» Poslední sbohem našemu příteli

Ve čtvrtek 25. března zemřel v Paříži po dlouhé a těžké nemoci Daniel (Bill), člen skupiny Mouvement Communiste, který pro nás díky svým zkušenostem a elánu znamenal hodně. Bylo mu 68 let. Tahle slova zazněla na jeho pohřbu.

Zásadový a autoritativní, ale laskavý a přátelský, tak znal Billa každý. Nebyl militantem, který by si navlékal a svlékal politický kabát podle toho, co se hodí.

První okamžik svého života militanta – roztržku s Komunistickou stranou Francie (PCF) a stalinismem – si prožil na vlastní kůži a se všemi dopady, které to mělo na jeho každodenní život: politická roztržka šla ruku v ruce s roztržkou s jeho rodinou, jeho milieu, nejbližším prostředím, s čtvrtí, v níž žil, a to v době, kdy měla PCF na pařížských „rudých předměstích“ stále hegemonii.

K odplatě se dostane, když jako organizátor zahájí ve čtvrtek 16. května 1968 se skupinou mladých dělníků proti stalinistům stávku v továrně Alsthom. A když je oddělení továrny, v němž pracuje, v roce 1973 zrušeno, navrhuje svým kolegům: „Když nás šéf už nepotřebuje, pak nás musí draze vyplatit!“

Se stejnou perspektivou a tímtéž přístupem vedl svůj doživotní boj proti odborům, a to jak mimo ně, tak na úrovni členské základny, a za autonomní organizaci dělníků.

V letech 1973 až 2000 pracoval v Renaultu, kde věnoval všechnu svou energii řadě konfliktů, které vedl v první linii: počínaje stávkou v lisovně v roce 1978 až po stávku na jaře 1995.

Velké cti se mu dostane 9. května 1979, když budou mít odbory CGT z Renault-Flins potřebu vydat leták, v němž zaútočí na něj osobně a budou jej pomlouvat, mezi jiným, jako „spojence šéfů“, jako „údajného dělníka“, „někdejšího místopředsedu odborů UNEF z roku 1968“…1 úplný výčet všech lží by byl dlouhý.

Jeho rozchod s Lutte Ouvrière (LO, Dělnický boj),2 organizací, jíž dal sedmatřicet let života militanta, byl delší, pozvolnější, snad méně bolestný. Opustil ji, vyrovnaný, v září roku 2000.

Když na podzim téhož roku vstoupil do naší skupiny, varovali jsme jej, že v malé organizaci, jako je naše, nemůže doufat ve velké úspěchy, že spíš lze očekávat nepochopení, izolaci. Odpověděl nám: „S Voix Ouvrière (Dělnický hlas) jsem začal, když nás bylo třicet, a nestarám se o to, zda u třicetičlenné skupiny zase skončím. Jde o to, co člověk hájí.“

Co však neunesl, byla skutečnost, že mu vedení LO 16. února 2002 zabránilo, na tomtéž místě, kde stojíme nyní, v účasti na pohřbu Pierre Boise, který byl Billovi, v jeho prvních letech v LO, učitelem a s nímž ho od té doby pojilo vzájemné přátelství a respekt.

Skončit bych však chtěl pozitivněji, ne u sektářských podlostí.

V květnu roku 2008, zatímco čelil prvním útokům rakoviny, navštívil s Michelem Německo a Česko a Slovensko, aby na prezentacích mluvil o květnu 1968. Na poslední z těchto akcí, poblíž Zlína, se mu dostalo od publika, které čítalo na čtyřicet mladých lidí, z nichž nejstarším nebylo 35 let, několikrát potlesku.

Seděl v křesle (trpěl bolestmi) a vrčel si pod vousy, jak to uměl jen on: „Tihle betteraviers3 musejí být úplně pitomí, když tleskají troubovi, jako jsem já.“

Když se ale jemu a Michelovi dostalo na konci více než pětihodinového mítinku potlesku ve stoje, byl hrdý. Nejen kvůli tomu, že se mu dostalo uznání jako tomu, kdo bojoval v šedesátých letech proti stalinismu a kdo stál na straně proletářské autonomie i v roce 2008, ale hlavně kvůli tomu, že publiku předal svou zkušenost. Zkušenost, kterou během diskuse shrnul slovy: „Když začíná jednat dělnická třída jako taková, je její síla obrovská.“

A tuhle tvou zkušenost si, Danieli, spolu s mnoha jinými věcmi, které jsi nám dal, uchováme navždy.

A až si budeme připíjet na Tvou památku, budeme volat: „Dionýsos!“

Poznámky

1 UNEF jsou největší studentské odbory ve Francii. V roce 1968 se na jejich mítinku na stadionu Sebastien Charlety sešlo 30-50 tisíc lidí. Stalinistické odbory CGT se prohlášením Billa za ex-místopředsedu UNEF snažily apelovat na workerismus a proti-sudentský sentiment některých dělníků. (pozn. překl.)

2 Trockistická organizace, jejíž kořeny sahají k malé skupině, která hrála spolu s revolučními syndikalisty důležitou roli ve stávce v Renaultu v roce 1947. V roce 1956 vznikla pod názvem Voix Ouvrière z iniciativy militanta Pierra Boise a Roberta Barcii, na Lutte Ouvrière se přejmenovala poté, co byla státem zakázána za svou účast na hnutí roku 1968. Soustředila se na boj na pracovištích, proti odborům stavěla stávkové výbory, degenerovala však do odborářství, demokratismu, oportunismu a je standardní krajně levicovou stranou orientovanou na volby. (pozn. překl.)

3 “Betteraviers” – pěstitelé řepy. Pro Billa, jehož rodina pocházela z Picardie, jedné z hlavních pěstitelských oblastí, bylo tohle oslovení jak přátelské (v osobní rovině), tak kritické (ve vztahu k rolnictvu jako takovému). Toho dne to myslel samozřejmě jen přátelsky. (pozn. překl.)