V následujícím rozhovoru vypráví dělnický militant z Francie o svých zkušenostech se sebeorganizací na pracovištích, se zakládání odborů s přívlastkem „radikální“ a zda vůbec takové odbory můžou sloužit prosazování zájmů pracujících. Klíčová otázka přítomná v rozhovoru je aktuální i v našich podmínkách: Co můžou militanti na pracovištích dělat a jak se můžou organizovat? Rozhovor původně vyšel ve francouzském časopisu Oiseau-Tempête (č. 10 – jaro 2003), později také v německé verzi ve Wildcat (č. 70/léto 2004), z které jsme jej přeložili.
Předmluva redakce časopisu Wildcat
Abychom mohli rozebrat organizační formu odborů z kritické perspektivy, udělali jsme rozhovor s Yannem Braultem, který se v odborech angažoval od poloviny 80. let až do listopadu 2001.
Jeho otec je venkovského původu a s Yannovou matkou, dcerou malého obchodníka, se poznali, když oba v 60. letech pracovali v Citroenu v regionu Rennes – otec jako úředník v kanceláři, matka jako dělnice. Oba dělali vše pro to, aby Yann mohl jít studovat. Jeho osud však byl natrvalo ovlivněn matčiným vztahem ke svému postavení dělnice u Citroenu: „Poté, co se jí narodila sestra a já, neexistovala již žádná další alternativa k její dřině v Citroenu, ačkoli by přitom mnohem raději pracovala jako porodní asistentka, byl to její sen. Ze své situace byla frustrovaná; pracovala na měření dílů, a zcela jasně jsem vnímal, jak se ráno cestou do továrny cítívala. Určitě za tím nebylo nějaké „právo na lenost“, v naší rodině existovala určitá morálka práce, ale souviselo to s nějakou obecně lidskou revoltou typu: To, že se celý můj život musí odehrávat v takovém hnoji, mi leze na nervy. Tady se mi připomíná film Reprise od Hervé Le Roux se stále vracejícím se obrazem křičící ženy: »Už nechci zpátky do toho lapáku!« … jako má matka, kterou jsem to slyšel říkat čtyřikrát, pětkrát denně…“
Yann ve svém líčení postupně odkrývá revoltujícího ducha, když popisuje, jak se bránil vojenské službě a spolupracoval s kolektivem bojujícím „za právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí“. Ještě dříve se seznámil s Hnutím křesťanské venkovské mládeže (MRCJ), které popisuje jako „maoisty a marxisty-leninisty převzaté Humanité-Rouge“. V MRJC tehdy (1975) šlo o nezaměstnanost a roli školy při reprodukci kapitalistického systému, což Yannovi pomohlo získat první teoretické základy. Jeho další cesta pak byla lemována celkem vzato spíše šťastnějšími destinacemi. Ke vzdělávání mu sloužily publikace nakladatelství Spartacus (1982 – 1984). Účastnil se bojů ekologického hnutí proti jaderné energii (především v Plogof), vedl život revolucionáře a zajímal se o mužskou antikoncepci. „Vědomí nutnosti politického boje stejně jako myšlenky Andrého Gorze o zkracování pracovní doby“ ho v roce 1984 přivedly do řad francouzských Zelených. Avšak po dvou letech opustil vznikající stranu znovu, protože se mu protivila již tehdy široce rozšířená logika oportunismu a aparátu.
Jako pětadvacetiletý otec dvou a půlleté dcerky „nastoupil dráhu námezdního dělníka“. Nechal se zaměstnat jako pošťák a začal svůj profesní život v devátém pařížském městském obvodu. Po šesti měsících ho jeho silně živoucí potřeba angažovanosti, podmínky námezdní práce, vzdor vůči malým šéfům, stejně jako úsilí o nalezení militantních soudruhů, přivedli k tomu, že vstoupil do odborů. Protože odmítl jak CGT/PC [odbory Komunistické strany Francie], stejně jako FO [odbory trockistické LCR] („od nejstarších k nejmladším organizace poštovních kariéristů“ s entrismem OCI-PT), připojil se k odborům CFDT, které jsou víceméně také kontrolovány LCR a UTCL (organizace předcházející dnešní AL, Alternative Libertaire). Tam se velmi brzy začal zajímat o vznikající vnitřní opozici. Protože se dostal do rozporu s oficiální linií odborové centrály, byl vyloučen spolu s větším počtem dalších, kteří nemohli být členy odborové organizace, jež hlasitě zastává pozice co-managementu a „sociálního partnerství“. Všichni tito členové (200 až 300 lidí) stáli před volbou: buď se nyní připojit k CGT či se jednotlivě vrátit do CFDT, a nebo se pokusit postavit na nohy něco jiného. Většina se nakonec rozhodla pro vytvoření „něčeho nového“. Psal se leden 1989 a vznikaly nové odbory SUD…
Rozhovor s Yannem
Odchod z CFDT a vstup do SUD
Co se skrývá za zkratkou SUD?
Dost lidí fantazírovalo o Solidarnosci a proto chtěli, aby se odbory jmenovaly Solidarita. Zkratka SUD [jih] se vztahovala také k představám antiimperialistických aktivistů. Na začátku bylo „U“ [unité = jednota] a „D“ jako demokracie fakticky reakcí na štvaní CGT proti CFDT a výraz toho, že chceme pojmu boj rozumět zcela jiným způsobem. To znamená být organizací, která jednotu na úrovni základny posune tak daleko, jak je to jen možné. SUD usilovala o to být právě takovými odbory, jejichž akce se neomezuje pouze na vyjednávání. Návrhy akcí měly být rozvíjeny a odsouhlaseny na shromážděních všech zaměstnanců. Jako odbory se SUD měly odlišovat od byrokratických organizací – zvláště od CFDT, jejíž interní demokracie byla tehdy již zcela vyhaslá, a právě proti tomu bojovala opozice v CFDT. Očekávalo se, že u SUD bude tato demokracie živoucí…
Organizace se od počátku pojímala jako decentralizovaná a federální, což se jí během času její výstavby – po dobu pěti nebo šesti let – také dařilo naplňovat; v roce 1994 se pomalu blížily podnikové volby. Více než pět let se u pošt a telekomunikací nekonaly žádné volby, protože vedení mělo obavy z nástupu SUD. Pod záminkou, že jsou pošty a telekomunikace teprve uprostřed své reformy, byly volby, které se jinak doposud obvykle konaly každé tři roky, neustále odkládány. CFDT pracovala bez zastírání na tom, aby konání nastávajících voleb zdržela. CFDT a management vedou podnik fakticky společně – vedení CFDT také sedí přímo v managementu podniku. V našich prvních volbách jsme v březnu 1989 v departementu Ile de France obdrželi více hlasů než CFDT, díky čemuž jsme získali dostatečné prostory a uvolnění aktivistů na půl úvazku. Ministerstvo pošt a telekomunikací, stejně jako tradiční odbory, sázeli po volbách na to, že brzy zase zmizíme, avšak většina našich zakládajících členů byla v oblasti Paříže a v některých sousedních departementech mezi zaměstnanci známá a uznávaná jako nejbojovnější zástupci z CFDT. Paradoxně to tak byly právě tyto odložené volby, které SUD posunuly vpřed. V regionech mimo hlavní město jsme nyní vyrostli a rozšířili se do takové míry, že jsme z voleb v roce 1994 vyšli ještě silnější. Během krátkého období jsme se na Poště stali třetími největšími odbory a číslem dvě v sektoru telekomunikací.
A tys byl od počátku u toho?
Ano. Tohle federální hnutí vyrůstající z charakteru pošt a telekomunikací rostlo celkem přirozeně, neboť existovalo mnoho služebně motivovaných překládání zaměstnanců; tak vznikla hodně rychle pestrá struktura SUD. Zpočátku jsem byl zodpovědný za organizaci členské základny v devátém pařížském městském obvodu. Když jsem byl potom v roce 1990 přeložen na venkov, mohl jsem s 15 dalšími kolegy z Bretaně budovat odbory v departementu Rennes. Zpočátku se jednalo o lidi, kteří již měli zkušenosti a určitou politickou kulturu, avšak velmi brzy se k nám připojili další, kteří toto většinou za sebou neměli. V onen čas v letech 1991 až 1996 jsem byl jedním z 30 volených členů regionálního vedení a účastnil jsem se měsíčních zasedání.
Proč se tito lidé nepřipojili např. k CFDT nebo CGT, ale k SUD?
SUD-PTT [PTT – Poste Télégraphes et Téléphones] byla ze strany hnutí roku 1995 a těmi, kteří se k SUD připojili v jiných odvětvích, považována za zajímavou výchozí základnu. Neboť také u PTT samotné jsme se nezaměřovali jen na odvětvové, ale na obecnější boje: proti důchodové reformě a změnám při uzavírání pracovních smluv – na podmínky železničářů stejně jako na veřejný sektor obecně. Avšak již v roce 1995 byla u SUD patrná absence samostatné strategie. U základny sice existovala spousta podnětů, právě protože bylo usilováno o skutečnou akční jednotu, ve skutečnosti to však vedlo krok za krokem do slepé uličky, protože jsme chtěli především sledovat společnou strategií s CGT coby neopominutelným partnerem. Tím jsme si nakonec zakázali tvrdé akce… To se stalo jedním z předpokladů, kterých se dodnes pevně drží odpovědné osoby SUD-PTT v celé Francii; stalo se to brzdou, které jsme se křečovitě drželi. A když CGT, a v menší míře také FO, zatroubili v prosinci 1995 k ústupu, zastavilo se skutečně bez čehokoli dalšího i celé hnutí.
Opravdu si takto zažíval a viděl tohle stávkové hnutí? Měly odbory dění u PTT zcela pod kontrolou?
Ale ano. To všechno již nemělo nic společného s hnutími roku 1988 nebo s dělnickými koordinacemi, které u PTT existovaly od stávky v roce 1974. Samozřejmě, že také v roce 1995 existovaly koordinace, hnutí členské základny, která byla víceméně organizována starými odboráři, avšak u PTT se tentokrát nic nerozhořelo.
Můžeš říci něco o roli SUD mezi železničáři?
S železničáři je to trochu jiná historie, nebo lépe řečeno, bylo to tak, že SUD-Rail vzniklo až roku 1995, neboť CGT a ještě více CFDT, účinkovaly v bojích tohoto roku jako brzdy. Možná je důvodem také to, že libertinské proudy jsou mezi železničáři silnější než u PTT.
Zpět k PTT-SUD po roce 1995: Po volbách roku 1994 jsme na základě dobrých volebních výsledků získali k dispozici více prostředků pro odborovou práci, což vedlo ke klíčové otázce: jak je možné zůstat aktivní organizací, když se zároveň zachází s institucemi a jejich nástroji…, totiž s posty získanými ve volbách – posty v paritních komisích stejně jako v komisích pro zdraví a bezpečnost práce a nyní již se zcela uvolněnými odboráři SUD. Sám jsem byl plně uvolněn pro SUD v květnu 1995.
Když se člověk podívá na Tvou životní dráhu a na Tvé názory, které jsi zastával dlouhodobě, ještě před vstupem do SUD, potom je jasné, že to pro Tebe musela být principiální otázka: Co má člověk očekávat od „permanence“ plně uvolněného odboráře? Je to opět tím, co je ve Tvé nynější zásadní kritice odborářství nosné?
Už v 80. letech jsem měl jasno v tom, že plně uvolněný odborář je potenciálním byrokratem. Přesto jsme si však se soudruhy troufale mysleli, že naši aktivitu coby permanentních budeme moci využít jiným způsobem, totiž právě na vybudování „bojovné organizace, která škodí“! Abych použil anglicismus, vnímal jsem se plně jako organizer typu „neúplatného poslíčka v službách základny“, jak je znám z amerických odborů, jako ten, který překope vzhůru nohama celý region, aby pomohl zaměstnancům se zorganizovat: kousek od mýtu „Join your union!“.
Plně uvolněným odborářem jsem byl po šest let, od května 1995 do dubna 2001, tedy v období, kdy SUD-PTT prodělávala nejdůležitější vývoj. S podporou federálního vedení jsme v roce 1990 založili s patnácti lidmi odbory v departementu Rennes. Na konci roku 2001 měly 260 členů. V roce 1995 započaly čtyři namáhavé roky doslovné exploze aktivity odborů, které nyní již čítaly více řadových členů, než denně se intenzivně lopotících militantů. Na základě kolektivního rozhodnutí jsem byl jediným permanentním v departementu. Se zvolením do funkce tajemníka departementu, který je každé dva roky po znovuzvolení potvrzován kongresem SUD, vzniklo také mé pověření coby kontaktní osoby pro základnu. Neexistoval žádný šéf, spíše něco jako řídící kolegiální shromáždění zhruba deseti členů a bylo fakticky možné mě odvolat u příležitosti každého měsíčního zasedání. Chtěl jsem vědět, co říká základna a podporovat ji. Je možné se přít o rozhodnutích o činnosti permanentního, avšak v rámci našich tehdejších podmínek se skutečně jednalo o výstavbu bojové organizace, sítě s určitou voluntaristickou netrpělivostí, aniž bychom čekali na to, až události samotné vynesou na povrch aktivní dělnické koordinace!
Vyřizoval jsem množství úkolů nejjednodušší materiální nebo administrativní povahy, byl jsem kompetentní pro všechno, co soudruzi a soudružky pokládali za důležité, co však zároveň v permanentní organizaci nemůže zůstat ležet stranou. Kvůli lokálním konfliktům nebo podpoře členů nebo kolegů jsem byl v departementu Ille-et-Vilaine neustále na cestách. Většinu času jsem trávil časně ráno začínajícími návštěvami v podnicích, všude možně jsem navazoval kontakty a býval jsem na pravidelných, dvou až třídenních, federálních shromážděních v Paříži. V našem departementu, kde fungovala síť složená z odborových zakladatelů (kolem 15 lidí), jsme se ve vztahu k vedení odborů ve federálním aparátu, vnímali jako „základna“. Naše pozice bývaly velmi často v rozporu s většinovým míněním SUD-PTT.
Řekni nám, prosím, něco o vývoji v SUD…
SUD, navzdory všemu, zůstala zajatcem logiky akční jednoty s CGT. Od roku 1996 jsme u pošt a telekomunikací stáli před zásadním rozhodnutím o dalším směřování – jednalo se totiž o první zákon o privatizaci převodu telekomunikací v jednu akciovou společnost (France-Télécom). Naše myšlení již bylo svázáno s institucí: Postavili jsme kandidáty do dozorčí rady France-Télécom a Pošty; ze sedmi míst vyhrazených pro odbory v dozorčí radě France-Télécom jsme získali dvě. Oba naši zástupci, Christophe Aguiton a Francine Bavet, nemohli překročit roli statistů. O rok dříve byla Francine Bavet pilířem volební kampaně politika Noel Mamere (Zelení), ještě předtím byla viceprezidentkou regionu Ile-de-France a v roce 1996 byla zvolená jako číslo tři na kandidátce Strauss-Kahn ve volbách do regionálního parlamentu…!
Reagovali na to tehdy členové SUD?
Ano, na konci roku 1997 se mezi základnou zvedla vlna nevole a bylo požadováno, aby se vzdali svých míst coby volení členové odborů v dozorčí radě France-Télécom. Konec konců SUD ještě stále lpěl na tom, že nesmí docházet k žádnému spojování zájmů mezi odbory a politikou!! K tomu však došlo, až když se ozvala základna..
V čem spočívá rozdíl mezi CNT [anarchosyndikalistické odbory] a SUD v otázce účasti na volbách v rámci sektoru?
Právě v tom, že SUD – dalek od toho, aby se jako CNT odmítal na volbách podílet – chtěl vždy z mnoha důvodů stavět své kandidátky. SUD se křesly i hlasy podílel na paritních správních komisích, protože tam jsou zpravidla hájeny zájmy zaměstnanců. Ke komisím mohou být směřovány stížnosti, což zužuje jejich možnosti poradenské práce, a právě proto je CNT odmítá. Jsou tam zastupovány záležitosti zaměstnanců, jako např. služební postupy, posudky, disciplinární opatření, popisy práce, a toto „personální odborářství“ vede neodvratně k jistému druhu klientelismu.
Navíc tu existoval názor, že demokracie má znamenat pověření prostřednictvím přímé volby zaměstnanců, jako tomu je v případě zaměstnaneckých delegátů. Tím jsme mohli objasnit, jakou organizaci – z demokratického úhlu pohledu – zaměstnanci chtěli mít. Zde stojíme před problémem delegace moci, před problémem reprezentace.
Reprezentace je z hlediska své funkce a podstaty tím, čím je také v parlamentní demokracii. Zvolíš si nějaké odbory a následně dostaneš demokracii prostřednictvím delegace. To je hodně vzdálené od přímé demokracie v podobě shromáždění všech zaměstnanců. Komu jako organizační forma nestačí koordinace, skončí zcela neodvratně u reprezentace. Koordinace platí po právu jako něco ne-permanentního. Svůj vliv mohou rozvinout výhradně během sociálních bojů. Když jsme se rozhodovali pro spolupráci v daném institucionálním rámci, měli jsme před očima odstrašující příklad koordinací ošetřovatelů a zdravotních sester, které zdegenerovaly do klasického korporativistického hnoje, který je možná ještě horší než odbory samotné.
Plíživá deregulace a privatizace u PTT
V okamžiku, kdy SUD zaznamenával při volbách stále větší a větší úspěchy, začalo se u Pošty a ve France-Télécom velmi intenzivně deregulovat. U Pošty se deregulace projevovala snad ještě horším a děsivějším způsobem, a sice že nebyla zaměřená na úředníky, ale především na řadové zaměstnance. Smlouvy s kmenovými zaměstnanci již byly uzavírány pouze na dobu určitou, a pokud přeci jen byly uzavřeny na neurčito, potom jen na částečný úvazek, který byl zaměstnancům ve většině případů vnucen. Po šesti či sedmi letech se tyto podmínky týkají již 80 procent personálu. Co se týče France-Télécom, tam byly plány na jeho privatizaci opuštěny vládou ještě před Jospinovým nástupem do úřadu. V létě 1997 vypracoval Strauss-Kahn zprávu o budoucnosti France-Télécom. Dal si s tím naspěch a tak mohla levicově většinová vláda již v září 1997 přivést France-Télécom na burzu a porušit tak své volební sliby z jara téhož roku.
A co potom dělal SUD?
Zajímavá otázka… Jediné, co federace svým členům a zaměstnancům dokázala navrhnout, bylo referendum po způsobu Air France, což však zároveň s referendem v Air France nelze nijak srovnávat. V referendu šlo o otázku: „Jste pro nebo proti vstupu na burzu?“. Vládla tehdy obrovská nespokojenost a absolutně jsme s tím nesouhlasili, ale byli jsme razantně umlčeni s tím, že „jednou tu máme demokracii, tak je nutné se zaměstnanců ptát na jejich názor!“!! Salto číslo jedna.
Číslo dvě pak přišlo v roce 1999 u příležitosti privatizace poštovních jídelen. Forma provozu jídelen byla koncipována tak, že jednání byla vedena ze strany odborů a řízení jídelen bylo ve společných rukou odborů a ředitelství PTT, neboť se jednalo o zlatý důl. Pro zaměstnance Pošty a Télécom znamenaly jídelny nepřímý příplatek ke mzdě, protože se tam za 3,75 euro mohl člověk slušně najíst… U France-Télécom byla v roce 1999 hrozící privatizace viditelná již šest měsíců předem, ještě dříve než u Pošty. A co dělá SUD? Nic resp. jen velmi málo. CGT využívá existující protestní potenciál tím, že mobilizuje výhradně personál jídelen. Vlastní uživatelé jídelen, zaměstnanci Pošty a Télécom, byli v některých regionech maximálně pozváni na několik obědů v podobě demonstrací ve stylu „buřt na ruku“; to bylo všechno. Tohle divadlo trvalo šest měsíců. Nebyl podniknut ani pokus o stávku všech zaměstnanců. Na konec podnikly firmy Sodexo a Eurest, provozující smluvní závodní stravování, dostihy a převzali poštovní jídelny. Pro mě to byl druhý velký kopanec od SUD. Mezi upřímnými členy SUD to vyvolalo obrovskou frustraci, zklamání a demoralizaci.
Konflikt o zkrácení pracovní doby v roce 2000
Nezačali se členové od SUD odvracet?
Ne, ačkoli byli zahořklí, zůstávali. Neboť následující rok probíhaly u Pošty významné konflikty: deseti až čtrnáctidenní stávky, celé departementy byly ochromené, sice zřídkakdy ve stejný moment, ale přesto ve stejném období a to od konce roku 1999 do začátku roku 2000. V departementu Ille-et-Vilaine trval konflikt 15 dní – ředitelství Pošty bylo okupováno dnem i nocí. To se u Pošty nestalo již tak deset, patnáct let! Tomu předcházelo širší ukotvení SUD v departementu, který byl celý pokryt odborovou sítí. A to u těch kategorií zaměstnanců, což bylo zcela nové, pro které se tehdy změny pracovní situace stávaly nejcitelnějšími – poštovní doručovatelky a doručovatele. U odborů jako je SUD existuje mýtus o tom, že nejvíce bojovní jsou zaměstnanci poštovních třídících center, tak tomu bylo při stávce v roce 1974. Avšak tentokrát začali s bojem právě doručovatelky a doručovatelé, zaměstnanci třídících center se k nim přidali.
Došlo k tomu proto, že „35 hodinová“ organizace práce je zásadní otázkou právě pro doručovatelky?
Ano, otázkou se stala „řemeslnická“ práce doručovatelek. Neboť tentokrát začínala industrializace způsobu třídění pošty. Jak u služebně starších, tak u začínajících mladých zaměstnankyň, panoval k industrializaci silný odpor. Zatímco v horních poschodích byla na oko vedena vyjednávání, vyšlo v Rennes do ulic 250 až 600 lidí, aby poté zůstali na nohou po celý den.
Diskurz federálního odborového aparátu, a to i v případě SUD, byl: „Musíme vyjednávat o lepších 35 hodinách.“ Smyčka se rychle utahovala. Takzvané zkrácení pracovní doby spočívalo ve směně – volné dny výměnou za delší pracovní dny a delší pracovní trasy s poštou. Ve skutečnosti však z volných pracovních dní nikdy nic nebylo. K čemu opravdu došlo, bylo zavedení ročních kont pracovní doby. To ale nemělo naprosto nic společného se zkracováním pracovní doby, které požadovali zaměstnanci a jak také bylo požadováno historickým hnutím z roku 1936, totiž redukce denní a týdenní pracovní doby na 40 hodin týdně a osm hodin denně.1 U PTT i jinde panuje již dlouho odborové fantazírování o spravedlivějším rozdělení práce dělníků nebo o vytváření pracovních míst „pro mladé“ (sic!) nebo „skokany“, zatímco rušení normálních pracovních míst čile pokračuje dál. Z našeho pohledu to byla třetí velká zrada:
Během stávek a okupací nepodnikl SUD nic k propojení jednotlivých bojů. Jestliže má být nějaká odborová federace vůbec k něčemu užitečná, tak potom k tomu, aby jednotlivé boje propojovala. A právě zde měl zase někdo strach z „velkého bratra“ CGT: Co bude asi podnikat? Měli jsme strach vyzvat k celostátní stávce… Kromě toho se blížily volby (říjen 2000): Kdo teď udělá chybu, daruje možná většinu hlasů jiným!
Má hlavní výtka směřuje k tomu, že SUD nenašel ani jednou odvahu podstoupit riziko v situaci, když už boje začaly nabírat na síle. A tato odvaha pak chyběla tam, kde šlo o tak důležité otázky, jako v případě události, které jsem právě popsal. Odvaha by byla znamením, že: „Základna se dala do pohybu; pojďme s ní, vyzvěme všechny zaměstnance PTT k všeobecné stávce a nehleďme na to, co tomu bude říkat CGT. A jestli by se to nepodařilo, tak bychom prostě měli pech.“
To je strana odborového vedení. Jak to přijala druhá strana, jak to vzali zaměstnanci?
Na tomto boji se zdaleka nepodíleli všichni zaměstnanci. Nepokouším se chybějící účast na sociálním hnutí vysvětlovat „zrádcovským odborovým vedením“ (jak to dělají levicoví radikálové). Lidé se totiž nenechají zrovna lehce uvést do pohybu. Než se do něčeho pustí, chtějí vědět, o co se vlastně jedná.
Metody jak nechat zaměstnance podílet se na reorganizaci podniku, k tomu patřící otázky a vyjednávání na oko, zaměstnance štěpí od sebe navzájem, štěpí jeden podnik od druhého a rozdělují v odpovídajícím množství různé dělnické skupiny pod příslušná podniková vedení a odbory. U Pošty a Télécom to způsobilo velké škody. V našem departementu to byla výhradně SUD, která této strategii systematicky čelila. Většina zaměstnanců nemohla bohužel tuto hru rychle a dostatečně dalece prohlédnout, aby se mohl rozhořet všeobecný plošný požár. V jaderné fyzice by se řeklo, že chyběla potřebná kritická masa! Vždyť jsme sotva začali uplétat naši síť. Avšak v důsledku vývoje u SUD – a zejména mezi doručovatelkami – existoval dojem, že se zde rozšiřuje organizovaný odpor. Čemu jsme však již tehdy jednoznačně rozuměli, byla nemožnost toho, že by mohlo dojít k sebeorganizaci v rámci odborů.
Jaké jsou hlavní důvody toho, že jsi SUD opustil?
Jsou tu tři „historické“ zlomové události, o nichž jsem právě mluvil. Avšak když přemýšlím o SUD samotném, tak vidím, že tam byly také další věci.
Během druhého všeobecného kongresu SUD jsme my z departementu Ille-et-Vilaine museli zahájit debatu o důvodech, proč máme být „proti liberalismu“ resp. „anti-liberální“. Položili jsme otázku přímo: „Antiliberalismus nebo antikapitalismus?“, a vyslovovali jsme se pochopitelně pro to, abychom první termín opustili a používali jen ten druhý! V této otázce jsme byli poraženi. Na jednom kongresu departementu probíhala debata o otázce „obrody“ či radikální „alternativy“ vůči stávajícímu odborářství. Generální tajemník federace nám tvrdil, že prý naším úkolem nemá být vytvořit kompletně nový způsob odborářství. SUD má prý spíše usilovat o obrodu toho stávajícího – na straně FSU a disidentů v CGT a CFDT… Přesně tak tedy vypadalo úsilí „levicově radikálního proudu francouzského odborového hnutí“!
Jaká propojení existují mezi SUD a politickými stranami, zvláště LCR…?
Od počátku existovala strategie a propojení. Například sebeoznačení „antiliberální“ bylo na počátku 90 let nenápadně zaváděno poté, co federace rozdala mezi své přívržence dotazník. Byl to dotazník typu „Učme se nás lépe znát!“a výsledek byl – „antiliberální + spíše antiliberální“. Tím, že to bylo tak brzy stanoveno písemně a vyhodnoceno jako profil, nedělalo federální vedení žádné tajnost kolem toho, že chce něco dělat společně s neotesanými organizačními monstry… Jsou to stále ti samí političtí aktéři, kteří pracovali také na vzniku občanských sdružení jako AC! (Jednejme společně proti nezaměstnanosti!) a později ATTAC – členové LCR, Alternative Libertaire, Zelení, ex-maoisté PCML nebo VLR, nebo to jsou lidé, kteří přicházejí z okolí těchto organizací.
Není tu třeba jmenovat jenom členy LCR… Myslím, že by mohlo být zajímavé mluvit o vlivu, který na SUD měly proudy označující se jako libertinské: „historičtí“ členové Alternative Libertaire jsou zodpovědnými postavami vedení SUD jak na úrovni departementu, tak v celkové organizaci SUD-PTT. Nový křest jejich organizace UTCL (Union des Travailleurs Communistes Libertaire – tak se jmenovali během 80.let) příznačným vypuštěním slova „Communistes“ je nepostavil do pozice odstupu vůči státu, opak je pravdou. Pro to, aby někdo zůstal antikapitalistický, nestačí kritizovat Sarkozyho stát pevné ruky nebo veřejně mluvit o „projektu zaměstnavatelského svazu MEDEF“. Ve jménu záchrany výdobytků sociálního státu (právně garantované sociální pojištění, právo na práci, správní soudnictví, právo na odborové zastoupení, úřednictvo) investují velmi mnoho energie a sil do právních aktivit. Demystifikování státu a boj proti jeho moderním kategoriím – obojí bezpodmínečně nutné – přesunují na neurčito. Avšak podle mě je moderní stát a kapitál jedno. Rád v této souvislosti, při analyzování proudu jako je Alternative Libertaire uvnitř SUD a CNT, používám pojem „státní anarchismus“, který Claude Guillon užil vůči Noamu Chomskému…2
Fascinace státním právem je méně překvapující u některých maoistů v SUD v Rennes. Pomáhá jim dokazovat, že jsou nenahraditelní experti a šedé eminence. Propojení SUD s jinými politickými organizacemi se odehrává právě zde na úrovni reprezentace a „expertokracie“. A k tomu chci říct, že se jedná o propojení vlastníků! Společně vedou všichni tito New Look leninisté SUD-Solidaires-GIO [akční sdružení deseti menších francouzských odborů, k němuž patří také SUD], přičemž jsou zajedno i v dalším bodě – ve frenetickém používání médií. Média jsou další kategorií moderního státního aparátu. SUD demonstruje vpravdě mistrovsky svůj „zdánlivý disent“. Tento pojem, pocházející od Louise Janovera, jim padne jako ulitý. Malá Janoverova knížečka mi již 20 let slouží jako protijed.3 Tohle zahrávání si s právem na existenci kapitalistické demokracie, tyhle mediální gesta ještě předtím, než je použil Jose Bové… Trpkou pravdou je, že tenhle bluf nakonec uvedl množství členů a zaměstnanců Pošty a Télécom do euforie a nahradil námi zvolenou strategii neustálého měření sil a podemílání základů moci, sice zdlouhavou, ale efektivní.
Úvahy o odborové formě organizace
Jak se dnes díváš na odbory jako organizační formu?
Kladu si otázku, zda odbory, kvůli svému zřeteli na úspěch podniku, netlumí chuť zaměstnanců se organizovat. Události kolem stávky proti zkracování pracovní doby v roce 2000, a mimořádné hnutí stojící za stávkou, mi tuto otázku přímo vnutily. Na 250, a v nejlepších dnech až 600 lidí, tábořilo během okupace před branami ředitelství. Spojení odborů CGT, SUD, CFDT mělo události pevně v rukou a lidé vyčkávali. U podniků jako je Pošta a France-Télécom je role odborů silná. Samotná CGT přijala postup všeobecného podnikového shromáždění a dělala si dobře tím, že diskutovala se zaměstnanci během vyjednávání. Avšak v případě akcí, kdy bylo nutné rychle reagovat a kdy nikdo nesměl zůstat stát statečně před branami, lidé vyčkávali. My ze SUD jsme se pevně chopili iniciativy a pravidelně jsme vznášeli návrhy směřující k tvrdým akcím. Po deseti dnech se celopodnikové shromáždění rozhodlo obsadit poštovní třídící centrum. Po většinu času jsme to byli my, kdo navrhoval obsazování poštovních úřadů atd., dokonce ještě i poslední, patnáctý den stávky.
Dnes mi připadá, jakoby skutečnost, že události byly vedeny odbory – včetně nás, aktivistů SUD – ovlivnila část zaměstnanců v tom smyslu, že ze své strany již o akcích nepřemýšleli resp. že se už necítili za vývoj stávkového hnutí zodpovědní. Jeden ze závěrů, které jsem si z toho vyvodil, je, že reprezentace zaměstnanců prostřednictvím nějaké organizace jim přináší jen ochromení vlastního jednání.
Naposled si mluvil o klíčové otázce reprezentace a o procesu normalizace…
Když před deseti lety SUD vznikl, měli jsme již ve zvyku označovat odbory jako CFDT nebo FO za odborový doprovod reforem, protože vyjednávaly (nepatrné) „výhody“ v sociální oblasti, s nimiž mělo jít snáze polknout velké a hořké pilule. Fakticky do této kategorie patří také CGT. A dnes jsem učinil závěr, že SUD se také proměnil v odborový doprovod reforem, a to dokonce i ti nejlepší z jeho generace. Neboť SUD začal s formováním nového, iluzemi živeného spektakulárního (mediálního) aktivismu, který však již nezpochybňuje prostřednictvím kolektivní akce zaměstnanců fungování stroje, restrukturalizace nebo rušení pracovních míst.
Před dobrými deseti lety jsem si z celého srdce přál najít prostřednictvím vzniku odborů jako SUD takovou formu organizace, která by sice využívala institucionálních daností, která by se však zároveň mohla úspěšně vyvarovat normalizace, s tím, že by je používala pro svůj vlastní prospěch. Měli jsme iluzi, že je možné vytvořit permanentní protestní organizaci. Něco vhodnějšího něž odborovou formu organizace jsme nenašli. Neboť odbory nabízejí bezpečné zachování konkrétní technické konstrukce, která vzájemně zaměstnance propojuje a vyžaduje bdělost, aby bylo možné v případě potřeby rychle reagovat. Ve skutečnosti však během velice krátkého času vítězí tlaky institucionálních procedur. Od účasti na volbách, přes spoluúčast na komisích pro zdraví a bezpečnost práce resp.v paritně obsazených instancích, až po správu jídelen pod kapitalistickým dohledem – toto patří k činnosti institucí! Anarchosyndikalistické organizační formy typu CNT jsou pod stejným tlakem. Teorie revolučního odborářství je prakticky přesně tou samou starou teorií „jednotného proudu vnitřní opozice“, na níž absolutně nevěřím! Schopnost sebeorganizace mohou zaměstnanci rozvinout pouze ve fázi ostřeji vedených sociálních bojů. Kdo hledá permanentní struktury, s nimiž lze překlenout slabá období proletářského hnutí, měl by tak činit mimo odbory, a to i za cenu, že výsledek bude skromný.
Měli všichni členové, kteří ze SUD odešli současně s tebou, stejné důvody jako ty?
Ne, přirozeně ne. Především jsou zklamáni ti, kteří k nám přišli po stávce proti zkracování pracovní doby. Ještě před nedávnem reprezentovala SUD naděje na jiné odborářství, které by bylo bojovné. Přirozeně nesdíleli všichni najednou a jedním rázem stejný politický rámec. A jiní si zas museli zcela jednoduše získat odstup, protože po dost dlouhý čas intenzivně odborářsky pracovali. Vedle toho ale existuje u nás všech také hlubší důvod pro rozchod se SUD – totiž že jsme antiautoritářští a antikorporativističtí. Způsoby jednání určitých členů směřující k uchování vlastních mocenských pozic, stály vesměs v jedné řadě s nepopiratelnou normalizací federace. Stejně jako jinde, i v SUD se tvářila určitá individua jako guru. Myslím tím ony specialisty na mezinárodní nebo právní problémy.
Začaly převládat intriky malé úzkoprsé skupiny, která své triky vtělila i do jednacího řádu. Vydrželi jsme to něco přes rok. Zhruba čtyři nebo pět let jsme pořádali měsíční „horizontální“ setkání aktivních zaměstnanců z různých profesních skupin. Avšak podobné dění si Fédération SUD nepřála. Zatímco dříve před našim pronásledováním existovala antikorporativistická jednota, nyní se zarputile snažili o oddělení svých sekcí od sebe navzájem a pokoušeli se jako radikálně vnímané úseky (poštovní zaměstnanci) organizovat mimo odbory! Jejich taktický oportunismus se setkal s oportunismem celé federace. Pod záminkou efektivity a dalšího rozvoje bylo mezi poštovními doručovatelkami, třídiči pošty a zaměstnanci na přepážkách požadováno oddělení Pošty a Télécom. Požadovala se speciální politika pro zaměstnance a jiná pro úředníky. Poté, co byli, přes naši opozici vůči této linii, na konferenci departementu znovu zvolení 70 procenty hlasů, jsme se stáhli zpátky. Pronásledování, kterému jsme byli vystavení, vyvrcholilo fyzickým útokem na jednoho z nás. Federace SUD pak z oportunismu těmto útočníkům pomohla: Stali jsme se nekontrolovatelnými a proto z nás musí udělat menšinu. O vzniku SUD byly napsány četné sociologické spisy, ale její normalizace zkoumána nebyla!
Moje frustrace ve vztahu k odborům spočívá hlavně v tom, že je nemožné přímo na pracovištích organizovat militantní síť, která by se stavěla na odpor zaměstnavatelům a státu, která by uvnitř proletariátu doutnala jako řeřavé uhlí. To je kromě toho také důvod, proč šalebné syndikalistické organizační formy stále ještě mohou přitáhnout upřímné aktivní dělníky. Od nynějška již nemáme tu možnost, kterou jsme měli jako delegáti, pohybovat se volně všude po úseku. Domnívám se, že moji soudruzi tuto frustraci taky pociťují, protože vykořisťování, které každodenně zažíváme, je čím dál napjatější a všichni by nejraději bojovali. Na druhou stranu máme určitě menší chuť na syndikalismus než před rokem, protože jeho vyprázdnění a reálná funkce se nám vyjevila odstrašujícím způsobem…
Militantní kolektiv mimo odbory
Do jaké míry dnes působíte s lidmi, kteří SUD opustili současně s tebou, co děláte společně?
U Pošty a France-Télécom je nás patnáct těch, kteří v Bretani vystoupili ze SUD. Pokoušíme se zachovat nějaký způsob kolektivní organizace, abychom neupadli zpátky do individuální atomizace, což je na našem úseku obvyklé. Náš kolektiv vystupuje pod označením NADA, protože nereprezentujeme NIC kromě nás samých. Pokoušíme se říci, že v takovéto podobě by mělo existovat více dělnických kolektivů, nejdříve spíše menšího rozsahu. Pokud by se tyto formy rozvinuly, byla by tím zpochybněna reprezentativní role odborů včetně takových jako CNT a SUD. Na druhé straně, v případě nějakého důležitého sociálního konfliktu, by již takovéto samotné kolektivy byly předem v skromné míře školou přímé demokracie, v učení se tomu, jak se s odbory zrovnoprávnit a nebo je rovnou vytlačit.
To by znamenalo, že mezi úkoly kolektivu v „klidných“ časech by patřilo zabezpečit oběh informací mezi zaměstnanci a v časech boje, jako např. v době RTT, usilovat o posunutí myšlenky sebeorganizace vpřed…?
Ano, po dvou letech stále ještě existuje potřeba zůstat militantním společenstvím. Nadále se jednou měsíčně setkáváme. Vyměňujeme si vzájemně informace o tom, co každý z nás dělá pro prudší dělnický odpor na našem pracovišti. Nečinné odborové organizace účinkují jako olověný kryt, takže spíše převládá určitý defétismus. Každodenně se setkáváme s bariérou „integrace dělníků do kapitalismu“. Fixní idea odchodu do předčasného důchodu je na jednom konci věkové pyramidy právě tak silná, jako ochromení prekaritou/flexibilitou na konci druhém. Paradoxně jsou si lidé bezvýznamnosti odborů vědomi, jsou však ale zároveň pevně přesvědčení o tom, že odbory tu jsou přesto od toho, aby byly zodpovědné za jejich záležitosti, a že mají monopol na jejich obranu. Na vyjednávání kolem profesního vývoje, služebních postupů a mzdových drobků. Ačkoli privatizace ničí jejich navyklá místa, je jasné, že většina lidí neztratila ještě tolik, aby pohnuli zadkem a vzali své zájmy do vlastních rukou.
Přesto se již rok a půl obracíme na své kolegy s letáky rozdávanými u vstupu do poštovní jídelny, prostřednictvím diskusí na pracovišti, při každé vhodné příležitosti: proti zrušení Télécom-přepážky pro lidi s omezeným přístupem do banky; proti snaze nás nechat makat každou sobotu; proti rušení pracovních míst a reorganizacím; proti každodenním tlakům manažerů, zvláště vůči těm nejprekérnějším; nebo jako naposledy na demonstracích 26.listopadu [2002] nebo 3.dubna [2003] proti odborům a stranám jakéhokoli ražení, které nemají odvahu spustit do chodu sociální hnutí proti vládnímu projektu.
Jak je to se CNT, která se popisuje jako radikální odbory, které jsou jiné než ty ostatní a ve světle toho také kritizuje SUD, která „je jako ty ostatní“?
Dokud nekandiduje při podnikových volbách, daří se jí obeplouvat jedno úskalí. Ale je tu pro ně ještě jedna věc, která je pro odbory typickou bariérou: „expertokracie“. Protože pracovní a úřední právo (obě existují u Pošty a Télécom vedle sebe) je tak komplexní a deregulované, jsou jak pro individuální, tak pro kolektivní hájení dělníků zapotřebí odborníci. Musím zmínit též diskurz CNT, který byl na začátku rovněž diskurzem SUD: „Rozhodovat mají shromáždění všech zaměstnanců.“ V případě nějakého hnutí zůstává CNT zdrženlivá, drží se za SUD, nechává SUD malinko dirigovat dění s CGT a dává opodál vyniknout jejich malému rozdílu. To je příliš málo na to, aby se někdo stal radikální organizací alternativní vůči odborovým trafikám.
Existuje nějaké typicky syndikalistické úskalí, kterému se pokoušíte vyhnout?
Minulý únor probíhala na mém pracovišti stávka zaměstnanců, která byla namířená proti zrušení doposud jedné garantované volné soboty během tří týdnů a proti třem roznášecím trasám. V týdnech předcházejících této akci vybízel náš kolektiv společně s CNT a určitým zastoupením SUD ke stávce. Ale protože se nerozšířila do dalších oddělení, a protože na oko probíhala vyjednávání, stávka se po třech dnech zhroutila. Existovalo jedno typicky syndikalistické úskalí, kterému je nutné se zásadně vyhnout: Naši šéfové jsou nejlépe vyškolení ve všech metodách antisociálního boje. „Vyjednávací kola“ jsou jednou jeho součástí, zvláště během stávky probíhající podle určených pravidel. Stávkové hnutí nesmí nikdy pátrat ani po nejmenším vyjednávání, jinak se dostane na slepou kolej a ztratí především čas a elán.
Jak vidíš budoucnost vašeho kolektivu?
Nelpíme dogmaticky na naší organizační formě, naopak jsem si jistý, že nejde dělat nic jiného, než pracovat na tom, aby se mocné vlny co nejvíce rozvodnily, aby pak třídního nepřítele přinutily ustoupit a bez diskuse vyklidit pole. Potřebuje to čas, ale člověk nalézá povzbuzující útěchu už jenom v našem vlastním jednání, kašleme na normalizace všeho druhu – nás nedostanou!
Poznámky
1 Viz. Nadayn, „Le temps des vils“, Oiseau tempête č. 9, léto 2002.
2 Viz. Claude Guillon, „L’effet Chomsky ou l’anarchisme d’État“, Oiseau tempête č. 9, léto 2002.
3 Viz. Louis Janover, Voyage en feinte dissidence, Paris-Méditerranée, 1998.