otázky násilí. Dělnická třída tehdy odmítla být motorem kapitalistického rozvoje a nastoupila cestu k tomu, stát se motorem jeho zničení. V závěrečné fázi tamního hnutí, v druhé polovině sedmdesátých let, byl jeho centrem milánský region a jeho nejpokročilejším pilířem Dělnický výbor v továrně Magneti Marelli. Jeho historii dokumentuje kniha italského historika Emilia Mentastiho La Guardia Rossa Racconta (Rudá hlídka hovoří), kterou do francouzštiny přeložila skupina Mouvement Communiste a vydalo nakladatelství Les Nuits Rouges. Přinášíme předmluvy překladatele a autora, které aspoň v kostce vypovídají o dění v továrně i hnutí jako celku.
Překladatelova předmluva
Každý revoluční útok proletariátu čelí nové situaci, jenže tíže minulosti a zkušenosti z předchozích porážek hrají v běhu událostí vždy klíčovou roli. Pochopení silných a slabých míst včerejška je proto pro následující hnutí vždy věcí životní důležitosti. Ze všech minulých pokusů je přitom tím, který je nám časově nejbližší, cyklus autonomních dělnických bojů, které šokovaly Itálii mezi lety 1968 a 1979.
Tento cyklus stojí za zaznamenání z následujících důvodů:
- kvůli délce svého trvání: jeho začátek se kryje se založením Comitato Unitario di Base (CUB; Výbor jednotné základny) v továrně Pirelli v Milánu v únoru roku 1968, skončil v Turíně 14. října 1980, kdy se odehrála „Demonstrace 40 tisíc“ – manifestace manažerů a administrativních zaměstnanců továrny FIAT, kteří vyšli do ulic, aby podpořili svého zaměstnavatele tváří v tvář stávce proti propouštění. To znamená, že tento cyklus trval více než 12 let;
- kvůli formám organizace, které si dělníci sami vytvořili, které jim umožnily vést stávky, hnát je dopředu a být po dlouhou dobu stejně tak vlivní jako Partito Comunista Italiano (PCI; Italská komunistická strana);
- kvůli své „třídní kompozici“: hnutí zasáhlo všechny průmyslové sektory (předně velké továrny), od chemického průmyslu přes elektronický, kovoprůmysl, strojírenství až po autoprůmysl. Mobilizovalo všechny kategorie dělníků od těch nejméně kvalifikovaných po nejkvalifikovanější, od techniků (pokud jde o Montedison v Porto Margheře či Sit Siemens v Miláně) po inženýry (jako v IBM ve Vimercate u Milána);
- kvůli tomu, že znovu potvrdil centralitu továrny: hnutí vyšlo z konkrétní reality vykořisťování a postavilo se nejen proti despotismu továrny, ale zpochybnilo i mzdovou hierarchii a odlišné zacházení s modrými a bílými límečky. Uvalilo svou kontrolu na pracovní tempo a šlo až ke zpochybnění samotné námezdní práce;
- pro svou politickou centralizaci budovanou zdola z výrobních hal a založenou na odmítnutí delegování („dělnických delegátů“) a na aktivní a co nejširší participaci;
- kvůli svému rozšiřování mimo továrnu: hnutí se velmi rychle chopilo otázek, jako bylo bydlení, doprava, energie a životní prostředky, a to tak, že organizovalo svévolné, dělníky vynucené snížení cen – autoriduzione1 – a obsazování domů. Dělnické skupiny se koordinovaly a centralizovaly na lokální a následně regionální úrovni, jako tomu bylo naposledy v Miláně roku 1977.
Hnutí prošlo několika stádii.
První (1968–1969) začalo stávkami v továrních Pirelli a Borletti (v Milánu) a rozkvetlo v „Horký podzim“ 1969. Byla to doba velkého optimismu, protože vznik autonomní dělnické iniciativy konsternoval šéfy, odbory i politické strany. Toto období nicméně skončilo 12. prosince roku 1969, dnem bombového útoku na budovu Zemědělské banky na náměstí Piazza Fontana v Milánu, který za sebou nechal dvanáct mrtvých. Tento útok ukázal, že stát, či přinejmenším jistá frakce jeho aparátu, byl připraven použít jakékoli prostředky, aby hnutí zastavil.
Hnutí bylo unikátní v tom, že jádro autonomní dělnické iniciativy bylo zformováno po intervencích mladých „externích“ (kteří v daných továrnách nepracovali) militantů (to byl případ například podniku Montedison v Porto Margheře) nebo vzniklo rozkolem v tradičních stranách, jako například v PCI, v Partito Socialista Italiano (PSI; Italská socialistická strana) a v Partito Socialista Italiano di Unità Proletaria (PSIUP; Italská socialistická strana proletářské jednoty; to byl příklad Pirelli v Milánu).
Tím, že dělnické skupiny zpochybnily tradiční metody boje a organizace institucionálních politických stran a odborů, dobraly se, s pomocí „externích“ militantů, vlastních teoretických nástrojů. Při příležitosti významných dnů boje prosazovaly vytváření celostátních politických skupin2, odehrály se tak první pokusy o centralizaci na „národní“ úrovni, organizované kolem agitačních novin.3
Druhé stádium (1971–1973) skončilo s porážkou okupace továrny FIAT Mirafiori.
Třetí období (1975–1977) bylo poznamenáno zánikem politických organizací,4 znovuožíváním dělnických výborů a tím, že do boje vstupovali dělníci z malých a středních pracovišť v nejprůmyslovějších oblastech severní Itálie. Aktivita dělnického výboru v Magneti Marelli, jemuž se kniha La ´Garde Rouge´ raconte (Rudá hlídka vypráví) věnuje, se odehrávala právě v tomto období. Kontext se však změnil, stal se pro dělníky mnohem méně výhodným. Šéfové se chopili ofenzivy a postupně dostali továrny zpět pod svou kontrolu. Pomohla jim krize roku 1973 – umožnila jim restrukturalizaci pomocí masového propouštění, zavírání továren a zmrazování mezd.
Politické skupiny se staly rozvoji dělnické autonomie brzdou. Nebyly schopny ztělesňovat a organizovat politickou centralizaci hnutí a samy se rozpustily nebo změnily svou povahu. Proto se věci opět chopili (a na červenou nit, která se boji po celý cyklus táhla, navázali) dělníci – a vyšli přitom znovu z organizace na pracovišti. Gravitačním centrem těchto snah byl region kolem Milána, hlavního města italského průmyslu, kde již existovaly Assemblea autonoma (Autonomní shromáždění) Alfa Romeo, zmíněný CUB v Pirelli, výbor v Sit Siemens a mnohé další autonomní dělnické orgány. Ze všech dělnických výborů, které v Milánu, a tedy i v celé zemi, existovaly, však bude nejpokročilejším výrazem dělnické autonomie dělnický výbor v Magneti Marelli v továrně v Crescenzago.
Síla, energie a trvání revolučního hnutí v Itálii mnohonásobně předčily hnutí z května 1968 ve Francii,5 i když je dnes hnutí v Itálii pomlouváno a povětšinou ignorováno, dokonce i v Itálii samé. Ono období se pokouší rehabilitovat – a spolu s ním i celou zkušenost dělnické autonomie – jen několik málo badatelů a historiků. Práce Emilia Mentastiho do této tendence patří. Je ztížena tématem samotným i tím, že se její zdroje téměř výhradně skládaly z letáků, brožurek a plakátů z oné doby, a je psána stylem, který je často nepřístupný a nese s sebou opakování pasáží a který, navzdory našemu úsilí, riskuje, že francouzský text bude stejně tak těžký.
Velké momenty života výboru v Magneti Marelli jsou v knize nicméně popsány velmi přesně: stávky za mzdy a proti pracovnímu tempu, podpořené pochody skrze továrnu; stávky na podporu dělníků z kantýny a úklidu; pouliční boje během frenetických dnů v dubnu roku 1975; odhodlaný boj za to, aby se propuštěným členům výboru umožnil každodenní vstup do továrny (zápas o to začal 10. září 1975 a trval plných deset měsíců); konfrontace u soudní budovy v Milánu; dělnické „patroly“ organizované na podporu dělníků na malých pracovištích; svévolné snižování cen v obchodech; a konečně demonstrace 18. března roku 1977 svolaná Koordinací dělnických výborů, která v Milánu sjednotila na 20 tisíc proletářů – tedy tentýž počet, který se dostavil na demonstraci oficiálních odborů, která se konala téhož dne.
Dělnický výbor v Magnetti Marelli se rozpouštěl postupně od roku 1979, pod údery represe. Továrna, v níž se zrodil, žil a bojoval, byla zbourána.
Popis jeho zkušenosti se nám však zdá být užitečný, a přímo nezbytný pro všechny ty, kdo chápou nutnost příštích bojů. Snad přijdou již brzy…
— Antoine Hasard
Autorova předmluva
V 60. a 70. letech minulého století vystupovala dělnická třída jako síla, která vědomě bojovala za své vlastní zájmy, jako „třída pro sebe“, ne jen jako „třída o sobě“. Podle široce rozšířeného názoru měla „tvořit stát“, což znamenalo, že byla považována za vhodnějšího vůdce Itálie, než byli politici, a této „cti“ se jí přitom mělo dostat díky její morálce, poctivosti a duchu „obětování se“, díky tomu, že tvořila svou prací „hodnoty“. Pro jiné však představovala něco jiného: nenahraditelné jádro socialistické revoluce, sílu schopnou ustavit se na ideálech komunismu, aby vytvořila svobodnější a spravedlivější společnost prostřednictvím své „autonomie“ a „odmítnutí práce“.
K závěru, že skutečným aktérem, ať už reformistické, nebo revoluční transformace Itálie musí být dělnická třída, došly i jiné proudy, i když se, pokud jde o konečný cíl, lišily.
Jenže v osmdesátých letech, kdy byla porážka dělníků dokončena, vyšlo tohle téma z módy a veškerá pozornost, kterou přitahovalo, najednou opadla. Výzkum, texty, články, knihy a dokumenty o dělnických bojích od konce druhé světové války do konce sedmdesátých let se staly raritami. Je pravdou, že osmdesátá a devadesátá léta, období po sobě jdoucích porážek v továrnách, bylo jen stěží inspirativní. Zájem o nové prozkoumání historických změn však nemůže být doceněn, aniž bychom pochopili, že toto období se všemi jeho vzrušujícími boji v továrnách (období, které se táhne od začátku šedesátých let do konce sedmdesátých let minulého století) bylo obdobím, kdy došlo k povstání ve všech úrovních společnosti v Itálii.
Jaké jsou důvody tohoto nezájmu? Myslím, že musíme pochopit, že jedním z nich je touha zamlčet hnutí zdola, které vedlo ke konkrétním výsledkům, ale též obtížnost pochopit, že reformistické i radikální strany nejsou schopny tuto zkušenost zopakovat ani se z ní poučit. Dnes tyto strany, které se samy považují za strany (dělnické) třídy, umí jen bránit své vlastní pozice. Arogantně se prohlašují za reprezentantky třídy, aniž by chtěly pochopit, že když se dělnická třída ujímá vedení, jsou první, koho musí vyhodit z jejich pozic, právě ony.
Vlákna, které nás provádí dělnickou historií, se musíme chopit z respektu k jejím aktérům (dělníkům samotným), ale též proto, že nám může pomoci lépe pochopit, kým jsme a jak jsme se dostali tam, kde dnes jsme. Proto je zásadní začít u dokumentů z oné doby a zejména od těch, které vytvořili aktivní účastnici bojů. Je nezbytné pochopit, jak se sami organizovali, jaké slogany měli a jaké byly jejich bezprostřední cíle, ale též jaké byly jejich dlouhodobé cíle a jakých eventuálních politických chyb se dopustili, a zhodnotit význam rozličných metod a jednání, které se v oné fázi povstání dotklo pracovišť, odborů a společnosti.
Jedním z nejvíc fascinujících experimentů oné doby byl Dělnický výbor Magneti Marelli, továrny v Crescenzago mezi Milánem a Sesto San Giovanni, výbor, který byl od roku 1975 jedním ze stanovišť „dělnického extremismu“. Jeho charakter byl exemplární, protože jeho protagonisté konfrontovali všechny dělnické, odborové, politické a organizační problémy své doby.
- Jeho zkušenost je situována do významného historického období, odehrála se pár let po „Horkém podzimu“. Ekonomická krize se stala očividnou a šéfům bylo zřejmé, že musejí restrukturalizovat průmyslovou soustavu a obnovit v továrnách pořádek. Síla dělníků byla pořád značná, ale jejich koheze na úrovni jejich požadavků slábla. Dělníci uvízli mezi „historickým kompromisem“ a revolucí – a velmi často se rozhodli neangažovat se. Dělnický výbor se tedy formuje v momentu, kdy se Itálie nachází uprostřed masivní průmyslové restrukturalizace, v době extrémně obtížného přechodu. Výbor se jasně hlásí k rovnostářství a odmítnutí delegování, které charakterizovalo nedávnou minulost, a trvá na tom, že se dělnická třída dokáže organizovat sama, autonomně.
- V oné době nacházíme mnoho jiných vyjádření autonomní dělnické organizace i v řadě jiných továren, ale jen několik jich mělo sílu Výboru v Magneti Marelli, který si dokázal například vymoci znovuzvolení militanta Baglioniho do tovární rady dokonce i navzdory tomu, že v té době stál před soudem kvůli obvinění z toho, že se účastní ozbrojeného boje. V milánském regionu mohlo tvrdit, že má na dění na pracovišti podobný vliv, jen Autonomní shromáždění v továrně Alfa Romeo. Abychom našli jiný srovnatelný příklad, museli bychom se vrátit až k CUB Pirelli do roku 1968.
- V sedmdesátých letech usilovaly odbory a PCI o znovuzískání absolutní kontroly nad pracovišti. Chtěly realitě vnutit „historický kompromis“ a netolerovaly na pracovištích organizovanou přítomnost kohokoli jiného než oficiálních struktur. Násilím napadaly ty, kdo se obnovení pořádku v továrnách bránili, a obviňovaly je z nedostatku politických zkušeností a bránily jim ve vykonávání i té nejmírnější aktivity (nemohli se účastnit továrních shromáždění, stávek, vydávání a rozdávání letáků). Zastrašovaly je a vystavovaly fyzické agresi, udávaly je soudním orgánům a managementu podniků a vylučovaly je ze struktur odborové základny a z továrních rad. Tyto metody byly používány, kdekoli se dělničtí „extremisté“ pokusily o rozvinutí politické a odborové aktivity. Je samozřejmé, že vztahy mezi těmito dvěma složkami sociálního hnutí (odbory a PCI na straně jedné a dělnickými „extremisty“ na straně druhé) na sebe bral nejčastěji podobu násilných konfrontací a naprosté neslučitelnosti, ale skutečnost, že se Dělnickému výboru Magneti Marelli podařilo navzdory extrémně tvrdým bojům a střetům s odborovými strukturami fungovat a že měl mezi dělníky někdy dokonce větší vliv než odbory, potvrzuje pozici, kterou členové Výboru na pracovišti měli.
- Dělnický výbor Magneti Marelli rovněž ztělesňoval „úplnou, kompletní dělnickou organizaci“. Dělníci se vyzbrojili nástrojem („Rudá hlídka“), který jim umožnil odpovídat na potřeby proletářů v továrně i přilehlém okolí. Šlo o to, ukázat, že dělnická třída nepotřebuje odborovou a politickou nadstavbu, která jí vnucuje rozhodnutí či prostředky akce, které se vymaňují z kontroly dělníků.
- Výjimečný charakter mělo též angažmá dělníků a dělnic v boji: jejích participace a kvalita jejich intervencí ilustruje klíčovou roli, kterou hrály v dělnických bojích oné doby ženy.
- Během tohoto období se zdálo, že dělnické boje musejí opustit prostor továrny, protože rozpory se dotýkaly celé společnosti: nemá smysl dobrat se významného mzdového nárůstu či větších práv v továrně, pokud ceny rostou exponenční řadou, pokud je ohroženo právo na bydlení či pokud jsou poškozováni místo těch, kdo dosáhli vítězství, jiní dělníci. O tento aspekt věcí se Dělnický výbor silně zajímal, intervenoval ve čtvrtích poblíž továrny, sloužil jako příklad celé řadě dalších pracovišť (včetně malých a středně velkých), která byla těžce zasažena restrukturalizací. Tato pracoviště, která čelila masivnímu propouštění a uzavírání, byla rovněž konfrontována s otázkami, které nebyly bezprostředně spojeny s továrnou, jako například s rostoucími životními náklady. Dělnický výbor se proto od samého začátku chopil mnoha iniciativ: patrol proti přesčasům, hlídek před malými pracovišti, kde byla pro dělníky konfrontace šéfů těžší, odpovědí na fašistické provokace a policejní represi. Výbor se též silně účastnil obsazování budov v Sesto San Giovanni, v dělnických čtvrtích organizoval svévolné snižování cen v supermarketech, dohlížel na to, aby manažeři nezvedali nadměrně ceny, a otevíral tovární kantýny dělníkům, kteří okupovali pracoviště.
- Výbor si byl vědom i své role „lokomotivy“ dělnických bojů. Koncem roku 1976 se proto účastnil vytvoření Milánské dělnické autonomní koordinace a otevřeně stál proti oficiálním odborovým organizacím. Koordinace sdružovala všechny „extremistické“ dělnické skupiny v milánském regionu. Byla v pozici, kdy si mohla dovolit zahajovat generální stávky a organizovat demonstrace bez odborů, a představovala tak nejpokročilejší zkušenost autonomního hnutí své doby.
- Výbor se účastnil debaty o proletářské justici a nezbytnosti ozbrojit dělníky. Někteří jeho představitelé byli zatčeni kvůli tajným vojenským výcvikům. Při soudním přelíčení trvali na tom, že dělníci mají právo reagovat na útoky šéfů. Jistojistě nebyli první, kdo takové postoje hájil, protože Rudé brigády si vybraly cestu ozbrojeného boje již předtím, a co víc, k násilí se uchýlily i velké části dělnického hnutí, zatímco to ospravedlňovaly okolnostmi či to považovaly za výsledek precizní strategické volby. Je však třeba zdůraznit, že uvnitř Magneti Marelli nebyla nikdy zformována žádná ozbrojená brigáda, ačkoli byli kvůli takovému podezření někteří dělníci vyšetřováni.
- Výbor měl rovněž tu čest podílet se na revue Senza Tregua (Bez odechu), někteří jeho členové vytvořili bojovou komunistickou organizaci Prima Linea. Spolu s dalšími dělnickými výbory, které podporovaly Senza Tregua, tvořil to nejlepší z hnutí, které se chopilo úkolu vytvořit „dělnické póly“ budoucí revoluční organizace.
První část této knihy je věnována historii Magneti Marelli. Vykresluje vývoj restrukturalizace během sedmdesátých let a zdůrazňuje, že tato firma byla jednou z prvních italských společností, které zavedly „vědecký management“. Ukazuje rovněž, jaký zásadní a rozhodující vliv měl Fiat (šéf a hlavní zákazník továrny) na rozhodnutí ohledně výroby i ohledně managementu pracovní síly. Tato práce je výsledkem obsáhlého a velmi detailního výzkumu.
Druhá část představuje přehled bojů, které dělníci Magneti Marelli de Crescenzago vedli od konce druhé světové války do roku 1972.
Třetí, závěrečná část dokumentuje historii Dělnického výboru továrny od jeho vzniku po jeho zánik.
Při práci na knize jsem využíval sbírku v Biblioteca Pannizzi de Reggio Emilia, která shromažďuje letáky, bulletiny a časopisy Dělnického výboru, stejně jako množství knih o historii dělnického hnutí.
— Emilio Mentasti
Poznámky
1 Dělníci odmítali platit, například v supermarketech či v dopravě, plnou cenu a místo ní platili tolik, kolik považovali za přiměřené či jaká byla jejich kolektivní síla, kterou si cenovou redukci vymáhali.
2 Jednalo se o tři organizace a byly jimi: Avanguardia Operaia (Dělnický předvoj) založená v prosinci roku 1968 na základech zkušenosti CUB v Milánu, Potere Operaio (Dělnická moc) založená v srpnu 1969, zejména na základě zkušenosti dělnického shromáždění v Porto Margheře, a Lotta Continua (Boj pokračuje), založená v říjnu 1969 na základě studentsko-dělnického shromáždění v továrně FIAT v Turíně.
3 Pro více detailů viz publikaci La Fiat aux mains des ouvriers. L’automne chaud de 1969 à Turin autorů D. Giachettiho a M. Scavina. Vydalo nakladatelství Les Nuits Rouges, n°22, Paříž 2005.
4 Organizace Potere Operaio se sama rozpustila v létě 1973, Lotta Continua v létě 1976, její zánik však dal o sobě vědět již v lednu 1975, kdy ji opustily dělnické skupiny, Avanguardia Operaia zdegenerovala do odborářství a účasti ve volbách.
5 Lze tedy rozumět tomu, proč je tak nemístné nazývat a popisovat hnutí v Itálii s odkazem na Květen 1968 ve Francii jako „plíživý Květen“.